zavřít
Madame du Barry

kurtizána

Narození:
19. 8. 1743 , Vaucouleurs
Úmrtí:
8. 12. 1793  ve věku 50 let,  Paříž  †
Znamení:
lev  
Výška:
přidej výšku
Další údaje:
zobrazit barvu očí, barvu vlasů, postavu, národnost, rasu,
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
modrá
Barva vlasů:
blond
Postava:
hubená
Národnost:
francouzská
Rasa:
běloch
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

4 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Madame du Barry se narodila 19. sprna 1743 jako Jeanne Bécuová ve Vaucouleurs, městečku na dolním toku řeky Maasy, v ponurém koutě Champagne. Byla dítětem lásky - její matka, švadlena Anna Bécuová, proslulá svým bujným poprsím, pracovala čas od času pro klášter kajícníků třetího řádu svatého Františka ve městě a s jedním z bratrů Gomardem de Vaubernier, s řádovým jménem Ange (anděl), počala dítě. Všichni Bécuové byli krásní a využívali toho. Anna měla četné milence a díky nim se dostala až do Paříže, kde působila jako kuchařka. Tam se také v roce 1749 provdala za Nicolase Ranona, vojenského skladníka, nažloutlého a poďobaného od neštovic. To jí ovšem nevadilo, Anna prostě potřebovala počestného manžela. Právě on stál zřejmě u zrodu myšlenky, že pětiletou dceru je třeba vzdělávat. A tak Jeanne strávila celých devět let v klášteře svaté Aury na předměstí Paříže. Nebyl to typický začátek pro budoucí kurtizánu. Madame du Barry na život v klášteře nevzpomínala ráda. Vadila jí přísná kázeň, prosté bílé šaty s černým pláštíkem a věčná zima v klášterních ložnicích. Její matka se hezky strojila a parádila, na což si malá Jeanne zvykla a spartánské prostředí se jí nelíbilo. Přišla tam ale ke znalostem, které byly i pro ženy na královském dvoře nevídané. Milovala četbu, kreslila a zpívala. V patnácti byla krásná. ,,Je vysoká a má dokonalou postavu. Nádherné plavé vlasy, sčesané z vysokého čela, krásné oči s dlouhými řasami a oválný obličej s malými pihami na tváři ji činí neskonale přitažlivou,'' vzpomínal pamětník. Zpočátku jí ale krása příliš nepomohla. Matka v té době neměla práci a Jeanne se musela živit jako pouliční prodavačka. To naštěstí trvalo jen několik měsíců. Zamiloval se totiž do ní známý kadeřník Figaro Lametz a v roce 1758 jí nabídl, aby se u něj vyučila. Koketní a veselá dívka měla talent. Vymyslela několi účesů, které vyzkoušela sama na sobě a později jako králova milenka je proslavila. Byl to volný drdol a la du Barry, ,,v němž byly vlasy upraveny tak, aby z drdolu nedbale splývaly a působily jako kdyby byly zvednuty neúmyslně a ve spěchu''. S Lametzem žila Jeanne pět měsíců a přivedla ho téměř k úpadku. Pár si žil nad poměry - peníze se sypaly na plesy, divadla a vyjížďky na venkov. To se hrubě nelíbilo Lametzově matce. Vyčíhala si nic netušící dívku na ulici, kde jí hlasitě spílala a nazvala ji courou, děvkou a poběhlicí. Jeanne měla vlídnou a usměvavou povahu, snažila se matku uklidnit, ale nešlo to. Nakonec zašla na policejní komisařství, kde si na Lametovu matku stěžovala. Tím její zaměstnání kadeřnice skončilo. A opět se živila všelijak - jako komorná a poté prodavačka módního zboží. A přitom vesele střídala milence. Brala od nich dárky a různě si přilepšovala. Její milenci byli hrdí na její krásu. Šestnáctiletá Jeanne byla rázná a cílevědomá. Začala si přivydělávat ve vykřičených domech. Byla v oblibě pro svůj něžný vzhled a získala přezdívku Anděl. Zlomem v jejím životě se stal rok 1763, kdy poznala čtyřicetiletého muže zvaného Zhýralec, hraběte Jeana du Barry. Nebyl to žádný krasavec, za to byl cynický a panovačný. Obličej měl jako tesaný ze žuly a čišela z něj hrdost na to, že patřil k venkovské šlechtě, spojené s měšťanstvem i s vysokou aristokracií. Sháněl prostitutky pro bohaté aristokraty. Zkrátka bohatý kuplíř. Kde poznal Jeanne se neví, jisté je, že ho okouzlila. A to natolik, že jí nabídl život ve společné domácnosti. Jeanne se zpočátku drsně vyhlížející muž nelíbil, ale jeho peníze rozhodly. A to tak, že se ani nepozastavila nad jeho podivnou nabídkou po několika měsících - bude sice žít nadále s ním, ale musí přijímat zákazníky, které dohodí. A tak se stalo. Největší prostopášníci celé Paříže ji s oblibou navštěvovali. Mezi nimi byl i šedesátiletý potomek slavného kardinála, vévoda de Richelieu, bývalý švihák a záletník. Du Barry a Jeanne se začali prohlašovat za manžele. Vedli přepychový život, pořádali plesy a maškarády. Ale du Barry měl větší plány. Rozhodl se nabídnout milenku samotnému králi Ludvíku XV. Ten trpěl po smrti madame de Pompadour v roce 1764 depresemi a impotencí. Vlezlý du Barry se rozhodl, že na věc