zavřít
Ján Jamnický

herec, scénárista, režisér, pedagog

Narození:
20. 5. 1908 , Jasenová, Uhersko
Úmrtí:
Přidej datum úmrtí Poprad, Československo  †
Znamení:
býk  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

JUDr. Ján Jamnický, pseudonym Gustáv Marro byl slovenský herec, režisér, scenárista a pedagog. V 40. letech 20. století patřil k nejvýznamnějším osobnostem slovenského divadla. Jeho manželkou byla herečka Vilma Jamnická. Mládí Narodil se v Jasenové v rodině evangelického faráře. Jako mladý hoch byl obklopen knihami, které jej později zcela pohltily. Zajímal se hlavně o filozofii a rozličné umělecké směry. Obklopovala ho hudba, zajímalo jej malířství a architektura. V Bratislavě nejprve začal se studiem medicíny. Na lékařské fakultě, kde začal studovat v roce 1926, se seznámil se svojí ženou Vilmou Březinovou, která jej později přivedla i k divadlu. Studia medicíny po dvou letech zanechal a přihlásil se na Hudební a dramatickou akademii pro Slovensko (HADAPS). Na žádost rodičů současně se studiem herectví se věnoval i studiu práv na Právnické fakultě Univerzity Komenského. Obě školy úspěšně dokončil v roce 1932. Herec Jako student hostoval od roku 1928 na jevišti Slovenského národního divadla. Jako řádný člen souboru činohry SND debutoval v roce 1932 v rolích Šviháka a Tovaryše s fouskem ve hře Viktora Šulce Najkrajšie topánky na svete od Josefa Kopty. První velkou příležitost dostal ještě tentýž rok jako Peter v hře Pohoršenie v svätofloriánskej doline od slovinského dramatika Cankara v režii Andreje Bagara. Většinu svých kolegů ve Slovenské národním divadle převyšoval, a to nejen svojí štíhlou vysokou postavou, ale i svým rozhledem a náročností vůči sobě i jiným. Samo o sobě bylo odvážné, že si neholil bradu, což bylo v té době dost neobvyklé. Dalo by se říci, že všeobecně nezapadl do souboru činohry SND, která byla naučena hrát ve stylu tzv. realistického herectví. Jako herec pracoval stylizovaně s náznakem. Kritika mu vyčítala přílišný patos, chlad a monotónnost projevu. Venkovské typy, hlavně z Tajovského her, mu vůbec neseděly, a to ani když ostatní herci bravurně zvládali vytvářet rázovité slovenské postavy. Na jeho nedoceněné herecké kvality poukázala až česká divadelní kritika, při pohostinském představení Palárikovy hry Zmierenie v Praze. Bravurně ztvárnil Kreonta v Sofoklově Antigone v režii Janka Borodáče. Úloha Kreonta byla jedním z jeho hereckých triumfů. Kritika oslavovala orátora a i jeho pohybovou kulturu. Uplatnil se i v inscenacích her slovenských dramatiků, za všechny vzpomeňme Jonáše Záborského a Jána Palárika. Jako herec se s jevištěm rozloučil v roce 1949 úlohou Čackého v Gribojedovově hře Útrapy z rozumu. Režisér Janko Borodáč si všiml jeho talentu a zaměstnával jej dramaturgickou práci a také jako překladatele divadelních her. Pro něj byl odtud už jen krok k režii, které se začal systematicky věnovat. Na divadelní scéně nakonec připravil celkem 33 inscenací a postupem času se už herectví věnoval už jen sporadicky. Ve Slovenském národním divadle začínal s pohádkami a lehkými konverzačními hrami. Jeho režijním debutem se stala pohádka Valentína Erbena Stratil sa hlásnik Cibuľa, k jejíž nazkoušení měl jen čtyři dny. Později se pokusil i o náročnější kusy - inscenoval hry Molièra, Shakespeara, Schillera, Ibsena, hry Vojnovićovy a z domácích autorů Petra Zvona a Ivana Stodolu. V době 2. světové války se Jamnický vypracoval na výraznou a svéráznou uměleckou osobnost. Své inscenace aktualizoval narážkami na negativní jevy oné doby. Za Slovenského klerofašistického štátu povzbudivě působil svojí adresnou útočností inscenací jako Molièrův Mizantrop a Zdravý nemocný, Schillerů