zavřít
Emil Bolek

herec

Narození:
13. 12. 1897 , Plzeň, Čechy, Rakousko-Uhersko
Úmrtí:
30. 8. 1961  ve věku 63 let,  Praha, Československo  †
Znamení:
střelec  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

1 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Emil Bolek byl rodák z Plzně a strýc herce Miroslava Horníčka. Otec František Bolek byl bednářem, matka Apollena, rozená Ženíšková, byla dcerou zedníka. Emil měl dva bratry, sladovníka Františka, který zemřel v Ecuadoru a Jana, který byl členem operního sboru Městského divadla v Plzni a zemřel později v Taškentu, kam se vystěhoval. Od něj dostával Emil občas lístky do divadla k stání, ale mohl je využít jen v neděli, protože přes týden až do 21 hodin byl prodavačem v Klasově kolonialu. Zde pozoroval různé typy lidí stejně jako při ministrování (oba rodiče byli katolíci). Měl i čtyři sestry – Matyldu, Růženu, Matyldu a Annu. Své herecké nadání rozvíjel s přítelem Jaroslavem Průchou zprvu v ochotnickém spolku „Stroupežnický“ a z výdělku v obchodě si kupoval divadelní hry. Inklinoval ke komice i charakterním rolím. Navštěvoval cvičnou školu při Učitelském ústavu a uvažoval o učitelské dráze. Záhy však zvítězilo na celé čáře divadlo. Za První světové války byl odveden, ale pro malou postavu a tělesnou slabost dosáhl propuštění z armády a pracoval jako zedník ve Škodovce. Hostovali s Průchou a Machníkem, dělníky ve Škodovce, občas v okolí Plzně u kočovné společnosti A. Brázdy a často hráli roli narychlo, ze dne na den. Roku 1920 nastoupil s Průchou profesionální hereckou dráhu u společnosti J. O. Martina, kde získali oba první praktické zkušenosti a naučili se též základům líčení (srv. J. Průcha: Má cesta k divadlu a týž: Humor je dar, Divadelní noviny, roč.3, 1959/60, č.14, s.1-2). Zpívat a tančit patřilo k věci – hrály se i operety. V letech 1921-2 hrál ve společnostech V. Mlčkovského, R. Lince a B. Lachmanna. V letech 1923-27 nastoupil u Josefa Strouhala do Městského divadla v Kladně. Zde se levicově vyhranil a organizoval solidaritu se stávkujícími horníky a hutníky. Strouhalův nástupce, Josef Burda, na Bolka vzpomíná: „Jeho šťastná veselá povaha a bodrý vtip zajišťovaly mu četná přátelství. Vedle J. Průchy aj. Skřivana byl to zvláště on, kdo udržoval stálý styl se společenským životem lidového Kladna. Hrával charakterní i komické role; byl spolehlivým, obětavým hercem a u publika se těšil zvláštní oblibě. Však když z Kladna odcházel, prodělal jsem peklo.“ (J. Burda: Aby se nezapomnělo, Orbis, Praha 1958, s.257.) S pomocí masky a schopnosti proměny zvládli Bolek a Průcha i dědky. Ve Východočeském divadle působil roku 1927 a hrál tu dokonce Polonia v Podhorského inscenaci Hamleta. V titulní roli hostoval Eduard Kohout z Národního divadla. V roce 1928 zakotvil Bolek v Českém divadle v Olomouci, kam ho angažoval Salzer jako náhradu za zesnulého komika Partyka .(Mezi kolegy byli Josef Kozák a Zdeněk Podlipný, později s ním působící v D 34-41.) V sezóně 1930/31 zde herec poprvé spolupracoval s režisérem E. F. Burianem a novým ředitelem Antonínem Drašarem, s nímž přešel v letech 1931-2 do Slovenského národního divadla v Bratislavě. Hrál v českém souboru a slovensky Druhého hrobníka v Borodáčově inscenaci Hamleta, 1931 (viz heslo Bolek, Emil v Encyklopédii dramatických umení Slovenska, Bratislava 1989) . Proletářský původ a levicové smýšlení přivedly herce do řad avantgardy: v Osvobozeném divadle, jehož členem byl v sezóně 1932/3 se znovu sešel s Průchou v inscenacích Jindřicha Honzla, po boku Voskovce a Wericha: „V Robinu Zbojníkovi mu přidělili dobrého krále Eduarda, který se jeho nazlobenému dobráctví hodil“ (V. Holzknecht), avšak podle A. M. Píši místy znamenitě diskreditoval „sousedským přízvukem historický patos svého krále“. Podle Holzknechta „hůře však pochodil s Apollo Rumem ve Světu za mřížemi, neboť jeho podstata hodného bručouna a jeho basový hlas se docela nesešly s lyrickým básníkem, který je spíše snivý a mluví ve verších.