zavřít
František Bílek

architekt, grafik, sochař

Narození:
6. 11. 1872 , Chýnov u Tábora, Rakousko-Uhersko
Úmrtí:
13. 10. 1941  ve věku 68 let,  Praha, Protektorát Čechy a Morava  †
Znamení:
štír  
Výška:
přidej výšku
Další údaje:
zobrazit národnost ...
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
česká
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

6 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

František Bílek byl český grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese. Mládí a studia Již od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro potíže s vrozenou oční vadou - daltonismus, zabraňující Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na Státní uměleckoprůmyslové škole v Praze studovat sochařství. Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Akademii Colarossi u prof. Injalberta, Zde se seznámil se Zdenkou Braunerovou, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství a také s českými umělci v Paříži, např. Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch Hynais a Stanislav Wyspianski. V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest. Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu, a o Bílkovi řekl, že není hoden ani srovnání s jeho posledním žákem a mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu. Bílek v Chýnově a Praze Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v r. 1898 si postavil stavení s ateliérem podle vlastních návrhů, kde tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním. V roce 1902 se oženil a krátce poté přestěhoval do Prahy. Zpět do Chýnova se s rodinou přestěhoval po německé okupaci Prahy v roce 1939. Bílek je pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby (z roku 1905, vznikla obezděním stromu, ale po jeho setlení byla v roce 1980 nahrazena kopií). Dílo má dva názvy : Modlitba nad hroby a Génius smrti, které jako by symbolizovaly proměny tehdejšího vztahu ke smrti. Na rodném domku slavného umělce je pamětní deska. V Praze bydleli manželé na několika místech (ul. Nové Mlýny; na Smíchov ve Švédské ulici; v Bubenči v Korunovační ulici) a Bílek přechodně pracoval v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici. Monumentální díla zpočátku tvořil v Chýnově, kam dojížděl zejm. v létě. Když zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách, tak si roku 1911 podle svého návrhu nechal postavit vilu s ateliérem v Mickiewiczově ulici na Hradčanech. Bílkova rodina Otec sochaře Bílka pracoval jako kolář a měl malé povoznictví; bratr Josef (1870) byl projektant a stavitel; bratr Antonín (1881) absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a byl sochařem. Manželka Berta, roz. Nečasová, v roce 1963 darovala vilu i část manželova díla městu Praze, svého muže přežila o 23 let a zemřela roku 1964. Dcera Berta (1905-1971) byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu; syn František(1907) byl knězem Československé církve. Vnučka Alena Bártová, žijící v USA, darovala Praze Bílkův dům v Chýnově. Bílek a církev Již jako žák 1.třídy Bílek ministroval a tehdy započal a postupně narůstal jeho vztah k náboženství. Jako dospělý se pak, i přes své hluboké náboženské cítění, často rozcházel s oficiální katolickou církví a po roce 1920 přestoupil do Církve československé (dnešní Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem. Svou uměleckou práci bral jako službu bratřím a oběť ve prospěch druhých. Jako umělec byl známý též jako náboženský myslitel a mystik, ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa. První uznání V roce 1891 byl Bílek na Jubilejní výstavě v Praze zastoupen dvěma podobiznami (poprsími), ale až v roce 1898, po době nepochopení a odmítání se setkal s prvním oficiálním uznáním od Jiřího Karáska ze Lvovic za své dílo Podobenství velkého západu Čechů (z roku 1898); vystavoval na I. výstavě SVU Mánes roku 1898 ( mezi jiným Mojžíše píšícího dekalog); v r. 1908 pořádal soubornou výstavu v kostele sv. Martina v Praze a putovní výstavy v Českých Budějovicích, Vodňanech, Rokycanech a Domažlicích. V roce 1908 ho při svém pobytu v Praze ocenil francouzský sochař Antoine Bourdel – označil dílo Bílkovo jako původní, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní umělci. V roce 1909 se Bílek stal členem Umělecké besedy (UB) a poprvé vystavoval s UB v roce 1913. Práci Jihočecha Bílka sledoval několik let také JUDr.Leopold Katz (1854-1927), rodák z jihočeské Jistebnice, nálezce /1872/ cenného Jistebnického kancionálu), velký mecenáš výtvarníků. A právě cenou L.Katze byl také odměněn Bílek za své dílo Budoucí dobyvatelé (dřevo 1931-1937). Nejen sochař František Bílek – umělec, představitel epochy symbolismu a secese - byl nejen sochař, řezbář a keramik, ale byl i grafik, kreslíř, ilustrátor, autor návrhů knižních vazeb i různých druhů užitého umění a také dobrý architekt. Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních velikánů (Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé aj.). Zaujat událostmi národních dějin a veden svým silným vlastenectvím tvořil sochy nejen jako postavy, ale vyjadřoval celý příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa. Ve svých grafikách Bílek často volil motiv vody, ohně a měsíce, také postavu kněze u oltáře a vlastním navrženým písmem doprovázel některé své grafické listy. Kresbami a dřevoryty ilustroval např. Březinovy básnické sbírky Tajemné dálky (1895), Ruce (1901), Březinovu sbírku esejů Hudba pramenů (1903), knihu jeho dopisů i velkou publikaci o Březinovi Stavitel chrámu (1941).Dřevoryty a litografiemi ilustroval Tomáše ze Štítného Dokonanie kněh šesterých. Navrhl stavbu venkovského stavení s ateliérem, v němž byl i pokoj pro Bílkovy přátele Julia Zeyera a Otokara Březinu) - „Chaloupka“ v Chýnově (1898); vlastní vily v Praze; navrhoval i jiné různé kusy nábytku i celé bytové interiéry. Projektoval také další stavby, hřbitovy i části obytných sídlišť. Dílo Některá jeho sochařská díla (mimo již uvedená v textu) - Golgota - Hora lebek (bronz 1892) - Zloba času naše věno (1896) - Madona (dřevo 1897) - Kricifix (dřevo 1899) od roku 1927 umístěn v chrámu sv. Víta - Jan Hus (1901) - Tanec kolem zlatého telete (1903) - Mojžíš (1905) - Úžas (dřevo 1907) - Křížová cesta v chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně (dřevo 1910 - 14) - Portrét paní Bílkové (bílý mramor 1910) - Krása mládí ve svém boji (dřevo 1910) - Reliéfy pro Mánesův most v Praze (1912) - Jak neomezeno jest naše duchovní království (1913) - Husův pomník pro Kolín v nadživotní velikosti 1914) - Život je boj (1922) - Obětovaný padlým (1922), pomník v Hořovicích - Pomník Bedřich Smetana a jeho dílo (1924), v Jabkenicích - Adam a Eva (dřevo 1924) - sousoší Duchovní setkání (dřevo 1925) - Komenský se loučí s vlastí (1926), v zahradě pražské Bílkovy vily - Slepci (1926) - Národní pomník (1908) nerealizovaný návrh pro Bílou Horu) - Žal (1909), socha pro pomník V.B.Třebízského na vyšehradském hřbitově - pamětní deska Jeronýma Pražského (1916), proti Novoměstské radnici na rohu Řeznické ul. - oltář s krucifixem a kostelní lavice v kostele sv. Václava na Zderaze (1930) - Velká sochařská kompozice - pomník Jana Husa v Táboře (1928) - Tvůrce a jeho sestra bolest (1932) pro náhrobek Otokara Březiny; - Jan Žižka z Kalicha (návrh 1912 - realizace 1946 v Honbici na Chrudimsku) - pomník Jana Blahoslava s knihou a nápisem Z další děl např.: - Ukončení žeber v presbyteráři chrámu v Prostějově a uvnitř chrámu křížová cesta - památník Padlým vojákům s Bílkovými plastikami, na Křemešníku - náhrobky a reliéfy na mnoha hřbitovech (mj. na Olšanech v Praze náhrobek sochaře J. Maudra, na zdi hřbitova v Poděbradech je Čtyřiačtyřicet reliéfů, další na hřbitově v Jinošově u Náměště nad Oslavou, v Domažlicích i v Chýnově). Některé z výstav (mimo již uvedené v textu) - III. výstava SVU Mánes v Praze a ve Vídni (1900) - Výroční výstava Krasoumné Jednoty v Praze (1901) - VII. výstava SVU Mánes v Praze a Chrudimi (1903) - Samostatná v Mnichově a Berlíně (1904) - XXXVI. výstava SVU Mánes (1911) - Výstava Výtvarného odboru UB v Obecním domě v Praze (1917) - V Domě umělců v Praze (1922) - V Alšově síni UB v Praze (1926) - Výstava grafiky - členská výstava SČUG Hollar (Praha 1933) - Účast na Mezinárodní výstavě církevního umění v Římě (1934) - Výstava Secese ve střední Evropě (Kodaň,1996) - Výstava v Hollaru v Praze (1999) - Jízdárna Pražského hradu (2000 - 01) - Stockholm potkává Prahu (výstava v Historickém muzeu, Stockholm, 1998 - 99) Některá další grafická díla, kresby a literární práce: - Prvou částí celé té podstaty je hlava - V potřebách jeví se tělo co pán přírody - Tělo počíná a trvá - Podoba, když tělem jsme vláčeni vášněmi - Podoba našeho těla za hrobem - Živíme se i my podstatou svou - duší - Život lidský je tůní slz - Jak paprsek slunce na dřevě života umíral (1899) - Počet a četba písmeny těla člověka (1899, cyklus kreseb) - Stavba budoucího chrámu v nás (1908) - Cesta (1909) - Za pravdou - Jak mi dřeva povídala - články v časopisech, např. v časopise Nový Života…zobrazit celý životopis