zavřít
Mike Oldfield

zpěvák, skladatel, kytarista

Věk:
63
Narození:
15. 5. 1953 , Reading, Berkshire, Anglie, Velká Británie
Znamení:
býk   |  aktuální horoskop
Výška:
175 cm
Další údaje:
zobrazit národnost ...
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
anglická
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

112 se líbí, 4 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Mike Oldfield (celým jménem Michael Gordon Oldfield) se narodil 15. května 1953 ve městě Reading v hrabství Berkshire v Anglii. Jeho otec Raymond Henry Oldfield byl uznávaným doktorem, matka Maureen Bernadine Oldfield, rozená Liston, pocházela z římskokatolické rodiny původem z irského městečka Charleville (okres Cork) a roku 1920 emigrovala do Velké Británie. Mike je nejmladším ze tří sourozenců, má bratra Terryho (1949) a sestru Sally (1947). Navštěvoval St. Edwards School v Readingu a Presentation College tamtéž. Když Mikovi bylo sedm, viděl v televizi hrát skvělého kytaristu Berta Weenona a jeho hudba ho zaujala natolik, že začal svého otce přemlouvat, aby mu koupil kytaru. Otec snadno podlehl a k nové kytaře ho také naučil pár jednoduchých akordů, protože trochu hrával na kytaru během služby u Royal Air Force v Egyptě za druhé světové války. Jak Mike vzpomínal, jeho otec hrával na kytaru vždy na Štědrý den písničku Danny Boy, protože to byla jediná, kterou znal. Mike byl kytarou úplně nadšen, den co den se po příchodu ze školy zamykal ve svém pokoji a hrál. V deseti skládal už svoje první instrumentální kousky. V té době se pro něj kytara stává daleko více než jen pouhým nástrojem a na čas s ní utíká od značně napjaté rodinné situace do svého vlastního světa. Od Oldfieldových pěti let trpěla jeho matka těžkými manickými depresemi, čehož následkem propadla alkoholu a práškům. Následujících patnáct let strávila střídavě po různých psychiatrických ústavech, než nakonec spáchala sebevraždu jen pár měsíců poté, co její syn vydal své nejznámější album. Jak vyprávěla Oldfieldovi jeho teta, šel jednou dědeček do hospody, opil se a byl naverbován do britské armády k ženistům. Když se vrátil zpátky, byl to úplně jiný člověk a čtyři děti, které se pak narodily, včetně Oldfieldovy matky, vyrůstaly s problémy. V osmnácti letech se Maureen zamilovala do Oldfieldova otce, který byl protestant, a rodina ji zavrhla. Byla to celá řada problémů, které ji nakonec dovedly k depresím a alkoholismu. "Byl jsem svědkem hrozných scén, pokořujících a násilných. Tolikrát, zvláště v noci. Viděl jsem, jak ji odváželi v sanitce. Příští den jsem za ní vždycky šel do těch divných míst plných divných lidí. Pak se vrátila, byla v pořádku asi tak týden a pak se postupně rozrušovala víc a víc a potom v noci se to stalo znovu. Celé roky. I když byla matka v ústavu, domov byl doslova noční můrou. Vzpomínám si, jak moje sestra Sally a bratr Terry nervózně čekali na její návrat, než byla vždy asi po třicetidenním nuceném pobytu propuštěna." Později Mike složil matce celkem dvě poklony, první byla v podtitulu první edice In Dulci Jubilo (For Maureen) na B straně singlu Don Alfonso a druhou byla její fotografie na obalu singlu Crime of Passion. Jediným kladným vlivem Oldfieldova dětství byla jeho láska k hudbě. "Hudba se stala mojí záchranou. Neměl jsem kam jít, jenom ke své hudbě. Ponořil jsem se do ní velmi hluboko, bylo to tak přívětivé místo. Nezáleželo na tom, co se stalo...jenom jsem vzal kytaru a byl jsem tam." V jeho tehdejším světě se nevyskytovala slova, snad i proto se později zaměřil především na instrumentální hudbu. "Tehdy jsem si se slovy neuměl poradit. Nebyl jsem schopen vést slušnou konverzaci, protože jsem nedokázal normálně navázat jednu větu na druhou. Když jsem šel ven s partou kamarádů, vzal jsem vždycky kytaru a hrál jsem jim. To byl můj způsob konverzace. Možná v důsledku rodinného života jsem byl jako dítě velmi uzavřený. Něco na mě lidi znepokojovalo. Nikdy jsem neměl opravdové přátele, i teď jich mám jen pár." Asi ve dvanácti přechází na elektrickou kytaru a postupně vytváří malou amatérskou skupinu, se kterou hrává v místních klubech hlavně skladby skupiny The Shadows, ale také svoje vlastní kousky. "Míval jsem asi patnáctiminutové instrumentálky, které jsem hrál v malých folkových klubech a v nichž jsem vystřídal všechny nálady," vzpomínal. "Dokonce jsem dělal takový kousky, že jsem úplně rozladil struny, hrál jsem a omotával jsem struny okolo krku kytary a dělal všechno, co k tomu patřilo. Hned jak jsem přišel ze školy, celý víkend jsem strávil cvičením a hraním na kytaru." Z nějakých důvodů se rozhoduje, že zanechá hudby a asi šest měsíců se věnuje malování. Potom od otce dostane postarší dvanáctistrunnou akustickou kytaru a chce po otci ještě další šestistrunnou. Otec mu ji ale nekoupí s tím, že má už dvě, tak co by ještě chtěl. Mike to vyřeší tak, že jednoduše z dvanácti strun polovinu oddělá a má šestistrunku. Používá ji v duu, které tvořil on a jeho kamarád. Hráli spolu v několika folkových klubech v Readingu, šlo převážně o jejich vlastní skladby. Duo se rozpadá, když se Oldfieldovi odstěhují do Hornchurchu v Essexu. Krátce poté opustil Mike rodinu a odstěhoval se do vlastního bytu, což bylo následkem nesouhlasu rodičů s jeho dlouhými vlasy. "Byl jsem velmi osamělé dítě, samotář, vyvrhel. Odmalička jsem si hrál sám. Ve škole jsem nedokázal být disciplinovaný, pořád to neumím, proto pracuji sám. Nejlepší věc byla, když jsem dostal určitou odpovědnost, byl jsem jediný, kdo dokázal udržet třídu v klidu. Ale ve škole chtěli, abych si ostříhal vlasy a já nechtěl. Nejraději bych byl vyměnil školní uniformu za korálky a kalhoty do zvonu." Jeho sestra ho pozvala, aby spolu s ní hrál jako profesionální