zavřít
Gilbert Perreault

hokejista

Věk:
66
Narození:
13. 11. 1950 , Victoriaville, Quebec, Kanada
Znamení:
štír   |  aktuální horoskop
Výška:
přidej výšku
Další údaje:
zobrazit národnost ...
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
kanadská
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

1 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Více než třicetiletou historii Buffala zdobí několik hvězdných jmen, avšak při vši úctě k Haškovi, LaFontaineovi nebo Mogilnému byl nejen první ale dodnes zřejmě i největší legendou klubové historie Sabres Gilbert Perreault. Jeden z nejnadanějších útočníků všech dob se celosvětově proslavil dokonale elegantním bruslením a spolehlivou koncovkou. Fenomenální hra v kombinaci se skromnou povahou mu během kariéry přinesla řadu obdivovatelů. Perreault (výška 185 centimetrů, váha 82 kilogramů) se narodil 13. listopadu 1950 ve Victoriaville v kanadské provincie Quebec. Základní hokejové dovednosti získával na ulici v okolí svého domova. „Každý den jsme mydlili hokej na silnici ve Victoriaville,“ vzpomíná s odstupem. „S hokejem jsem začal v šesti nebo sedmi letech v místní nižší soutěži. Nastupoval jsem se staršími kluky, což mi umožnilo rychle se zlepšovat. Opravdu dařit se mi začalo kolem devíti let, kdy jsme začali jezdit na turnaj do Quebecu. Nevedlo se nám vůbec zle, na to, že jsme hráli proti týmům z Toronta nebo Montrealu.“ Již v sedmnácti letech byl jedním z nejnadanějších juniorů javorového listu. Nesmírně rychlý bruslař s nohama mírně do “O“, jehož klamavé pohyby hlavou, rameny a rtuťovité ovládání hokejky nezřídka přivádělo protihráče v úžas. Však si měl z koho brát příklad. „Byl jsem fanoušek Montrealu,“ nezříká se dětských pout. „Byl to můj hlavní tým v NHL. Obdivoval jsem Jeane Beliveaua, miloval jsem jeho styl, pohyb a práci s holí. Stejně tak jsem měl rád Dickie Moorea a Gordieho Howea. Oba uměli skvěle zacházet s hokejkou.“ Cestu vyspělejší mládežnickou kategorii odstartoval v soutěži QJHL 1966-67 právě v Montrealu s týmem Thetford Mines Canadiens (45 zápasů, 25+40). Během následujících tří let si velmi úspěšně počínal v sestavě Montreal Junior Canadiens v OHA-Junior: 1967-68 (47 zápasů, 15+34), 1968-69 (54 zápasů, 37+60), 1969-70 (54 zápasů, 51+70). Dvakrát se Perreaultovi podařilo dovést juniory Canadiens k vítězství v Memorial Cupu: 1969 (8 zápasů, 3+12) a 1970 (12 zápasů, 17+19). V obou sezónách byl nominován do prvního týmu All-Star, v sezóně 1969-70 byl dokonce vyhlášen nejužitečnějším hráčem OHA-Jr. „Měli jsme ty roky skvělý tým,“ vzpomíná s úsměvem. „Fanoušci byli parádní, chodilo jich nejprve kolem třinácti, další rok už kolem sedmnácti a třetí rok dokonce kolem osmnácti tisíc na každý zápas.“ Nadupaný tým tvořili například Rejean Houle, Andre Dupont, Jocelyn Guevremont, ale také Richard Martin, pozdější Perreaultův spoluhráč z nezapomenutelného útoku Sabres. Díky předváděné hře se mu dostalo odpovídající pozornosti a uznání. Nikdo se tak nedivil, že se právě jeho jméno stalo atraktivní položkou vstupního draftu NHL 1970. Gilbert Perreault se v něm stal vůbec prvním hráčem začínající historie nového klubu z Buffala a tedy vpravdě základním stavebním kamenem. Trenér a zároveň generální manažer Sabres Punch Imlach nejprve vyhrál draftovou loterii s dalším nově vznikajícím klubem Vancouverem Canucks, aby posléze získanou první volbu věnoval právě Perreaultovi. V NHL se devatenáctiletý mladík uvedl, jak se na jedničku draftu sluší a patří. Hned ve své první sezóně 1970-71 nastoupil k 78 utkáním, v nichž stanovil nový střelecký a bodový rekord nováčka soutěže (38 branek, 72 bodů). Samozřejmě dominoval také v hlasování o Calder Trophy, udělovanou nejlepšímu rekrutovi. Ve druhé sezóně zaznamenal o dva bodové příspěvky víc - celkem 74 (26+38). „V prvních letech mi Imlach zdůrazňoval, abych se snažil skórovat a nebál se napadání. Pomohlo mi to získat sebevědomí. Ukazoval mi videa z našich zápasů, kde bylo vidět, jak moc se snažím dělat některé finty pořád dokola. Nutil mě také častěji a tvrději střílet. Můj příklep nebyl tehdy kdovíco.