“ Debutoval ve filmu V+W roku 1932 Peníze nebo život – zloděje, který na začátku ukradne z klenotnictví náhrdelník a utíká před policií. Režie: Jindřich Honzl. V letech 1933-41 se stal Bolek jeho zakládajícím členem E. F. Burianova D 34 . Zde zaujal podle A. M. Píši poprvé „šťavnatým temperamentem“ jako Lancelot Gobbo v adaptaci Shakespearova Kupce benátského. Vodák konstatuje v Bolkově výkonu antický vliv: „nevinný Lancelot Bolkův mohl by být pastýřem v eklogách Vergiliových“. V inscenaci Brechtovy-Weillovy Žebrácké opery, nechal Burian převést hudbu do hracího strojku, který fixoval zpěv i pohyb. Bolek jako flašinetář pěvecky glosoval děj a jeho pokračující song na úvodní melodii působil vždy jako zcizující efekt, podobně jako zvolání inspicienta Josefa Kozáka „Přestavba!“ před každou proměnou scény. Další významnou Bolkovou rolí byla titulní postava v Burianově dramatizaci Haškova Dobrého vojáka Švejka, kterým po Piscatorově inscenaci v Berlíně s kombinací divadla a hraného i kresleného filmu (1927) :„Překonal pak Burian svého předchůdce zejména řešením závěru, s nímž si Piscator nevěděl rady: v D 35 končí se výjevem v zákopech, kde do bubnové palby se zimničně zoufalým vzdorem zaléhají verše vojáka herce o gaskoňských kadetech ze ,Cyrana´ a kde bezstarostný Švejk, který dosud jako by nebral frontu a smrt na vědomí, vyráží posléze nad tělem tohoto padlého druha: ,Nestřilejte, volové, vždyť jsou tu lidi!´Výkřik, v jehož tragikomice zní všecka hrůza prostého a nahého lidství z válečných jatek.“ (A. M. Píša. Týž konec díla převzal po letech režisér Steklý ve filmové verzi Švejka s R. Hrušínským.) V inscenaci Pogodinových Aristokratů hrál Bolek trestance Kosťu Kapitána, který též zpíval a doprovázel se na tahací harmoniku. Podle I. Fischerové „Jeho zjev a tvář ho predisponují pro lidové typy, jeho gesto se někdy chvěje vnitřním oživením, jeho tvář je schopna drastického i jemného výrazu.“ (Burian, přestože viděl jako Honzl slavnou soudobou inscenaci sovětského režiséra Ochlopkova, nepodlehl jejímu vlivu – dokazuje to třeba fotografie zápasu Kosti se soupeřem na život a na smrt na praktikáblu, místo plachty, simulující u Ochlopkova moře. Už scénografické řešení bylo zcela samostatné.) V době občanské války roku 1936 ve Španělsku nastudoval Burian svou úpravu Beaumarchaisova Lazebníka sevillského jako hold lidu, bojujícímu proti fašismu. Fučík nazývá tuto inscenaci „Burianův čin“ a přispívá k tomu podle něj zejména „Bolkův Figaro, dokonale hrající ve velikém rozpětí od lišáctví až k vydávání skutečného masového hesla.“ Rosina si zde nevezme hraběte Almavivu, ale odchází s Figarem, uprostřed revolučního davu, zpívajícího a tančícího jotu s gradujícím sborem „Sevilla!“ na šikmě v podobě kytary (scéna M. Kouřil, kostýmy a choreografie N. Jirsíková – sbor zachytila deska i rozhlasová fólie, poválečnou rekonstrukci film P. Háši Armádní umělecké divadlo). Inscenaci a její politickou aktuálnost i uměleckou sílu ocenili v říjnu 1936 za své návštěvy slavný sovětský režisér Mejerchold a jeho žena, herečka Zinaida Reichová. Týdeníkový filmový šot z výstavy Pražské baroko 1938 natočil v Sale Terreně Valdštejnské zahrady ukázky z Burianovy inscenace První lidové suity, kde Bolek vytvořil ve vycpaném kostýmu z pytloviny titulní postavu Žebravého Bakuse z masopustní hry. Burian v Programu D 39 píše: „Pak je tu Bakus. Žebravý Bakus! Jaká krásná zkomolenina starého Bakcha! Vystupuje tu se synem. Tančí spolu mečový tanec – vzácný zjev našich kulturních dějin. (…) Je to všechno nádherná snůška lidové fantazie. Tanec – zpěv – zpěv – zase tanec. Rytmus jde tak daleko, že v závěrečném tanci vytancovávají maškary úrodu lnu: čím víc vyskočí, tím vyšší bude len.