kytarista ve skupině nazvané Sallyangie. Sally podle jejího jména a Angie podle názvu oblíbené Mikovy skladby z repertoáru Berta Jansche, jehož hudbou byl v té době Mike silně ovlivněn. Pod značkou Transatlantic vydali v roce 1968 album Children of the Sun a 2 singly: Two Ships a Lady Go Lightly. Po roce působení duo rozpustili. Mike přechází na rockovou scénu a společně se svým starším bratrem zakládá kapelu Barefoot, kde hraje na elektrickou kytaru (zn. Fender Telecaster, původním majitelem byl Marc Bolan) a píše hudbu. V té době vznikla skladba Piltdown Man s blíže nedefinovatelným, v řevu podaným textem, která se později stala součástí druhé části Tubular Bells. Skupina nevydržela o mnoho déle než Sallyangie, rozpadla se v únoru 1970. Později ji Mike popsal jako nepříliš dobrou. Hráli hodně naživo a Mike k rozpadu dodal: "Zabalili jsme to po jednom příšerném vystoupení." Hned poté byl Mike na konkurzu na místo hráče na baskytaru do skupiny The Whole World založené Kevinem Ayersem. Skupina byla tvořena Kevinem, který zpíval a hrál na kytaru, saxofonistou Lolem Coxhillem, novátorským skladatelem Davidem Bedfordem hrajícím na klávesy, bubeníkem Mickem Fincherem a Mikem Oldfieldem na basovou kytaru. "The Whole World byla podivná parta výstředních lidí, ale Kevin se mě osobně ujal a stal se mým učitelem. Učil mě vše o životě, filozofii a také, jak se opíjet. Kevin byl toho názoru, že nemůže jít na jeviště dokud nebude úplně opilej. Já jsem ho následoval, dělal jsem, co mi řekl. Jako dítě jsem byl velmi nešťastný. Myslím, že jsem prodělal určitou formu duševní choroby mezi dvanáctým a dvacátým rokem. Možná to přišlo s pubertou, nevím. Nemohl jsem se vyrovnat se světem. Bylo těžké a nepříjemné být naživu. Míval jsem hrozné fóbie. Bylo úlevou se opít. Kevin mi říkával mladý Michael, protože jsem byl poměrně malý s dlouhými vlasy, neměl jsem vousy, protože mi ještě nenarostly. Byl to první člověk, který rozuměl, co cítím." Ayers byl zakládající člen Soft Machine, ale odešel s této skupiny v roce 1968. Následující rok vydal sólové album Joy of a Toy a v březnu 1970 zformoval The Whole World. Skupina stihla vydat alba Shooting At The Moon, Whatevershebringswesing, Confessions of Dr. Dread and Other Stories a June 1, 1974 (živé). Poslední vystoupení této skupiny bylo 10. července 1971 v Londýně. Poté Kevin Ayers skupinu rozpouští. Až do rozpadu hrál Mike na sólovou kytaru a jeho dokonalá sóla s Kevinem Ayersem vedla k tomu, že dosáhl renomé mistrovského hudebníka. Později popisoval své vlastní pódiové vystoupení v Ayersově skupině takto: "Hrál jsem sólo na elektrickou kytaru a podle toho, jak moc ožralej jsem byl, nechal jsem ji chytat zpětnou vazbu a dělal jsem kotmelce po celém jevišti." I po ukončení existence této skupiny zůstal Mike Oldfield s členy skupiny přáteli a například David Bedford s Mikem spolupracoval na mnoha jeho následujících albech. Při turné s Ayersovou skupinou se Mike dostal do kontaktu s velkým jazzovým orchestrem Centipede, který vedl Keith Tippett. Množství nástrojů, které slyšel hrát, ho podnítilo dát multi-instrumentální charakter i svým vlastním skladbám. Jak vzrůstal jeho hudební záběr, počal pomalu přemýšlet nad svým vlastním sólovým projektem. V průběhu roku 1971 dal dohromady demo nahrávku, kde všechny nástroje nahrál sám. Nahrávku uskutečnil na vypůjčeném tape recorderu, kde zjistil, že blokací mazací hlavy kusem kartónu může nahrávat více nástrojů přes sebe. Se svou nahrávkou začal obcházet nahrávací společnosti, ale většinou narazil na zavřené dveře, nebo se mu dostalo nevalných posudků, částečně proto, že skladby nad 3 minuty nechtěl nikdo poslouchat. Kromě toho se musel taky nějak živit, takže občas vzal příležitostnou práci kytaristy. Jedním z takových příležitostných "jobů" byla i účast v muzikálu Hair. Velmi krátce hrál také jako baskytarista se skupinou vedenou soulovým zpěvákem Arthurem Lewisem. Skupina chodila nahrávat do nedávno otevřeného studia v Manor House v Shipton on-Cherwell, asi 30 kilometrů od Oxfordu. Nahrávací studio v Manor House postavil Tom Newman za asistence Simona Heywortha pro Richarda Bransona, který byl majitelem sítě obchodů s hudbou "Virgin" a právě plánoval založení nové hudební společnosti. Newman, Heyworth a Branson byli dobrými přáteli a Mike se mezi nimi cítil velmi spokojeně, hlavně proto, že Tom Newman se Simonem Heyworthem mu dovolili ve studiu nahrávat jeho hudbu a experimentovat s nástroji a zároveň tlačili na Richarda Bransona, aby vydal právě Oldfieldovu kompozici. Projekt se rozjel po příchodu Simona Drappera, který se přidal k Bransonovi, aby mu pomohl založit hudební vydavatelství Virgin. Drapper měl značné hudební znalosti a poté, co uslyšel Mikovu nahrávku, byl jí přímo nadšen. Mike pokračoval v experimentování ve svém projektu, který nyní už dostal konkrétní název - Tubular Bells. Mezi jinými se uvažovalo také o názvech Breakfast in bed nebo Opus one. Avšak konečnou podobu jeho sen dostal, když mu dal Drapper k dispozici celý Manor House s velkou škálou hudebních nástrojů. Za týden dokončil celou první část Tubular Bells, druhá část mu zabrala asi další dva měsíce. Během nahrávání Mike použil více než 20 nástrojů a po hudební stránce je toto album jen jeho vlastní prací, kromě vokálů (Viv Stanshall a Mundy Ellis), bubnů (Steve Broughton) a flétny (Jon Field). Za mixážními pulty seděli převážně Simon Heyworth a Tom Newman a jsou na albu uvedeni jako koproducenti. Když byla celá nahrávka hotova, vzal ji Richard Branson na veletrh hudebního průmyslu MIDEM, který se konal v lednu 1973 v Cannes. Zástupce jedné americké společnosti mu řekl: "Hoďte k tomu nějaký zpěv a dám Vám 20.000 dolarů." Když nenašel nikoho, kdo