“ Skvělý bruslař se smyslem pro kombinaci uchvátil všechny odborníky natolik, že už v září 1972 nastoupil ve výběru ligy (Team Canada) k prestižní Summit Serii (Série století) proti hráčům Sovětského svazu (Kanada - SSSR 4:3 na zápasy, 1 remíza). Perreault si tehdy zahrál jen ve dvou utkáních, vedení Buffala se totiž strachovalo o zdraví svého nejlepšího hráče, takže jej raději ze soupisky Kanady stáhlo. Místo další reprezentace se připojil k tréninkovému kempu Sabres, aby se co nejlépe připravil na nadcházející ligovou sezónu. Kontroverzní událost sice vyvolala značnou nevoli kanadské veřejnosti, nakonec však vyzněla do ztracena; postoj amerického klubu se nezměnil. Pro organizaci Buffala byl “Bert”, jak mu přezdívali spoluhráči, hlavní oporou a drahocenným pokladem. Díky fantastickému skluzu si často říkal o kotouč a spoluhráči mu jej rádi přenechávali. V dobách delších střídání a poněkud opatrnějšího tempa nebyly nijak výjimečným úkazem, například v oslabení, i minutové úseky hry, kdy si Perreault „pronajal“ puk a prostě jej nikomu nepůjčil. „Pohybem byl blízko Bobby Orrovi. Ze všech hráčů, co jsem viděl, určitě nejvíc,“ řekl k Perreaultově ladnosti kdysi Del Wilson, uznávaný ředitel pro hráčský vývoj v Montrealu. „Je to jediný hráč v lize, který uprostřed jednoho pohybu zastaví, aby okamžitě provedl jiný,“ dodal pro změnu spoluhráč Jerry Korab. Důkazem naprosté nepostradatelnosti se stala třetí sezóna, v níž byl zařazen mezi útočná křídla Richarda Martina, starého známého z juniorských let, jemuž Buffalo obětovalo první volbu v draftu jen rok po Perreaultovi, a Rene Roberta, získaného výměnou z Pittsburghu. Nová akvizice zapadla mezi staré kamarády perfektně. Světlo světa spatřila “French Connection Line”, jedna z nejúžasnějších formací v dějinách ligy. „Fungovali jsme skvěle,“ vzpomínal jednou Perreault. „Já jsem tam byl na tvorbu hry, Rick na střílení gólů a Rene dělal od každého něco. Všichni tři jsme dobře bruslili. Náš styl byl srovnatelný s evropským, bylo v něm hodně rychlosti.“ Především díky síle svého elitního komanda se Buffalo již ve třetím roce vlastní existence probojovalo do play off. Perreault nasbíral skvělých 88 bodů (28+60) a návdavkem přidal první individuální ocenění v podobě Lady Byng Trophy udělované nejslušnějšímu hráči. Ačkoli přímo ztělesňoval slušnost s konstantně vysokou výkonností, víckrát už trofej pro ligového gentlemana nezískal. Špatný rok pro Šavle znamenala sezóna 1973-74, kdy se 76 body nepostoupily do vyřazovacích bojů. Za hlavní příčinu tohoto neúspěchu bylo považováno Perreaultovo zranění, zlomená noha mu nedovolila nastoupit ve více než 55 utkáních. Výkon neúplné “Francouzské spojky” a tím pádem i celého týmu šel rapidně dolů. Naštěstí se šikovný bruslař před novou sezónou 1974-75 stihl uzdravit a všechno špatné se rázem otočilo o neuvěřitelných 180 stupňů. Každý člen buffalské elitní útočné řady se po skončení základní části ligy umístil v první desítce ligové produktivity: Rene Corbet odehrál o šest utkání víc než jeho spoluhráči a se 100 body skončil sedmý, Gilbert Perreault s 96 body devátý, Richard Martin s 95 body desátý. Buffalo získalo 113 bodů a ve Stanley Cupu postoupilo až do finálové série. Nezapomenutelným zůstane navždy zápas číslo tři z 20. května 1975. Buffalo’s Memorial Auditorium nebylo