Villiam Tell a Zvonova hra Tanec nad plačom. Tímto svým přístupem zabezpečoval rovnováhu vůči často vůči státu loajálně orientovaným inscenacím Jána Borodáče. Ve své režijní práci navazoval na europskou a sovětskou avantgardu - zejména na ruské režiséry A. J. Tairova, V. E. Mejercholda, J. B. Vachtangova, s jejichž tvorbou se seznámil při svém pobytu v Moskvě v roce 1936. Najvíce ho však okouzlily inscenace Nikolaje Pavloviče Ochlopkova a halvně jeho inscenace Shakespearova Othella. O inscenaci řekl „A nakoniec sme všetci na Othellovi v Moskve plakali - tak hrali. Prvý raz som zažil to, čo požaduje Aristoteles od tragédie: katarzis, očistenie - nie ponurú dusivú beznádejnosť, spoločenských tragédií, ale katarzis na vlastnom tele.“ Byl přívržencem stylizované režie pracující s náznakem. S tímto režijním přístupem dosahoval překvapujících výsledků hlavně ve veršovaných hrách. Na jevišti se mu podařilo vytvořit soulad barev, linií, pohybu. Odkrýval skrytý význam her a svérázně jej interpretoval. Ve svých inscenacích spolupracoval s režisérem a scénografem Karolom L. Zacharem a dalšími osobnostmi slovenské scénografie: Emilom Bellušem, Ladislavom Vécseyem a Jánom Ladvenicem. Jeho poslední režií v roce 1944 byla Stodolova hra z divadelního prostředí Komédia. vyjádřil v ní svůj postoj k vedení divadla, které v dramaturgii divadla preferovalo operetu, kterou považoval za pokleslý žánr. Nespokojené vedení stáhlo inscenaci z repertoáru po prvních reprízách a naznačilo mu, aby Slovenské národní divadlo opustil. Po skončení druhé světové války, když činohra Slovenského národního divadla znovu začala hrát, se k režijní práci už nikdy nevrátil. Svojí poslední roli jako člen hereckého souboru odehrál na prknech Slovenského národného divadla v roce 1949. Po odchodu ze Slovenského národního divadla V letech 1945-1949 působil v Československém filmu jako režisér a scenárista. Také hrával v televizních filmech a inscenacích. Působil v rozhlase jako recitátor. Jeho způsob přednesu v mnohém ovlivnil další slovenské interprety poezie. Zdůrazňoval hudební stránku a melodičnost slovenské řeči a vytvořil novou jevištní řeč. Připravoval reorganizaci slovenské divadelní sítě a také se podílel na přípravě zákona o postátnění Slovenského národního divadla. Jako pedagog působil na Hudební a dramatické akademii (1937-1944), na Vysoké škole múzických umění (1949-1952), kde vedl Katedru herectví a režie a na pražské loutkoherecké katedře DAMU. Kvůli zdravotním problémům musel v roce 1953 předčasně odejít do důchodu a pracoval jen velmi nepravidelně. Důchod přerušoval jen účastí na recitačních pásmech slovenské poezie: Čo vatru nietili, Slovenské ľudové balady a O krvi). V nich znovu potvrzoval, že stále patří mezi nejsugestivnější slovenské interprety poetického slova. Zemřel v popradské nemocnici v roce 1972 po jednom ze svých výstupů na tatranské vrcholy. Jeho smrt zůstává stále opředena tajemstvím, protože ani lékaři nedokázali s jistotou určit, zda smrt podchlazením nastala náhodou, nebo byla skutkem člověka, který se pro ni rozhodl dobrovolně. V roce 1967 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1969 mu také byla udělena zlatá medaile VŠMU, v roce 1970 titul národní umělec a v roce 1991 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka III. třídy. Byla po něm také pojmenována jedna ulice v Bratislavě. Citáty o Jamnickém František Zvarík ve své memoárové knize Pierot s puškou napísal: „Borodáč nás učil po javisku chodiť, Jamnický tancovať.“…zobrazit celý životopis

Hledáte také jako: Gustáv Marro
Rychlá navigace:novinky |diskuse

Nejznámější díla – Ján Jamnický

| celá filmografie (4)

Mohli by vás také zajímat…