by o nahrávku měl zájem, rozhodl se, že vydá album ve své nové společnosti Virgin Records. Jeho přáním bylo, aby jeho nová společnost přišla na trh s něčím neobvyklým a Tubular Bells toto přání velmi dobře plnily. Album Tubular Bells bylo vydáno 25. května 1973, 10 dní po Mikových 20. narozeninách. Jako sériové číslo bylo uvedeno V2001, protože to byla první nahrávka vydaná pod společností Virgin Records. Dílo, které bylo výsledkem usilovné práce ve studiu The Manor, bylo vysoce originální a kritici, stejně jako široké posluchačské publikum, byli Tubular Bells nadšeni. Recenze v britském tisku nešetřily chválou a superlativy. John Peel, známý moderátor v rádiu a uznávaný obhájce progresivního rocku, napsal, že to byla: "nahrávka, která je představitelem nového hudebního prostoru", s hudbou, která "kombinuje logické s nečekaným, sluneční svit s deštěm" a v podstatě ji posvětil tím, že ji ve svém pořadu v rádiu BBC pustil celou. Časopis Melody Maker o něm napsal: "Zručně zpracované rozsáhle dílo, klasické ve své struktuře a stavbě." Někteří recenzenti byli přesvědčeni, že vědí, čím byl Mike při své tvorbě ovlivněn, a proto například televizní producent Tony Palmer napsal: "Tubular Bells ve své struktuře obsahuje mnoho z děl Sibelia, Vaughana Williamse, Michaela Legranda nebo Last Night of the Proms." V jedné z recenzí bylo napsáno asi toto: "První část Tubular Bells je nezapomenutelná. Úvodní pasáž je úspěšná v náznacích, trylky a kudrlinky se převalují jedna za druhou. Piáno, zvonkohra, kytara a flétna se proplétají v poklidné spletitosti přerušované pouze občasnými vpády varhan Farfisa, naznačujícími, že budou následovat dramatičtější události. To, co nastane pak, uzavírá účet způsobem, který opravňuje srovnání se symfoniky jako Sibelius. Oldfield instinktivně předkládá k posouzení osm sekcí, každou v rozsahu od devadesáti sekund do dvou minut. Různorodě rockují, vznášejí se, nádherně poskakují a zvoní. A po vystupňování vždy poklesnou do mírumilovnosti, jako kdyby cokoliv příliš absolutního a divokého mohlo zanechat zbytečný stín bolesti. Část dvě trpí tím, že byla nahrávána útržkovitě během volných chvil, kdy Oldfield žil v Manoru a čekal na to, kdy se bude moct vrhnout do studia v mezeře mezi tak potřebnými platícími zákazníky. Zatímco rozvíjí stejně hutné kontrapunktové tkanivo jako v části jedna, pachtí se celé věky - tedy osm a půl minuty - než se náhle uchytí čarovným venkovským tancem, který vystavuje na odiv kytary znějící jako dudy (dle obalu) a následující, vždy radost působící pasáží Piltdown Man. Na tomto místě Oldfield, posilněný půlkou láhve whisky, brblá svoji nevyslovitelnou, bezeslovnou frustraci ze světa, zatímco se směje jako cvok, povzbuzen jediným partem bicích na celém albu. Ať tak či onak, všechno co zbývá je jen prodloužená improvizace varhan a kytary a pak závěrečná Sailor\'s Hornpipe - rozjařená lidovková vycpávka, která stále hledá věrohodnou omluvu za svoji účast na pamětihodném rockovém albu." Richard Branson všechny příznivé recenze shromáždil a sestavil z nich koláž superlativů, která vyšla v časopise Melody Maker jako reklama. Při přemýšlení o dalších způsobech propagace alba ho napadla myšlenka pronajmout si prestižní Queen Elizabeth Hall a uspořádat koncert Tubular Bells. Najmul několik spřátelených muzikantů, aby zahráli party, které Mike Oldfield do nahrávky přimixoval. Protože Branson tomu chtěl dodat i trochu té hvězdné slávy, přemluvil k účasti i Micka Taylora, který chvíli před tím opustil kapelu Rolling Stones. V Manoru začaly zkoušky a Branson rozeslal pozvánky médiím. Týden před stanoveným datem koncertu ovšem Mike změnil názor. Nebude hrát. Nešlo o žádný vtip, Mike se snažil nervóznímu Richardovi a Simonu Draperovi vysvětlit, že je to dílo vzniklé v nahrávacím studio a že ho nemůže hrát naživo. Branson ho prosil, lichotil mu, ale nebylo mu to nic platné. Nakonec vytáhl z rukávu poslední eso, kterým využil Oldfieldovy slabosti – aut. "Tak dobrá, Miku, když to odehraješ, dám ti tohohle Bentleye..." "Bentleye...?" Koncert se uskutečnil v červnu 1973 a kromě zmíněného Micka Taylora se k Mikovi připojili kytaristé Steve Hillage ze skupiny Gong, Fred Frith ze skupiny Henry Cow a Ted Speight. Byli zde i David Bedford, Kevin Ayers a Pierre Moerlen, taktéž z avantgardní rockové skupiny Gong, který hrál na bicí a navíc se stal jedním z Mikových blízkých spolupracovníků, kteří se později pravidelně zúčastňovali koncertů a nahrávání nových alb. Ačkoliv byl jako účinkující uveden také Stevie Winwood, koncertu se nezúčastnil, protože nebyl schopen navštěvovat zkoušky a z toho důvodu nemohl hrát. Reakce návštěvníků po ukončení koncertu popsal recenzent z časopisu New Musical Express: "Celé publikum se postavilo a hlasitě se dožadovalo více. Byl to jeden z těch nemnoha případů spontánního výbuchu nadšení a uznání." Ať tak či tak, album Tubular Bells, které zůstane navždy zlomovým bodem v historii rockové hudby, si získalo srdce mnoha lidí. Bylo pro ně také startovním bodem, od kterého mohli pozorovat změny a objevy v hudbě, které vytvářel jeho autor od svých 19 let až do (hudební) dospělosti. Tubular Bells vstoupilo do britského hudebního žebříčku 14. července 1973 na 23. místě a brzo se stalo na dlouhou dobu jedničkou. Dohromady setrvalo Tubular Bells v britské hitparádě na různých místech po dobu 264 týdnů. Richard Branson dobře věděl, že ačkoliv vydal hned několik titulů, jedině úspěch Tubular Bells (a v menší míře také alba Phaedra německé skupiny Tangerine Dream) je otázkou bytí a nebytí jeho nové nahrávací společnosti. Neváhal proto podniknout veškeré kroky k zajištění úspěchu. Například trval na tom, že Tubular Bells bude lisováno na nejlepší