zavřít
František Hála

politik, katolický kněz

Narození:
20. 6. 1893 , Dražovice, Rakousko-Uhersko
Úmrtí:
27. 8. 1952  ve věku 59 let,  Roželov, Československo  †
Znamení:
blíženci  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

František Hála byl římskokatolický kněz a přední lidovecký politik. Dlouhá léta byl nejbližším spolupracovníkem a věrným podporovatelem lidoveckého předsedy Jana Šrámka. V poválečných letech 1945-1948 často zastupoval nemocného Šrámka na jednáních vlády a Národní fronty. Po únorovém převratu do konce života internován spolu se Šrámkem. Mládí Narodil se jako nejmladší z šesti dětí rolníka Josefa Hály a jeho ženy Marie, rozené Šilerové. V mládí se v Dražovicích seznámil s budoucím arcibiskupem Stojanem, s nímž později spolupracoval za svých studií v Kroměříži. Po jeho boku získal první politické zkušenosti. Vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a poté Teologickou fakultu v Olomouci (během studií na TF mu zemřeli oba rodiče). 5. července 1918 jej kardinál Skrbenský vysvětil na kněze. Později jako kněz vystudoval i filosofii na Filosofické fakultě Masarikovy univerzity v Brně. V roce 1918 začal působit ve farní správě. Nejprve působil jako kaplan v obci Pitárné, později v Rudolticích. Nebyl tam spokojen, obě obce byly téměř stoprocentně německé, což značně omezovalo jeho možnosti sociálního a politického působení. Situace se změnila, když se v roce 1921 stal kaplanem v Ivanovicích na Hané, kde ihned založil místní lidovou jednotu. Tím začalo jeho politické působení, které mu zabíralo stále více času, až se nakonec v roce 1934 vyvázal z aktivního výkonu kněžské služby. Politické působení 1921-1938 Hála se rychle ukázal jako schopný organizátor vzorně plnící své úkoly, což mu zajistilo rychlý vzestup ve stranické hierarchii. Od druhé poloviny 20. let se stal nepostradatelným spolupracovníkem a věrným spojencem předsedy strany Jana Šrámka, což jeho postup ještě urychlilo. V roce 1928 se stal členem Zemského výkoného výboru a o rok později i Ústředního výkonného výboru strany. Na přelomu 20. a 30. let hrál klíčovou roli ve vnitrostranickém boji mezi Janem Šrámkem a Bohumilem Staškem, který rozhodl ve Šrámkův prospěch, když navrhl a prosadil změnu organizačního řádu, která posílila pravomoce Šrámkem ovládaného Ústředního výkonného výboru. V roce 1933 se stal generálním tajemníkem Ústřední politické kanceláře v Brně. Zde znovu projevil své organizační schopnosti a obrovskou píli, když dokázal zastavit a nakonec i zcela odbrátit trend odlivu členů, který moravská část strany zažívala, pozvedl stranický tisk a přivedl na Moravě stranu k výraznému úspěchu v obecních volbách v roce 1938, který vynikl především ve srovnání s neúspěšnými parlamentními volbami v roce 1935, kdy krize moravské části strany dosáhla vrcholu. Na jedné straně si získal velikou autoritu a z velké části ovládl stranickou politiku, kterou vedl přesně podle Šrámkových přání, nicméně současně začala sílit i kritika jeho osoby. Hálovi byla vyčítána jeho absolutní věrnost a poddanost Šrámkovi, kterého bezmezně obdivoval, a výrazná nesamostatnost ve strategickém rozhodování - byl dobrý vykonavatel zadaného, nikoliv však vůdce ukazující cestu. Na jedné straně se osvědčil jako mistr zákulisních jednání a taktiky vnitrostranického mocenského boje, vynikající organizátor a neobyčejně pečlivý a pracovitý člověk oddaný stranické práci, na druhé straně postrádal dlouhodobý strategický pohled a mezistranický rozhled: nebral v úvahu dlouhodobý nepříznivý dopad některých jinak krátkodobě velmi účinných kroků, neorientoval se příliš v mezistranické politice (kterou ovšem zcela přenechával Šrámkovi), místy byl přehnaně byrokratický a autoritářský. Mladí lidovci a lidoví akademici ho považovali za součást a pevnou oporu starého vedení, které jim bylo cizí a nechtělo jim dát podíl na moci, jako handicap pociťoval své kněžství, neboť rostla averze katolické hierarchie a i některých věřících proti účinkování kněží v politice (tato slabina ho spojovala se Šrámkem). Staškovo křídlo ovládající českou část strany jej z pochopitelných důvodů považovalo za svého smrtelného nepřítele. 