půjde pěkně od lesa. Vyhledal králova komorníka Le Bela, kterého už znal nějaký ten rok jako úchylného starce, kterého přitahovaly mladé dívenky. Tomu se myšlenka na seznámení Jeanne s králem nijak nelíbila. Jak se galantně vyjádřil - král se bojí pohlavních nemocí a známá kurva by mu nijak neprospěla. Nakonec souhlasil, ale s podmínkou, že si Jeanne sám vyzkouší. Stalo se a staroch byl spokojen. A tak na jaře roku 1768 potkal král jakoby náhodou Jeanne v zahradách Versailles. Šedesátiletý panovník byl ohromen. Zamiloval se, i když v něco podobného už nedoufal. Býval proslulým milovníkem. Vedle své titulární metresy madame de Pompadour byla zřejmě frigidní a daleko raději kula politické intriky v pracovně, než aby byla s králem v posteli. A to víc si ho podmanila Jeanne. Byla zkušená milenka. Znala praktiky, o kterých se jiným ani nesnilo. Jednala s králem bez předsudků a předvedla mu všechno své umění. A parfémovala si přirození, což krále fascinovalo. Měla také zemitý smysl pro humor. Na královském dvoře ovšem měla četné nepřátele - především Ludvíkovy dcery. Otec je miloval, ale dal jim podle dobového zvyku ironické přezdívky. Vysoké Adelaidě říkal Louč, boubelaté Viktorii Sviňka a koketní Louise Hadra. Všechny byly mlsné a líné a otcovu favoritku nenáviděly. Stejně jako skupina lidí kolem ministra války, obratného diplomata de Choiseula. Jeanne to s králem neměla jednoduché. Dokud nebyla oficiálně představena dvoru, nesměla s ním jezdit v kočáře ani večeřet v jeho soukromých pokojích. K její prezentaci u dvora nakonec došlo 22. dubna 1769. Přesto, že se tak stala oficiální královskou milenkou, mnozí dvořané si s ní nechtěli sednout ani ke stolu. Jeanne si ovšem postupně dvůr získávala. Jednala se všemi mile a zdrženlivě. Měla přirozený vzhled - téměř se nelíčila, pouze si černila řasy a obočí.¨ Král k ní byl nesmírně ohleduplný a pozorný. Zahrnoval ji dary. Věnoval jí zámek Louveciennes a do roku 1774 stouply její výdaje podle historika Jacquese de Saint-Victor na pět tisíc livrů, což jsou dnes až tři milióny eur. Politice se nevěnovala, raději se zasazovala o různé prosebníky, kteří se u ní objevovali. V roce 1770 nastala změna - následník trůnu, budoucí Ludvík XVI., se oženil s Marií Antoinettou Rakouskou, dcerou habsburské panovnice Marie Terezie. V té době sice musel Jeannin odpůrce Choiseul odejít do vyhnanství, ale Marie Antoinetta jako přísná katolička Spodničku, jak Jeanne přezdívali, nenáviděla. Spojila se s královými dcerami a společně Jeanne pomlouvaly. Marně ji v dopisech varovala matka Marie Terezie, aby se ke králově metrese chovala s úctou. Nechtěla s favoritkou ani promluvit. Všechno vyřešil rok 1774, když 4. května zemřel Ludvík XV. na pravé neštovice. Milenka ho v nemoci statečně ošetřovala, a ani se nebála dotýkat hnisajících boláků. Po smrti svého krále musela Jeanne do vyhnanství, poté jí dovolili žít na jejím zámku Louveciennes. Tam přijímala hosty a vedla celkem spokojený život. Zamilovala se do vévody de Brissac, velmi bohatého muže a mecenáše umění. Vznikl mezi nimi velmi pevný a poklidný vztah. Ten ukončila Velká francouzská revoluce. V květnu roku 1792 byl Brissac zatčen za ,,kontrarevoluční smýšlení''. V září ho spolu s dalšími vězni převáželi od vrchního soudu a při cestě do Paříže je všechny rozzuřený dav doslova rozsekal. Ve stejném měsíci byla zatčena i Jeanne. Za spiknutí proti revoluci a podporu tyranie a také za to, že ,,nezřízeně utrácela a rozhazovala bohatství patřící státu'', byla odsouzena k trestu smrti. Když ji přivezli, přítomní strnuli překvapením. Místo krásné padesátnice viděli rozcuchanou, plačící ženu s výrazem hrůzy v obličeji, která nešťastně volala: ,,Zachraňte mně přátelé, nikdy jsem nikomu neublížila!'' Všichni na náměstí zmlkli při pohledu na takové utrpení. Dojalo je to - odsouzenci k smrti byli zpravidla hrdí a dívali se na gilotinu s pohrdavým mlčením. Pařížené si ještě dobře pamatovali, jak nezlomně kráčel pod gilotinu šlechtic Hérault de Séchelles. Postavil se před lešení a prohlásil: ,,Předveďme jim, jak umíme umírat!'' Tady to bylo jiné. Madame du Barry museli z káry snést a ona neustále křičela, dokud jí gilotina nedopadla na krk. Byla to mimořádná žena, jediná královská favoritka, která byla ,,ženou z lidu''. Na rozdíl od své předchůdkyně, madame de Pompadour, která ovlivňovala Ludvíka XV. celých dvacet let, měla du Barry krátkou ,,vládu'' nad králem - pouhých pět let.…zobrazit celý životopis

Hledáte také jako: Madame du Barryová, Jeanne Bécu, Comtesse du Barry, Marie-Jeanne, Jeanne Bécuová
Rychlá navigace:fotogalerie |novinky |diskuse