plast, používaný normálně jen pro vážnou hudbu a nikoliv na recyklovaný vinyl, který se pro rockové nahrávky užíval běžně. Jakmile začaly přitékat peníze z prodeje Tubular Bells, mělo to pro Bransona a celý Virgin dva důležité důsledky. Jednak se poprvé podařilo celé společnosti Virgin omezit věčně tíživý debet a také to dovolilo Simonu Draperovi, jakožto řediteli hudební politiky Virginu a znalci hudby, přihlížet u alb nejen k obchodním ale také k hudebním ohledům jednotlivých děl a umělců. Tím se Virgin dostal do pozice, která u hudebních vydavatelství v té době nebyla zrovna obvyklá a v podstatě mu zajistila visačku značící nezávislé vydavatelství. Jelikož byl na základě dohody Richard Branson Mikovým osobním manažerem, snažil se ho tlačit k různým aktivitám podporujícím jeho album. Mike ovšem pohrdal hudebním průmyslem ve velkém a proto například Bransonovi prosby, aby Oldfield vystoupil v Americe a podpořil úspěch Tubular Bells doléhaly ke zcela hluchým uším. Bransonova hlavní manažerská činnost spočívala v tom, že často zajížděl do nového Mikova sídla Herefordshire, aby se tam v zapadlých vesnických hospodách po večerech oddával ve společnosti svého ostýchavého chráněnce nekomplikovaným rozhovorům s místními rolníky. Tubular Bells se nakonec prodávalo docela dobře také na trhu v USA, ale trvalo poněkud déle, než zde dosáhlo výraznějších úspěchů. Prodejnost tohoto alba se zvedla, když se v kinech objevil v té době velmi kontroverzní horor The Exorcist (u nás známý pod názvem Vymítač ďábla), jehož režisér William Friedkin v něm použil čtyřminutovou úvodní sekvenci právě z Tubular Bells. Mike nebyl ohledně spojení jeho díla s tímto filmem nikdy konzultován a v několika rozhovorech prohlásil, že z něj příliš nadšen není. Ve Velké Británii byl vydán také singl Tubular Bells, který vyšel zároveň se zremixovanou verzí alba vydanou v novém hudebním formátu Quadrophonic, který pro dosažení toho správného hudebního zážitku využíval čtyř reproduktorů. K předvedení předností tohoto formátu obsahovala tato "Quad" verze Tubular Bells na konci alba extra přídavek, ve kterém dokola proletělo letadlo (tedy v ideálním případě rozestavění reproduktorů proletělo okolo hlavy posluchače). Když se Mikovi splnil sen, že v případě vydání Tubular Bells bude mít toto album úspěch, téměř záhy zjistil, že je pro něj dost těžké vyrovnat se z tlakem z něj vyplývajícím. Introvertní povaha, navíc podpořená duševními problémy z mládí, nebyla tou nejlepší přípravou pro rozsáhlou publicitu. Mike neuměl jednat s lidmi, styděl se veřejně vystupovat a obrovský zájem veřejnosti a médií ho doslova vyděsil. To samozřejmě novináři velmi brzo odhalili a vrhli se na něj jako na kořist ve snaze získat co nejbombastičtějští zprávu či rozhovor. Nejznámější výrok zazněl ve vůbec prvním rozhovoru pro časopis Melody Maker, když Mike na konci prohlásil: "Cítím se jako znásilněný." Mike Oldfield tento nápor nevydržel a propadl LSD a alkoholu. "Byl jsem na poloviční cestě k úplnému šílenství," řekl. "Dlouho poté, co jsem to přestal brát, jsem míval halucinace. Pochopil jsem, co to je, být úplný blázen." Vyčerpán z nahrávání Tubular Bells a následné mediální kampaně se stahuje do ústraní, které si našel ve svém novém domově v hrabství Herefordshire. Toto venkovské prostředí, kde se mohl beze všeho stresu procházet po kopcích a pouštět modely letadel, bylo pro něj v té době tou nejlepší volbou. Na tomto místě začal tvořit své další dílo, které pojmenoval po blízkém kopci s názvem Hergest Ridge. Tento hřeben (ridge = hřeben) leží na hranici Walesu a hrabství Herefordshire, jižně od Kingtonu. Hergest Ridge bylo vydáno v září 1974 a stejně jako u Tubular Bells, i zde šlo o jednotnou kompozici rozdělenou do dvou částí, přičemž autorem veškeré hudby byl opět jen Mike Oldfield. Narozdíl od Tubular Bells, které bylo vytvořeno z velké části v městském prostředí, je Hergest Ridge dítě venkova a jde to hodně znát. "Struktura spousty rockové muziky," řekl Mike: "a struktura městské ulice jsou si skutečně velmi podobné. Mnoho zmatku a mnoho nepříjemných náznaků - věci bouchají, rachotí dveře aut, houkačky. A pak nastupuje hlavní spodní proud - vlaky metra, autobusy, auta, dunění několika miliónů aut na ulicích dává celému Londýnu zvuk jakoby hlasitého brrrr, neuvěřitelně hluboký, cítíte ho až v hrudním koši. Možná to má co do činění s tím, že lidé mají tolik rádi basy. Já basy miluju, je to mnohem krásnější forma tohoto dunění. Na druhé straně Hergest Ridge je klidný, přívětivý, nezatížený zbytečnostmi. Nejsou tam žádné vlaky metra, jen velmi málo dveří aut, spousty otevřeného venkova, oblé kopce a celkový pocit poklidu, duševní pohody a žádná hysterie, zkrátka mnohem krásnější prostředí." Autoři recenzí ponejvíce psali o části, ve které 90 v mnoha stopách na sebe navázaných elektrických kytar vytvořilo efekt, nazvaný jedním z kritiků "elektronickou bouří". Šlo o výbornou ukázku Oldfieldova perfekcionismu, který ho nutil nahrávat jednu pasáž znovu a znovu, dokud nebyla dle jeho názoru úplně dokonalá. Tato vlastnost zjevně způsobila, že s ním později nikdo nechtěl hrát a nahrávat. Jiný hudebník by se možná spokojil se čtyřiceti, možná padesáti kytarami, ale Oldfield jich pro daný účel musel mít devadesát. Kromě Mika na albu účinkovala také jeho sestra Sally, která společně s irskou zpěvačkou Clodagh Simonds nazpívala vokály, dále June Whiting a Lidsay Cooper (hráli na hoboje) a Ted Hobart hrající na trumpetu. Symfonická forma hudby, kterou Mike užil v Tubular Bells a Hergest Ridge, byla základem také u dalších alb Ommadawn a Incantations, částečně se vyskytovala i u pozdějších alb. Hergest Ridge dokázalo, že Mike Oldfield rozhodně není žádným instantním