1938-1945 Rok 1938 se stal jedním z černých let Hálovy politické kariéry. Úspěch v obecních volbách totiž rychle následoval drtivý neúspěch jeho i celého Šrámkova křídla. V reakci na Mnichovský diktát došlo ke sjednocování české politické scény a část členské základny v čele se Staškem se vyslovila pro zapojení do Strany národní jednoty. Šrámek a Hála se postavili proti tomu a prosazovali spojení s ČSNS v samostatnou stranu středu. Jednání ale ztroskotala a následný pokus Šrámka a Hály zachovat lidovou stranu jako samostatný subjekt pohřbil Stašek, když v zemském vedení české části strany prosadil sloučení České zemské organizace ČSL se SNJ bez ohledu na to, co udělá její moravskoslezská část. Pokud Šrámek s Hálou nechtěli stranu definitivně rozštěpit, museli se sloučením souhlasit též, což nakonec udělali. Poté se oba nakrátko stáhli z politiky. V roce 1939 Hála krátce působil v odboji (k čemuž si předem vyžádal Šrámkův souhlas), ovšem v létě téhož roku oba uprchli za hranice. Přes Polsko a Anglii uprchli do Francie, kde se na Benešův pokyn zapojili do vytvoření Československého národního výboru, v němž měli prosazovat zájmy Československa v prostředí francouzského politického katolicismu. Po porážce Francie uprchli přes Bordeaux za pomoci malého člunu a později křižníku Arethusa do Londýna. Oba zde úzce spolupracovali s Benešem: Šrámek jako premiér Londýnské exilové vlády, Hála jako nejprve předseda Politického výboru a pak místopředseda Československé státní rady. Bydlel společně se Šrámkem a dohlížel na jeho chatrné zdraví. Na podzim 1944 se Hála stal členem československé delegace pro osvobozená území. Účastnil se jednání v Moskvě, pobýval v povstalecké Bánské Bystrici i podkarpatském Chustu. 1945-1948 V březnu 1945 Hála opět jednal v Moskvě, tentokrát ohledně programu nové vlády. Býl jediným zástupcem ČSL na jednáních, neboť Šrámek se omluvil pro nemoc. Hála se snažil Šrámka zastoupit, ale chyběla mu jeho autorita i obratnost a byl se svými stanovisky osamocen (mnoho autorů předpokládá, že Šrámkovi bylo jasné, že nemůže vyjednat přijatelný výsledek, a proto nepřijel, aby jako nezúčastněný nebyl proramem tolik vázán). Hála dosáhl v programu jen kosmetických změn, Šrámek dorazil až na poslední jednání, které už jen řešilo obsazení vlády, aby prosadil tři ministerská křesla pro ČSL. Výsledkem byl vznik Fierlingerovy vlády, vyhlášené 5. dubna v Košicích, v níž kromě Šrámka a Hály zasedal ještě JUDr. Adolf Procházka jakožto ministr zdravotnictví. Období 1945-1948, kdy zasedal jako ministr pošt nejprve ve Fierligerově a posléze Gottwaldově vládě, představuje vrchol Hálova politického úspěchu a moci. Nejenže byl ministrem a místopředsedou obnovené ČSL, ale často Šrámka, jehož zdraví se rychle zhoršovalo, zastupoval ve funkci předsedy před stranou i ve vládě. Tato nová role jej ale zavedla do oblastí, kde měl spíše než přednosti nedostatky. Pro Šrámka byl ve straně nepostradatelný a nezastupitelný pro svoji absolutní věrnost a schopnost zvládat vnitrostranický boj, ovšem jeho politického génia, vyjednávací schopnosti a vůdcovské kvality při jednání ve vládě plně nahradit nedokázal. Byl silně kritizován, především pro nerozhodnost a ústupnost vůči komunistickým požadavkům, ovšem je třeba si uvědomit, že zde v mnoha ohledech pouze plnil politiku stanovenou Šrámkem a že mnoho chyb či sporných kroků, které díky Šrámkovým absencím připadlo učinit jemu, se zrodilo v hlavě předsedy strany. A stejně je třeba si uvědomit, že většina bitev, které ve vládě ČSL vedla, nebo podle Hálových kritiků měla vést, byla prohrána od samého počátku, protože především v první polovině období 1945-1948 se