“ (Právě toto místo a Bakusovo magické zvolání před ním dochoval film.) V Druhé lidové suitě (1939) dominoval Bolek v části nazvané Jak se kdysi v Čechách strašívalo. Podle Scherla „Jednotlivé maškary (…) byly tu uváděny zasvěcujícím slovem a prováděly svůj tradiční výstup. Na hlavní úlohu mezi nimi povýšil Burian černobíle kostýmovaného Půlnočníka. V podání E. Bolka byla tato postava nejen jednou ze ,strašících´maškar, ale ztělesňovala jaksi českou lidovou moudrost. Objevovala se na nejneočekávanějších místech na jevišti i v hledišti a překvapovala vtipnými průpovídkami. Burian v jejím textu dovedl uplatnit tu a tam smělou nápověď, jež unikla cenzuře: , Ještě všechny dni nezapadly…Na chytrého mrkni…a hloupého trkni…´ Českého diváka tehdy ovšem trkat nebylo třeba.“ ( M.Obst-A.Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962, s.284. Kostýmy v Druhé lidové suitě včetně Půlnočníka navrhla a choreografii vytvořila opět N. Jirsíková.) Z Bolkových rolí doplňme ještě aspoň Polonia v Hamletu III., víc postav v Evženu Oněginu (hercova diváka v divadle, až oplzle cucajícího bonbón, zachytil film, užívaný v inscenaci a jako sekundanta při souboji Zareckéhorozhlasová fólie ),Ve filmu podle Žákovy knihy Škola, základ života hraje Jaroslav Marvan prof. Kolíska jako člověka, který se vlivem profesionální deformace stal neurotikem, který pomrkává a když mu žáci utečou, reaguje hystericky. V Burianově dramatizaci mohl Bolek uplatnit své zkušenosti z přípravy na nerealizovanou pedagogickou dráhu: „Profesorský sbor tvoří několik výrazných typů v čele s vousatým ředitelem, který snad ani neví, že se má snažit porozumět mládeži. Jeho pravou rukou je češtinář Kolísko, skvěle zahraný Bolkem, starší profesor, zkostanatělý ve svém naprosto nedostatečném vzdělání, zato však ješitný až hrůza, reakční přisluhovač pana ředitele a ostatních nadřízených a tyran svých žáků.“ (šifra –g-, Haló noviny, 2. 9. 1937). Většina mladého souboru hrála role žáků, bližší svému věku. V Mussetových Marianniných rozmarech podle Píši „Nepůsobilo zato nevhodně groteskní přibroušení scén se žárlivým manželem, ostře pointovaných, dík také Bolkově syté charakteristice domýšlivého a podezíravého, tyranského a zbabělého šosáka, po boku s pitvorně eunušským sluhou Vajnarovým.“ V Zeyerově Staré historii ztělesnil Bolek notáře Pandolfa . Tuto půvabnou hříčku ve stylu komedie dell´arte si kdysi roku 1921 vybral Karel Čapek ke svému režijnímu debutu a předjal tak hravou poetiku avantgardy. E. F. Burian ji uvedl v roce 1940 a navázal tentokrát na Ochlopkova, což bylo za protektorátu odvážné. Kritik s šifrou „jd“ si o rozdováděné inscenaci v Lidových novinách dokonce zaveršoval: „Divák při ní v smíchu shlédne smutný osud vdovy jedné, jíž si chlípník vrhnout přál v lože nebo v kriminál. Na štěstí však je tu panská (Tu hraje Jiřina Stránská), stranící konkurenci, té své vdovy milenci. Tato chytrá, švižná holka zmámí toho dědka Bolka, že ve třetím jednání v kriminál sám uhání.