umělcem, jak se občas tvrdilo. Album se téměř okamžitě vyšplhalo na vrchol britského žebříčku v prodejnosti alb, kde vystřídalo ... Tubular Bells. Nutno dodat, že albem které později Hergest Ridge srazilo z první pozice bylo opět Tubular Bells. Virgin Records pro posilnění prodejnosti použila i reklamu v televizi, ale proti zamýšlené podobě musela být poněkud pozměněna, protože původně prohlašovala, že album je možno koupit ve "Virginu a jiných neposkrvněných obchodech s hudbou" (Virgin po překladu do češtiny znamená panna nebo panenský, přihlédneme-li k tomu, že je to psáno s velkým V, jde v angličtině přímo o Pannu Marii.). Tento slogan byl odstraněn z důvodu možných námitek ze strany katolické církve. Ačkoliv někteří z kritiků považovali Hergest Ridge za horší než Tubular Bells, u převážné většiny z nich se těšilo oblibě. Fráze, kterými ho nazývali, byli opravdu různé, za všechny lze uvést hodnocení jednoho z nich, který ho označil za "nejrockovější klasickou symfonii". V prosinci 1974 se v Royal Albert Hall v Londýně uskutečnili koncerty Tubular Bells a Hergest Ridge v orchestrálním nastudování. Úprava pro orchestr byla u obou děl prací Davida Bedforda, který také hrající orchestr, jímž byl Royal Philharmonic Orchestra, dirigoval. V orchestrálních verzích zůstala zachována sóla pro elektrickou kytaru, která na těchto koncertech hrál Steve Hillage. Mike tato sóla nahrál ve studiu, později byla spojena se studiovou nahrávkou orchestru a vydána na albu The Orchestral Tubular Bells ze začátku roku 1975. David Bedford zinstrumentoval toto dílo v podstatě bez výraznějšího zásahu do notace, výjimkou byla jedna sekce, odstraněná na Oldfieldovo naléhání. Zásadní změnou byla ovšem intrerpretace. V této verzi rozvinul Bedford orchestrální nápady vysoko nad úroveň standardu. Mike si například při nahrávání stěžoval, že cella hrající part akustické kytary na začátku druhé části, frázují odlišně. "Ale to je ono, Miku", řekl Bedford. "Můžeme udělat zvuk cella podobný kytaře a hrát to více perkusně, ale pak už tam rovnou můžeš použít kytaru. Celý důvod použití symfonického orchestru je vytvořit úplně něco nového - i kdybychom měli postupovat úplně v protikladu k tomu, co jsi dělal ty na tvé desce." Tyto orchestrální úpravy vznikly hlavně na základě iniciativy šéfa Virgin Records, Richarda Bransona, který tím snad chtěl přiblížit Mikovu hudbu také "serióznějším" posluchačům zaměřeným na poslech vážné hudby. Je asi zbytečné hledat za tímto Bransonovým činem z jeho strany nějakou speciální šlechetnost, jako každému vydavateli mu šlo především o zvýšení prodejnosti u další skupiny potenciálních zákazníků a tedy o peníze. Mikovi se tyto orchestrálky nějak zvlášť nezamlouvaly a jestliže vydání Orchestral Tubular Bells "překousl", tak Orchestral Hergest Ridge už nepovolil a jeho vydání zablokoval. Z tohoto důvodu nikdy nevznikla studiová verze Orchestral Hergest Ridge, ale existuje nahrávka právě z koncertu v Royal Albert Hall. Tato nahrávka relativně přijatelné kvality se nachází na několika amatérsky vydaných albech (tzv. bootleg) a lze ji nalézt také na Internetu ve formátu mp3 – viz sekce Odkazy. Ve druhé polovině roku se uskutečnily koncerty těchto orchestrálních verzí ještě v městech Glasgow a Newcastle. V Glasgowě byl kytaristou opět Steve Hillage, v Newcastlu potom Andy Summers (později člen Stingových The Police), orchestrální složku v obou případech zajistil Scottish National Orchestra. Orchestrální úpravy bylo možno navzdory nepříznivé době vychutnat i u nás. Někdy v druhé polovině 70. let totiž tehdejší Československá televize odvysílala dvojdílný pořad "Rock a klasika", jehož tvůrcem byl David Bedford, neúnavný to propagátor vážné hudby. Proto také vždy polovina pořadu byla věnována zpracování určitého symfonického díla, přičemž v druhém díle pořadu šlo právě o orchestrální provedení Tubular Bells, kde vystoupil s kytarou i samotný Mike Oldfield. Bonbónkem na konci druhého pořadu bylo uvedení krátké skladbičky Fanny Planxty Power, což byl vlastně duet Oldfieldovy kytary a skotských dud v podání Paddyho Moloneye. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsme tyto dva muzikanty měli možnost slyšet spolu a už tehdy jim to velmi dobře ladilo. Fanny Planxty Power nebyla nikdy oficiálně vydána ani na desce ani na CD a vyšla pouze na bootlegu. Protože humor v hudbě nebyl Mikovi cizí, což se projevilo už s samotném Tubular Bells - konkrétně v části představování hudebních nástrojů, vydal v březnu 1975 singl s názvem Don Alfonso. S pomocí Chrise Cutlera (bubny), Davida Bedforda (zpěv) a Kevina Ayerse (hrál na láhve od vína) Mike vyprávěl příběh toreadora Alfonse, jenž pracoval pro muže jménem "Oxo". V Německu vydaná verze tohoto singlu měla německy nazpívaný text (obsahově trochu jiný) v podání Rolanda Paulicka, který působil ve skupině Tangerine Dream. V roce 1974 bylo album Tubular Bells nominováno na cenu Grammy v kategorii Nejlepší instrumentální skladba a cenu také získalo. Další věcí vydanou Mikem Oldfieldem, nyní opět "seriózního" rázu, bylo album Ommadawn. Šlo o album, které po devíti měsících vyústilo opět ve skvělou kompozici symfonického rocku. "Začalo to získávat jakýs takýs tvar na začátku ledna. Měl jsem jenom dvě krátké melodie, které spolu zněly skvěle a rozvinul jsem je do polohy alba." Ani tentokrát však práce na albu neprobíhala bez komplikací: "Měl jsem spoustu problémů. Udělal jsem celou první stranu dvakrát. Myslím, že s páskem bylo asi něco v nepořádku ještě než jsem ho dostal. Nebo se to mohlo stát tím, že jsem ho tolikrát pouštěl, snad stokrát, a proto se z něho začala uvolňovat vrstva oxidu a tím se stal nepoužitelný. Nikdo neví, co se s ním stalo. Ale je to opravdu