klimatizované, zásluhou čehož 16 tisíc nažhavených fanoušků vyhnalo teplotu o desítky stupňů celsia výš. Hala připomínala doslova a do písmene saunu, led pokrýval po většinu utkání hustý oblak mlhy. Philadelphie vyhrála oba úvodní domácí zápasy, na třetí se jelo do Buffala. Byl to Richard Martin, kdo poslal vyrovnávací brankou na 4:4 zápas do prodloužení. To už ale byla situace s ledem neúnosná. Hra byla v krátkém sledu přerušována, neboť hráči skrz mlhu jednoduše neviděli na krok. Dělníci dělali, co mohli, ale situaci pomohli vždycky jen na chvilku. Trenéři dali jasný pokyn: střílet z každé pozice, protože brankáři prakticky neměli šanci vidět puk. Byl to právě Perreault, kdo přihrál v 19. minutě prodloužení do rohu Robertovi. Ten si vyjel a z nemožného úhlu překvapil gólmana Flyers Bernieho Parenta. „Střílel jsem na branku s možností, že bude někdo tečovat,“ přiznal posléze autor vítězné trefy. „Připadalo mi to, že brankář nebyl na střelu připraven, prošla mu mezi nohama.“ Bohužel, v celé sérii kombinační a technická hra Sabres příliš často narážela na žulovou tvrdost obhájců poháru z Philadelphie, kteří nakonec dovedli finále do vítězného konce v poměru 4:2. Každý tým si držel výhodu domácího ledu až do šestého utkání, kdy Buffalo prohrálo doma 0:2. Nikdy předtím ani potom nebyl Gilbert Perreault tak blízko Stanley Cupu jako v tomto roce. V následující sezóně 1975-76 si sice Perreault vytvořil osobní bodové maximum (113, 44+69), týmový úspěch z roku 1975 se však Buffalu zopakovat nepodařilo. Ve druhém kole vypadlo s Islanders 2:4 na zápasy. Na podzim téhož roku přijal s Richardem Martinem účast v národním výběru na prvním ročníku Canada Cupu. Byl to právě neúnavný “Bert”, jenž ve finále proti Československu několikrát ve vlastním obranném pásmu sebral puk a prokličkoval až před brankáře Dzurillu. Fascinující kousky, dávno známé zámořským fanouškům, tak měli zásluhou televizních kamer tu čest konečně poznat i diváci v Evropě. Perreault na turnaji nastupoval v jedné řadě s Marcelem Dionnem a Bobbym Hullem a v obou finálových utkáních vstřelil úvodním gól, čímž započal cestu Kanady k zisku prestižní trofeje. V excelentní hře pokračoval i ve druhé polovině sedmdesátých let. Z bodově nejvydařenějšího play off se těšil v roce 1980, kdy ve čtrnácti zápasech nasbíral 21 bodů (10+11). Znovu škoda, že skvěla jízda skončila v semifinále vyřazovacích bojů na budoucím vítězi Stanley Cupu, Ostrovanech z New Yorku (2:4 na zápasy). V únoru 1979 nechyběl Perreault ve výběru All-Stars NHL při třízápasové sérii s hráči Sovětského svazu o Challenge Cup (Vyzývací pohár, NHL - SSSR 1:2 na zápasy). O dva roky později reprezentoval kolébku hokeje na druhém ročníku Canada Cupu, kde byl po jeho skončení zařazen do prvního All-Star týmu. Perreault na turnaji úřadoval v jedné formaci s vycházející hvězdou NHL Waynem Gretzkym a Guy Lafleurem. Dá se říci, že po boku pozdějšího hokejového krále si zahrál asi nejlepší hokej kariéry. Stěží domýšlet, co by Perreault po boku Gretzkyho dokázal například v Edmontonu. Ve čtyřech utkáních Kanadského poháru nasbíral devět bodů, když jen v úvodním zápase proti Finsku přihrál na čtyři branky. Velká škoda, že musel z turnaje odstoupit se zraněným kotníkem, který si zlomil v poslední minutě utkání se Švédskem po kolizi u mantinelu. Dost možná citelně chyběl své zemi i v rozhodujícím utkání celého turnaje. Kanada prošla celou základní částí bez porážky, bohužel zaváhala v tu nejméně vhodnou chvíli. Přestože ve skupině smetla Rusy 7:3, ve finále prohrála šokujícím způsobem 1:8. Dodnes je finále Kanadského poháru 1981 - a nejen pro ubohé Eaglesonovy tahanice o pohár, který po turnaji odmítl Rusům ponechat - považováno