“ O tempu a rytmizaci inscenace si lze udělat představu z nahrané rekonstrukce dialogů sluhovského páru Zaniny (Stránská) a Pedrolina (Vajnar) ve Zvukovém archivu E. F. Buriana a české avantgardy v Divadelním oddělení Národního muzea v Praze. Oslavou básnické krásy češtiny byly obě hry Nezvalovy, v nichž Emil Bolek vytvořil hostinského ( Manon Lescaut) a ředitele kabaretu (Loretka). Je to jen pár jmen z výčtu rolí – Bolek hrál ve většině inscenací. Na deskách ho můžeme slyšet jako lakomého kmotra Jíru ve voicebandovém podání Českých pohádek Boženy Němcové. Partnerem v titulní roli Kmotra Matěje je mu kamarád z Plzně Bohumil Machník . Jejich dialog je skvěle rytmovaný a vyniká přesnou souhrou. Oba uměli dát hudební intonaci vnitřní smysl, který ji teprv motivoval. Burian komponoval mluvu ve svých inscenacích hudebně. Jeho herci dovedli zpívat a tančit a členové taneční skupiny, byloli třeba, zase mluvit a recitovat. Bolek byl členem buňky KSČ, která se skrytě podílela na vedení divadla. ( Ilegální skupina pokračovala v odbojové činnosti i po zatčení E. F. Buriana a násilném zániku divadla. ) Po zlikvidování D 41 gestapem převzala soubor i jeho novou scénu Na Poříčí Městská divadla pražská, kde Bolek hrál v letech 1941-45 (s nucenou přestáv-kou 1944, kdy byla dočasně uzavřena všechna divadla v protektorátě). Bolek se zde uplatnil například v komedii Nestroy-Tyl: Děvče z Karlína, v Klicperově veselohře Krása neblaží a řadě dalších her, ale byly to spíš menší žánrové figurky. Nedávaly mu už takové možnosti jaké dostával občas v Déčku. D 46 – po E. F. Burianově návratu z koncentračního tábora se zkusil k němu Bolek vrátit, ale jako většina bývalého souboru záhy nespokojen odešel. Spolu s Bohumilem Machníkem se stal v letech 1946-1959 členem Národního divadla v Praze, což byl pro českého herce vrchol snažení. Výčet jeho rolí je na stránkách Národní divadlo v rubrice Archiv. Průcha, který zde i režíroval a dosáhl titulu národní umělec, vyzvedá některé z Bolkových postav v Národním a shrnuje jeho význam: „Vzpomíná se na pravdomluvce Jakuba, kočího a kuchaře v jedné osobě z Molièrova Lakomce, na svérázného bouřliváckého zedníka Vosmíka ze Zápotockého Bojovníků, na poseroutku Šumbala z Furiantů i škádlivého muzikanta z Lucerny, na líného sluhu ze Ženitby, na zvědavého Dobčinského z Revizora… Najednou se prostě ukazuje, jakou řadou postav obohatil soupis svých rolí, jakou měly životnost, že se jimi Bolek vepsal v Národním divadle ke jménům Čepely, Váni, Merhauta, Kolára. K řadě skromných a poctivých tvůrců, kteří skoro denně stáli na jevišti na očích diváků, kteří věděli, že právě oni jsou solí umění.“ (Divadelní noviny, 3, 1959/60, č.14, s.2). Na deskách je Bolek zachycen jako rovnocenný partner Leopoldy Dostalové (náčelník chóru v Aischylově Oresteii a lékař v Macbethu) nebo jako mazaný manipulátor Tubal se Zdeňkem Štěpánkem jako Shylockem (Shakespeare: Kupec benátský). Další hercovy nahrávky z poválečné doby má Český rozhlas - např. v roli Ževakina v Gogolově Ženitbě, kde Anučkina hrál jeho synovec, Miroslav Horníček. Rozhlas zachytil Bolka také jeho Slušného starého pána z Mantovy v Shakespearově Zkrocení zlé ženy (Signora Baptistu hrál kamarád Machník) nebo už zmíněného Šumbala ve Stroupežnického Našich furiantech.Roku 1958 byl jmenován zasloužilým umělcem (tituly odrážely politické preference režimu: týž titul měli tehdy i slavní Hilarovi protagonisté Eduard Kohout či Bedřich Karen. Anna Sedláčková ho získala dokonce až roku 1967 a Kohout se stal národním umělcem jen díky pokusu o reformu v roce 1968) . Díky praxi ve velkých divadlech a tréningu u Buriana zvládl Bolek bez hlasových problémů prostor naší první scény a prokázal tu vždy, kdykoliv k tomu dostal šanci, znovu své charakterní vlohy. Nebyl zdaleka jen figurkářem. Završil v Národním divadle svůj herecký vývoj v duchu realismu podobně jako jeho někdejší kolegové z Déčka, Marie Burešová a Bohumil Machník nebo Miloš Nedbal, Bohuš Záhorský či František Filipovský z Osvobozeného divadla. PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog…zobrazit celý životopis

Nejznámější díla – Emil Bolek

| celá filmografie (39)

Mohli by vás také zajímat…