dobře, že se to stalo, jinak bych to nepředělal a nebylo by to ani z poloviny tak dobré jako to je. Myslím si, že bych to stejně asi předělal i kdyby se pásek nepoškodil. Ten první pásek měl být zároveň i konečný, ale hned jak jsem si ho po smíchání poslechl, uvědomil jsem si, že to může být akorát tak demo. Byl jsem trochu šokován a musel jsem to udělat znovu." Toliko o poněkud problematické tvorbě Ommadawnu sám tvůrce. Ommadawn obsahoval proti předchozím dvěma albům více prvků světové hudby, konkrétně africké a irské. Sám Mike hraje na Ommadawnu na velký počet nástrojů, od kytar, přes bodhran až po piáno a zvonkohru, ale tyto prvky přinesly do alba hlavně africké bubny londýnské skupiny Jabula, složené ze čtyř afrických hudebníků (majících jména Julian Bahula, Ernest Mothle, Lucky Ranku a Eddie Tatane) a dudy v podání již zmíněného Mikova přítele Paddyho Moloneye, jinak lídra letité irské folkové skupiny The Chieftains. Účast Paddyho byla zjevně domluvena na poslední chvíli, protože mezi zúčastněnými hudebníky na obalu desky není vůbec uveden a nenachází se ani na skupinové fotografii umístěné na vnitřním obalu (tato fotografie je jen u LP). Je pravděpodobné, že Paddy zahrál party původně určené pro dudáka Herbieho, který měl hrát na northumbrijské dudy a který na obalu i fotce je, ale zvuk jeho nástroje se na Ommadawnu nenachází. Podle některých zvěstí bylo dokončení Paddyho části s dudami výsledkem pozdně-večerních alkoholových seancí, ale Paddy sám uvedl, že ji nahrál poměrně brzo po příjezdu do studia (a ve zcela střízlivém stavu). Dalšími hudebníky byli oba Mikovi sourozenci Terry a Sally, členové pěveckého sboru města Hereford (Hereford City Band), čtyřčlenný rodinný dětský pěvecký sbor The Pernhos Kids, který tvořili sourozenci Jason, Ivan, Abigail a Briony Griffithovi (zajímavostí je, že když se později Mike učil pilotovat, jeho instruktorem byl Martin Griffith, otec těchto sourozenců) a dále také zpěvačka Clodagh Simonds, která nakonec dala tomuto albu jméno. Album mělo být hotovo do září a ještě v srpnu bylo hodně daleko od jakkoliv publikovatelné verze. Clodagh Simonds, která se k Mikovi přidala až v srpnu, jím byla požádána o nějaký text do první části. Nakonec vymyslela irský text, který v angličtině znamenal něco jako: "Kočka je v kuchyni, pije mléko, já jsem blázen a směju se," nebo: "já jsem blázen a zpívám si." Slovo Ommadawn, které v irském textu znamená ono "blázen" (ale může jít i o tzv. moudrého blázna) se Mikovi zalíbilo natolik, že jím okamžitě nahradil pracovní název alba, jenž byl Pickles on my glockenspiel, tedy v češtině "Čurbes na mé zvonkohře". Kromě několika jiných na albu účinkoval také místní hudebník Leslie Penning, který hrál na zobcovou flétnu. Penning hrál také v Mikově verzi lidové skladby In Dulci Jubilo, která byla vydána jako vánoční singl. In Dulci Jubilo se v hitparádě nejvýše umístilo na 4. místě. Novinkou proti předchozím albům byla přítomnost zpívané skladby On Horseback na konci druhé části. Slova písně napsal Mike se svým kamarádem Williamem Murrayem. Na otázku, jak důležitá pro album tato závěrečná píseň byla, řekl: "Velmi důležitá. V celém albu je něco více než pesimistického, zvlášť na konci první strany. Někomu se to líbí, ale jsou lidé, které to činí velmi nešťastnými. Já sám jsem se toho k smrti bál. Když jsem dělal tu elektrickou kytaru, opravdu mě to strašilo a nemohl jsem spát. A ta písnička o koních je tomu jakýmsi protikladem. Možná ne protikladem, ale do určité míry to svým poklidem kompenzuje." Skoro celý Ommadawn, vyjma partů afrických hudebníků nahraných v Manoru, byl natočen v nově dokončeném studiu The Beacon v Herefordshire. Studio bylo zřízeno v starobylém kamenném domě, jehož některé části pocházejí ze 13. století. Dům stojí na konci hlubokého údolí, ve kterém se cesta mění v prašnou stezku, což znamenalo, že tam veškeré vybavení (včetně mixážního pultu a klavírního křídla) muselo být dopraveno ručně. V době vydání Ommadawnu Mike na otázku, zda se snadněji vyrovnává se životem, odpověděl: "Myslím, že ano. Trochu. Jsem trochu silnější. Už pro mě není všechno tak ohromující, jak bývalo. Pomalu si zvykám na to, že jsem, jaký jsem." "Takže jste se konečně naučil žít sám se sebou?" "Tedy, myslím, že jsem právě začal. Skutečně. Myslím, že tahle deska je toho důkazem. Zvlášť druhá strana. Ne, vlastně celá deska. Nezní už tak vylekaně jako ty ostatní. Zní trochu silněji." Anebo lze uvést jiné Mikovo tvrzení: "Mám z té desky radost. Největší rozdíl oproti předchozím je v tom, že po dokončení Hergest Ridge jsem si nedovedl představit, že bych pracoval dál. Byl jsem strašně vyčerpaný. Ale teď si už dovedu představit, že budu dělat mnohem, mnohem více. Chci se vrhnout na další práci velmi rychle. Takže to pro mě není konec. Samozřejmě, Hergest Ridge nebyl koncem mého psaní hudby, ale já jsem to tak trochu cítil. Ale po dokončení téhle desky cítím, že budu dělat mnohem více hudby, strašně moc." Přestože většina kritiků vítala Ommadawn jako další triumf Oldfieldovy hudby, někteří z nich nezvládli vnitřní pocit nelibosti nad Mikovým pokračujícím úspěchem, což se projevilo v hodnocení některých z nich. Jeden z britských časopisů o populární hudbě, snad ovlivněn vzrůstající módou uřvaného hospodského rocku oplývajícího hudebním projevem stylu "vraťme se do pralesa", označil Ommadawn za "bezvýznamnou nezáživnou hudbu, výbornou jako pozadí ke slavnostní večerní párty". Mike v té době nepořádal žádné koncerty a živá vystoupení a ani se žádných neúčastnil, ale občas se objevil jako host na albech jiných hudebníků, se kterými se znal. Jeho hra na kytaru se dá nalézt na albech Davida Bedforda, Edgara Broughtona a Toma Newmana, všechna byla