zavřít
Giacomo Puccini

operní skladatel

Narození:
22. 12. 1858 , Lucca, Itálie
Úmrtí:
29. 11. 1924  ve věku 65 let,  Brusel, Belgie  †
Znamení:
kozoroh  
Výška:
přidej výšku
Další údaje:
zobrazit postavu, národnost, rasu, náboženství,
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
normální
Národnost:
italská
Rasa:
běloch
Náboženství:
římskokatolické
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

456 se líbí, 5 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Giacomo Antonio Domenico Michele Secondo Maria Puccini byl italský operní skladatel a významný představitel verismu. Jeho opery se těší trvalému zájmu publika a patří mezi nejčastěji provozovaná díla na celém světě. Puccini se narodil v Lucce v Toskánsku v rodině, která se zabývala hudbou již po pět generací. Otec byl varhaníkem, učitelem a skladatelem chrámu sv. Martina v Lucce a i tato pozice se v rodině dědila již od roku 1739. Údajně zkomponoval dvě opery, které se nedochovaly, ale je známa řada jeho chrámových a komorních skladeb. Otec zemřel když bylo Giacomovi pět let, zanechal po sobě těhotnou mladou ženu a šest dětí. Proto byl chlapec dán na vychování ke strýci Fortunato Magimu, který byl také hudebníkem. Mlčky se předpokládalo, že jakmile Giacomo dosáhne patřičného vzdělání a věku nastoupí na místo po svém otci v Lucce. Fortunato Magi se stal ředitelem Paciniho hudebního ústavu a Giacomo jeho žákem. Strýc však neměl o chlapci valné mínění a stěžoval si na jeho neukázněnost a nedostatek discipliny. Dokonce požadoval na matce, aby ho ze školy vzala, neboť prý nepatří do seriózního ústavu. Situace se vyřešila změnou učitele. Novým profesorem harmonie a skladby se stal Carlo Amgeloni, který byl původně sám žákem Giacomova otce. Amgeloni měl patrně zásadní vliv na další skladatelovo zaměření. Velice miloval operu a seznámil svého žáka mimo jiné s díly Giuseppe Verdiho. V roce 1876 šel Puccini pěšky z Luccy do Pisy (cca 30 km), aby shlédl představení Verdiho Aidy. Tato návštěva definitivně rozhodla, že nebude následovat dráhu vytyčenou jeho předky. Podle jeho vlastních slov se mu při poslechu Aidy otevřelo okno do hudebního světa. Po absolvování hudebního ústavu v Lucce v roce 1880 pokračoval Puccini ve studiu na milánské konservatoři u Amilcare Ponchielliho a Antonia Bazzini. V témže roce se vyrovnal s dědictvím svých předků a zkomponoval slavnostní a i dnes velmi populární mši „Messa di Gloria“. Mše svým způsobem předznamenává dráhu operního skladatele, neboť sólové árie spíše připomínají operu než chrámovou hudbu. Ani v Miláně se Giacomo nevyhnul výtkám na neukázněnost a špatnou docházku, i když je nutno přiznat, že vzhledem k neutěšeným finančním poměrům rodiny si musel na náklady studia sám vydělat. Konservatoř dokončil v roce 1883 a jeho absolventská práce, Capriccio sinfonico, byla velice příznivě přijata. Pucciniho pobyt v Miláně byl důležitý zejména s ohledem na celoživotní přátelství se skupinou umělců a intelektuálů, kteří si říkali Scapigliatura. Mezi ně patřil například kolega skladatel Pietro Mascagni a zejména jeho první libretista Ferdinando Fontana. Operním skladatelem Již v době studií zkomponoval Puccini pro soutěž vyhlášenou nakladatelem Sonzognem jednoaktovou operu Le Villi na libreto Ferdinanda Fontany. Byla provedena až v roce 1884, zato však s mimořádným úspěchem. Povšiml si ji i známý hudební nakladatel Giulio Ricordi a objednal u skladatele další operu Edgar. Ta sice již nebyla tak úspěšná, ale Ricordi tušil, že sází na správného koně a skladatele finančně podporoval. Investice se mu vyplatila po mimořádném úspěchu premiéry třetí opery Giacoma Pucciniho Manon Lescaut v divadle Teatro regio v Turíně v roce 1893. Při práci na opeře Manon Lescaut se Puccini usadil v malé obci Torre del Lago na břehu jezera Massaciuccoli. Později zde postavil vilu a žil a tvořil zde téměř 30 let. Zde vznikly jeho nejslavnější opery včetně opery La Bohème (Turín, Teatro Regio, 1896), Tosca (Řím, Teatro Costanzi, 1900) a Madame Butterfly (Brescia, Teatro Grande, 1904). Dnes je tato vila Pucciniho museem a v kapli, která je součástí vily je skladatel i se svou rodinou pohřben. Vila je ve vlastnictví Pucciniho vnučky Simonetty Puccini a je veřejně přístupná. Jak se Puccini stal celosvětově známým a obdivovaným cestoval po operních domech v Evropě i Americe, aby asistoval u zkoušek a účastnil se premiérových představení. Spřátelil se s proslulým dirigentem Arturem Toscaninim se kterým úzce spolupracoval na uvádění svých oper. Dostali se údajně do sporu pouze jednou a to když při přípravě premiéry opery „Děvče ze zlatého západu“ v Metropolitní opeře v New Yorku oba zahrnuli víc než pouhou přízní českou zpěvačku Emu Destinovou, která zpívala hlavní roli. Po roce 1904 se jeho tvorba zvolňuje. Snad na tom měly svůj podíl i dramatické události v rodině. Puccini