vůbec nedalo mluvit o tom, že by ve vládě existovala nějaká stabilní koalice demokratických stran proti KSČ, ale naopak běžná byla koalice socialistických (ČSSD, ČSNS) a komunistických (KSČ a KSS) stran proti straně lidové. Šrámka s Hálou hodně zaměstnával vnitrostranický boj. Jelikož ČSL byla jedinou nesocialistickou stranou v Českých zemích, přijala omezený počet politiků některých zakázaných stran, především strany agrární, jakož i nastupujících politiků nové generace, kterým byla z povolených stran nejbližší. Většina z nich se spojila s pravicovější částí strany lidové a utvořil tzv. antikomonistické křídlo, které požadovalo jednak ostřejší kurz proti komunistické straně (zatímco Šrámek s Hálou hodlali vytrvat na úrovni neochotné spolupráce až do voleb), jednak modernizaci strany a její přeměnu v modernější křesťanskodemokratický model. Konflikt mezi antikomunistickým (křesťansko-demokratickým, moderním, převážně českým) a Šrámkovým (tradicionalistickým, převážně moravským, klerikálním) křdlem rozdělil stranu v době, kdy to nejméně potřebovala, a po nepříliš úspěšných volbách v roce 1946 vygradoval v osudový střet, který Hála se Šrámkem vyřešili vyloučením vůdčí osobnosti tohoto křídla, Heleny Koželuhové. Tím sice rozhodli mocenský boj ve prospěch svého křídla, ale hrubě stranu poškodili v očích voličů (zejména pražští voliči to považovali za podvod, neboť Koželuhová byla nejpopulárnější pražskou političkou a tisíce lidí volili stranu především kvůli tomu, že ji měla na prvním místě kandidátky) a přivodili její hluboké rozdělení, které se až do komunistického převratu nepodařilo zcela zacelit, byť v roce 1948 už bylo dosti potlačeno. S postupem času, tak jak si postupně vůdčí politici ČSNS uvědomovali sílící hrozbu ze strany komunistů, se prohlubovalo spojenectví mezi nimi, lidovci a částí sociálních demokratů. Hála tak získal ve vládě větší prostor komunistům oponovat, navíc Šrámek omezil na Hálovo naléhání své absence a začal na vládu docházet častěji. Hála a Šrámek se vzepřeli komunistickým návrhům na reformu zemědělství a školství a je nutno říci, že minimálně v těchto oblastech svedl Hála s komunisty tvrdý boj, zcela nepodobný jeho předchozí váhavosti, s níž ponechával Adolfa Procházku v jeho oponentuře komunistickým snahám osamoceného. Hála se Šrámkem nechtěli s komunisty otevřený totální střet. Bylo jim jasné, že by v něm byla výhoda na straně protivníka. Jejich strategií bylo vytrvat i za cenu těch nejtěžších ústupků až do voleb v roce 1948, neboť pevně věřili (a vše nasvědčuje tomu, že oprávněně), že ve volbách budou komunisté smeteni. Hála v roce 1948 rozjel patrně nejaktivnější a nejostřejší kampaň svého života. Obcházel především katolíky, jejich spolky, hnutí a organizace a zapřísahal jejich členy ať jdou volit, že volby v roce 1948 rozhodnou o demokracii i církvi v Československu. O osudu demokracie v Československu se však rozhodlo dříve. Komunisté, kteří sami nevěřili, že by mohli ve volbách v roce 1948 uspět, využili faktu, že drží klíčová ministerstva, a začali vyměňovat osoby na klíčových postech v ozbrojených silách, především pak na postech policejních velitelů. Demokratičtí politici si to uvědomili a minimálně některým z nich došlo, že komunisté provádějí své změny tak, aby pouze jim věrní policisté měli přístup ke zbraním a munici. Nastalá vládní krize vyústila v demisi demokracii oddaných ministrů. Hála se Šrámkem s ní nesouhlasili, protože nevěřili Benešovi, ale poté 20. února 1948 oba rezignovali spolu s ostatními. Ukázalo se, že měli pravdu, Beneš své sliby nedodržel, neodolal nátlaku a jejich demisi přijal. Komunisté pak vládu doplnili o své věrné pomahače. Ocenění Získal desítky čestných občanství, mimo jiné rodných Dražovic (1945), Hradce Králové (1946) a Prahy (rovněž 1946). V roce 1995 mu prezident Václav Havel udělil medaili za zásluhy prvního stupně in memoriam.…zobrazit celý životopis