vydána roku 1975. Roku 1976 se, nyní světově proslulý, hudební motiv Tubular Bells objevil v diskotékové skladbě od skupiny Champs Boys, složené z francouzských hudebníků. Jinak nebyl Mike v roce 1976 nějak zvlášť aktivní, jedinou novou vydanou prací byl vánoční singl Portsmouth. Šlo o další Mikovu verzi známé lidové skladby, jejím nejvyšším umístěním bylo 3. místo, tedy o jednu pozici lepší než In Dulci Jubilo. Výtah z Ommadawnu se dal zaslechnout jako znělka k televizního pořadu o koně roku (orig. The horse of the year show). Aby Mike náhodou neupadl v zapomnění, vydává Virgin Records roku 1976 speciální kompilaci nazvanou Boxed, která obsahuje 4 LP. Na třech byla již vydaná alba – Ommadawn, Hergest Ridge a Tubular Bells (mělo původně zamýšlenou verzi skladby Sailor\'s Hornpipe včetně povídky v opileckém podání), na čtvrtém LP byly singly. Některé byly skladby jiných autorů, na kterých byl Mike hostem, a kromě již dříve vydaných vlastních singlů obsahovalo LP také dosud nevydaný Speak (Tho\' You Only Say Farewell), kde si Mike společně s Davidem Bedfordem i zazpíval. V lednu 1977 hostoval jako kytarista v hudební suitě Davida Bedforda nazvané The Odyssey. Poté následovalo vydání 2 singlů, William Tell Overture, což je Oldfieldova verze závěrečného motivu z předehry Guglielmo Tell od Gioacchina Rossiniho (1792 - 1868), a Cuckoo Song – opět variace na anglickou lidovku. Ani jeden z nich nedosáhl výraznějšího úspěchu. Ačkoliv se po zbytek roku 77 o Mikovi příliš nevědělo, jeho hudba byla hrána na několika živých vystoupeních. V květnu se znovu konaly koncerty Orchestral Tubular Bells a Orchestral Hergest Ridge (kytarová sóla opět Steve Hillage) a to, co bylo nazváno prvním koncertem Ommadawnu, se uskutečnilo na Trinity College v hlavním irském městě Dublinu v podání Liffoy Light Orchestra. Navíc se Mikovi podařilo dosáhnout změny dříve podepsané smlouvy s Virginem ve vlastní prospěch. Tato smlouva, která se nezměnila od roku 1972, byla podle Oldfielda nevýhodná v tom, že obvyklý pětiprocentní podíl z prodeje pro začínajícího umělce byl odpovídající možná v roce 1972, ale ne o pět let později, kdy Oldfieldova alba de facto Virgin vystavěla v impérium a zisky z nich ho několikrát podržely nad vodou. Poté, co si sehnal právníka, podepsal s Virginem dodatek ke smlouvě, který mu zajišťoval zvýšení podílů na 8 %. Oldfield také sám požádal Richarda Bransona, aby mu nadále dělal manažera, k čemuž Branson svolil s tím, že mu Mike jednou za rok zaplatí odpovídající honorář – jeden sud piva. I když by mohlo z předchozích odstavců vyplývat, že se Mike v letech 1976-77 "flákal", rozhodně tomu tak nebylo. V období 1976-1978 pracoval na venkově na hudbě, která měla být obsahem budoucího alba Incantations. Později v rozhovoru řekl, že měl v té době jisté psychologické problémy. Mike všechny překvapil také tím, že se po dlouhé odmlce objevil na veřejnosti s krátkými vlasy a náušnicí v pravém uchu. Recenzent Robin Thumper Smith napsal o Incantations v Record Mirroru asi toto: "Strana jedna je hudba \'hopsajících zajíčků čichajících ke kytičkám\' z nějakého dokumentárního pořadu BBC2. Ale na začátku druhé strany je Disneyovský výraz přerušen starým fíglem pronikavě kvičivé kytary. Poklidný nápěv je provázen sborem a pravidelně pulsujícími údery vytvářejícími žhavý nádech. Téma je přerušeno džunglovým eposem Cecila B. De Milleho, doplněného bzučivými zvuky a domorodými bubny. Maddy Prior zanotuje kousek z Longfellowovy Hiawathy. Strana tři je zase jako bláznivý anglický madrigal, se sbírkou klokotavých dud a řinčících činelů, než zase začne dominovat kytara. Je nebezpečí, že to už bude nudné, ale v pravý okamžik Oldfield zamete dovedně s dudami tím, že je smíchá opět s hlavním motivem. Celý kousek je protkán vzrůstajícím pocitem naléhavosti. Vrcholí jiskřivými činely a kytarami, spojenými jakoby v jeden celek, vytvářejíc tak hypnotické výření not dervišů. Strana čtyři je fantazie zvuků harfy, která je vystřídána xylofonem a náhlým přechodem do lehkého reggae. Vyvrcholením je bušení žesťů přerušené xylofonem a další kytarou. Na samý závěr je hlavní motiv upraven vytříbenými klávesami." Incantations bylo vydáno v listopadu 1978. V té době byla britská hudební scéna díky příchodu punk-rocku a s ním provázaných životních postojů jakéhosi cíleného primitivismu a agrese zrovna vzhůru nohama. Protože se Mike v letech 76-78 věnoval tvorbě hudby převážně na venkově, masivní nástup punku ho zcela minul. Když byl v jednom z rozhovorů dotázán na jeho názor na tento nový hudební trend, odpověděl: "Punk-rock? Nikdy jsem o něm neslyšel." Mike později vzpomínal na setkání s představiteli skupiny Sex Pistols, kteří tento nový styl vlastně vynesli na světlo boží, v kancelářích Virginu: "Vypadali jako Venušani, jak si pamatuji, jako malá zvířatka z Venuše. Nerozuměl jsem tomu, byl jsem velmi mladý a věřil jsem Richardovi." Podle historiků byl punk pouze logickou reakcí na rozmach art rocku a podobných směrů v populární hudbě v první polovině 70. let. Mike Oldfield naopak tvrdil, že pro punk byly důležité jedině obchodní schopnosti Richarda Bransona a nic víc. "Všechny ostatní společnosti punk odmítli. Bylo to jen kvůli Virginu ... já se vytratil, protože u Virginu propagovali úplně jiný druh hudby." I když si dobře uvědomoval, že rodící se punkové scéně se dařilo v New Yorku a že skoro tisíc stejně smýšlejících britských skupin následovalo Sex Pistols, odmítl se novému trendu podřídit a ustoupit tak ze směru, který si v hudbě vybral. Protože z vlastní zkušenosti věděl, jaké nadšení je Richard Branson schopen vyvinout, všechny ujišťoval, že punk bylo jeho dítě. "Richard do toho vložil veškerou svoji energii," řekl Oldfield