za černou kaňku v hokejových dějinách javorového listu. Ačkoli byl Perreault na vrcholu kariéry především v sedmdesátých letech, dokázal se prosadit i mnohem později. V letech 1981-85 zaznamenal čtyři po sobě jdoucí sezóny s alespoň třiceti góly. Po odchodu Dannyho Gareho do Detroitu byl 2. prosince 1981 jmenován týmovým kapitánem Šavlí. Tuto čestnou funkci pak vykonával až do chvíle, kdy se v šestatřiceti letech rozhodl pověsit brusle na hřebík. Nenahradil ho nikdo jiný než pozdější kouč Sabres Lindy Ruff. „Bylo to těžké rozhodnutí,“ řekl na tiskové konferenci ke svému odchodu, „ale existují okamžiky pro všechno a dnes přišel den se rozloučit. Potřebuji cítit dychtivost k tréninku a do hry a já už ji ztratil,“ dodal hráč, který se loučil jako klubový rekordman ve všech ofenzivních statistikách Sabres. Kromě dresu Kanady a výběru NHL zůstal Perreault celých sedmnáct let (1970-87) věrný pouze barvám Buffala. Pětkrát si zahrál All-Star Game (1971, 77, 78, 80, 84) a v letech 1976 a 1977 figuroval na postu centra druhého All-Star týmu soutěže. Věrnost klubovým barvám je bezpochyby hezká věc, právě ta však stála Perreaulta radost ze Stanley Cupu, kam vlastními silami svůj tým nikdy nedotáhl. Později dokonce přiznal: „Někdy po osmi nebo devíti letech v Buffalu jsme přemýšlel, zda si nemám říct o trejd. Změna by mohla pomoci mé kariéře a byl jsem také zvědavý, jak to chodí v jiných klubech. Naprostým snem byl Montreal, kterému jsem celé mládí fandil. V Buffalu jsem zažil spoustu skvělých let, ale každý hráč chce vyhrát Stanley Cup. Po roce 1979, kdy se vedení snažilo trochu obměnit tým, mě však tyhle myšlenky přešly. Nakonec jsem byl rád, že jsem dokončil kariéru právě tady.“ Během svého života se mu podařilo překonat dva velmi prestižní milníky. Nejprve se 3. dubna 1982 (v zápase s Montrealem Canadiens) stal šestnáctým hráčem historie, který docílil 1000. bod v NHL, 9. března 1986 proti New Jersey Devils pak vstřelil jako dvanáctý hráč historie 500. gól (brankář Alain Chevrier). Během základní části NHL odehrál 1191 zápasů, ve kterých zaznamenal 1326 bodů za 512 branek a 814 nahrávek. V jedenácti ročnících play off nastoupil k 90 utkáním, v nichž vstřelil 33 gólů a u 70 dalších asistoval. Do Hokejové síně slávy byl uveden v roce 1990. Dres s číslem 11 visí dnes u stropu HSBC Areny. Vedle něj jsou zavěšeny už jen dvě vlajky vyřazených čísel 7 a 14. První patřil Richardu Martinovi, druhý René Robertovi, jeho někdejším spoluhráčům z prvního útoku. Když v roce 1998 vyhlašoval prestižní časopis The Hockey News nejlepší hráče historie NHL, nezapomněl ani na Perreaulta, kterého umístil na 47. místo. Přestože nikdy nevyhrál Stanley Cup, Hart Trophy ani ligovou produktivitu. V únoru 1997, krátce po smrti oblíbeného buffalského hlasatele Teda Darlinga, přijel do té doby k hokejovému dění spíš netečný Perreault po letech do Buffala, aby zesnulému příteli vzdal hold. V hale narvané fanoušky a bývalými hokejisty si najel do středovému kruhu, navzdory pověstem o plachosti a zamlklosti vzal do ruky mikrofon a začal jen tak pro sebe prozpěvovat jednu z Elvisových písniček. Emoce nabyly vrcholu a hlediště řvalo nadšením. Místní lidé na svého hocha nikdy nezapomněli a vždycky ho bezmezně milovali. Po skončení aktivní činnosti trénoval Gilbert Perreault juniory a podnikal s nemovitostmi. V současnosti bydlí ve Victoriaville. S manželkou Carmen má dva syny Seana a Marca Andreho. Statistiky na mezinárodní úrovni: - Summit Serie 1972, Kanada, 2 zápasy (1+1) - Canada Cup 1976, Kanada (1. místo), 7 zápasů (4+4) - Challenge Cup 1979 (New York), NHL All-Stars, 3 zápasy (1+1) - Canada Cup 1981, Kanada (2. místo), 4 zápasy (3+6)…zobrazit celý životopis