měl velkou vášeň pro rychlá auta a v roce 1903 měl těžkou havárii, kterou jen zázrakem přežil. Později (1909) jeho žena Elvíra ze žárlivosti falešně obvinila služebnou Doriu Manfrediovou z poměru s Giacomem. Nešťastná dívka spáchala sebevraždu, rodina Manfrediů Elvíru zažalovala a Puccini musel hradit škody. Konečně když v roce 1912 zemřel jeho nakladatel a dlouholetý přítel Giulio Ricordi, téměř ukončil skladatelskou činnost. Pokusil se ještě o žánr na pomezí operety, pokus však nebyl úspěšný a opera Vlaštovka (1917) je obecenstvu prakticky neznámá. Posledním dokončeným dílem se stal triptych jednoaktovek: Plášť, Sestra Angelika a Gianni Schicchi, které měly premiéru roku 1918 v New Yorku. Poslední léta V roce 1919 opustil Torre de Lago, neboť dříve klidné prostředí zcela zničila hlučná továrna na těžbu a zpracování rašeliny. Od roku 1924 ho trápilo onemocnění hrtanu, které bylo později diagnostikováno jako rakovina. Přesto tvrdě pracoval na opeře Turandot, která měla završit jeho celoživotní dílo. Bohužel se mu jí nepodařilo dokončit. V průběhu roku 1924 se jeho nemocnění výrazně zhoršovalo. Odjel proto do Bruselu, kde se 24. listopadu odmítl podrobit operaci. Lékaři na něm experimentálně vyzkoušeli radioterapii. Zákrok se podařil, všechno vypadalo slibně, ale skladatelovi vypovědělo srdce a o pět dní později zemřel. Zpráva o jeho smrti se dostala do Říma v průběhu představení Bohémy. Představení bylo zastaveno a orchestr zahrál stojícímu publiku pohřební pochod z druhé klavírní sonáty b-moll Frederyka Chopina. Nejprve byl pohřben v Miláně, ale v roce 1926 nechal jeho syn převést skladatelovy ostatky do kaple vybudované v jeho oblíbené vile v Torre del Lago. Poslední dvě scény opery Turandot dokončil podle skladatelových náčrtků skladatel Franco Alfano. Premiéru uvedl Arturo Toscanini v dubnu roku 1926, avšak provedl pouze tu část, kterou zkomponoval Puccini. Po doznění posledních tónů se otočil k publiku a pravil: „Zde Mistr odložil své pero“. V roce 2001 se opera dočkala nového dokončení skladatelem Luciano Berio. Ne vždy jsou však i současné inscenace opery uváděny s těmito dodatky. Pucciniho styl Hodnocení Pucciniho díla bylo vždy jablkem sváru mezi hudebními vědci a publikem. Zatímco obecenstvo obdivovalo silné dramatické příběhy, hudbu působící na city posluchačů a nádherné melodie vycházející z nejlepších tradic italského bel canta, muzikologové ve své většině považovali Pucciniho styl za minimálně ústupek dobrému vkusu. Poukazovali na to, že Puccini neakceptoval nic z vývoje hudby na přelomu století. Uvážíme-li, že Puccini je současníkem Igora Stravinského, Arnolda Schoenberga či Antona Weberna, pak na tomto tvrzení je určitě mnoho pravdy. Na druhé straně se tak ale dostáváme k věčné otázce, na kterou lze jen těžko najít odpověď: zda má hudba sloužit ku potěšení posluchače či k řešení tvůrčích problémů skladatele či všehomíra. Puccini vychází z tradice Verdiho, ale je zřetelně poučen operami Richarda Wagnera. Odvrhl dělení opery na sled jednotlivých árií. Opera je kontinuálním tokem hudby a zpěvu. Vynalézavá instrumentace navozuje a dokresluje charakter scény i děje a zdůrazňuje jeho dramatické momenty. Stejně jako Wagner používá charakterických „leitmotivů“ k označení postav či děje. Snad na rozdíl od Wagnera, který tyto motivy dále rozpracovává, Puccini je ponechává v nezměněné podobě, což možná jen zdůrazňuje dramatickou jednotu děje. Puccini měl neobyčejný melodický dar. Jeho melodie jsou snadno zapamatovatelné a velmi působivé. Kromě toho jsou mimořádně vděčné i pro zpěváky. Těžko lze nalézt dnes sólistu na jehož CD by nebyla alespoň jedna Pucciniho árie. Některé z nich doslova znárodněly. Připomeňme např. Quando me'n vo' (Valčík Musetty) z Bohémy, nebo E lucevan le stelle z Tosky či nesmrtelné Nessun dorma z opery Turandot.…zobrazit celý životopis

  • Basbarytonista Bryn Terfel a Pražský filharmonický sbor vystoupí společně v Praze

    Parlamentnílisty.cz, 20. 11. 2016 Pražský filharmonický sbor vystoupí v úterý 22. listopadu 2016 s největší hvězdou britské operní scény: velšským basbarytonistou Brynem Terfelem. Koncert se koná ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Na programu jsou árie a sbory z oper několika skladatelů, mezi kterými nechybí jména jako Gioachino Rossini, Charles Gounod, Giuseppe Verdi, Richard Wagner, Giacomo Puccini či Modest Petrovič Musorgskij. V závěru koncertu zazní také několik čísel populárnějšího charakteru, jako je například píseň z muzikálu Šumař na střeše či spirituál Deep River. Bryna Terfela a Pražský filharmonický sbor doprovodí PKF - Prague Philharmonia s dirigentem Garethem Jonesem. Program s Pražským filharmonickým sborem nastudoval asistent hlavního sbormistra Jakub Zicha. … více

Nejznámější díla – Giacomo Puccini

| celá filmografie (247)

Mohli by vás také zajímat…