bez hořkosti nebo lítosti v hlase. "Ve Virginu podepisovali smlouvy s těmito punkovými skupinami jako na běžícím páse a já měl problém vůbec někoho sehnat na telefonu. V knize Richarda Bransona jsem četl, že Virgin chtěl změnit image. V prodejnách desek stáhli moje desky z předních regálů a přesunuli je dozadu. Jednoduše využili situace k vydělání více peněz. Mnoho lidí se stalo hodně bohatými a zbudovalo si svá impéria. Kvalita hudby se ale vytratila a zatím se znovu neobjevila." Poněkud změněná atmosféra hudební scény způsobila, že Incantations nebylo tak úspěšné jako jeho předchůdci, ale i přesto se dostalo mezi 20 nejlepších v Británii. Výňatky z Incantations, Tubular Bells a Portsmouthu byly použity do soundtracku k televiznímu dokumentu The Space Movie od producenta Tonyho Palmera, který oslavoval 10. výročí od přistání amerických astronautů na Měsíci. K Incantations patří ještě jedna zajímavost. Album bylo totiž později vydáno na CD ve dvou verzích. První edice na CD se uskutečnila v době, kdy byla technologie záznamu na tento nosič přeci jen ještě v počátcích, a tak dovolovala maximální délku záznamu zhruba šedesát minut, což bylo pro Incantations málo. Proto je třetí část na této edici (vydané 1985) zkrácena asi o tři minuty. Druhá edice (1991) je už časově shodná s verzí na LP. Až do roku 1978 se Mike vůbec nezatěžoval s vystupováním na veřejnosti a poskytováním rozhovorů, myšlenky živých vystoupení se pak přímo děsil. To by prý daleko raději čistil kachní nádrž na svém venkovském pozemku! V období po vydání Incantations naopak Mike za účelem propagace nového alba a prezentace změny v osobních názorech poskytl mnohá interview. Změnu zapříčinila jeho účast v radikálním, kontroverzním, drahém a tehdy velmi módním programu Exegesis. Jednalo se o formu terapie vytvořené pro zvýšení osobní odvahy, při které "lidé snášejí řvaní a pokořování před celou skupinou a pak se metodami vymývání mozku nechají přesvědčit, že jim to vlastně dělá dobře". Oldfield odtul vyšel k nepoznání změněný, z trapně plachého a bázlivého samotáře byl najednou užvaněný a někdy nadmíru arogantní extrovert. Věřil, že prostřednictvím Exegesis objevil pozitivnější stránku svého charakteru: V tisku se objevila citace jeho výroku: "Prodělal jsem něco, co bych mohl nazvat pokus o znovuzrození, což mi dalo možnost nahlédnout více do svého nitra a lidské povahy. Začal jsem znovu od začátku. Spočítal jsem si, že mám-li přežít, musím se nějak dostat do lepší psychické kondice. Navštěvoval jsem víkendová sezení skupiny Exegesis, pomocí kterých jsem byl schopen prozkoumat svoji minulost. Zjistil jsem, že spousta mých problémů pochází z mého nejranějšího dětství. Skutečně, ten největší problém nastal hned po mém narození. Jako většina lidí mé generace jsem neprodělal tzv. přirozený porod, prostě mě vytáhli za nohy, poplácali po zadečku a přestřihli pupeční šňůru. A tak náhle zmizely všechny mé život podporující systémy...to je velice neuctivý způsob zacházení s nově narozeným členem lidské rasy, ale naštěstí už se od toho upouští. Přirozený porod znamená, že dítě stále přijímá krev pupeční šňůrou ještě hodně minut po narození, leží na matčiných prsou a poprvé se nadýchne samo. Příští generace možná nebudou muset trpět některými psychologickými problémy, kterým jsme museli čelit my, protože budou mít výhodu přirozeného porodu. Takže jsem se vrátil zpět k tomuto úplnému začátku a znovu jsem si to zopakoval a to mi dodalo sílu. A najednou jsem se už nebál jet do Londýna, dokonce jsem se naučil létat." Důkazem výrazné změny v chování Mika byly i některé neobvyklé propagační aktivity. Mike totiž pózoval nahý pro některé reklamní fotografie, např. v póze Rodinova myslitele nebo ve ztvárnění Discobola s vinylovým albem Incantations místo disku. Asi první náznak Oldfieldovy dramatické změny obdržel telefonicky jeho přítel, vydavatel a tehdejší manažer Richard Branson. Vzrušený Oldfield, omráčený svým novým zjevem a duševním rozpoložením, mu oznámil, že se ožení s dcerou svého terapeutického instruktora Dianou Fuller a Richard mu musí jít za svědka. Branson byl na různé Oldfieldovy výstřelky už zvyklý, nicméně i podle zavedených měřítek se mu něco podobného jevilo jako dosti šílené. "Znáš ji ani ne týden, Miku," pokusil se zaprotestovat. "Nebylo by lepší počkat?" "Ne, ne," odvětil Oldfield. "Chci se oženit teď – hned zítra. Musíš to zorganizovat, Richarde." Branson tedy se značně neblahým tušením objednal datum v kensingtonské matrice. Ve stanovený den v deset hodin se Richard se svou manželkou Joan dostavili na svatbu; jako dárek s sebou měli dvě ohromná křesla, připomínající trůny menších afrických panovníků. Po Mikovi a jeho nastávající však nebylo nikde ani stopy. Oba tedy asi dvě hodiny vysedávali ve svých křeslech na chodníku před matrikou a pozorovali jiné páry vstupující a opouštející budovu jak na běžícím pásu. Když Oldfield se snoubenkou konečně dorazili, oddávali se už Joan s Richardem spekulacím ohledně toho, které páry "přežijí" a které skončí rozvodem. Oldfield a jeho manželka, konečně svoji, se rozloučili a odešli. O čtyřiadvacet hodin později obdržel Branson od Oldfielda další telefonickou žádost. "Richarde, mohl bys zařídit rozvod?" První Oldfieldovo manželství tak trvalo pouhé dva týdny a ukončit je způsobem, který by uspokojil nevěstu, vyžadovalo právníky a velké množství peněz. V rozhovoru pro časopis Guitar player Oldfield prozradil i to, jak vytváří svůj osobitý, jakoby houslím podobný zvuk elektrické kytary: "Je to složitý proces. Z kytary jdu do zvýrazňovače výšek, pak vedu signál do malého, bateriemi napájeného zesilovače Vox. Potom z toho odstraním zkreslení a připojím výstup z Voxu na mikrofonní vstup stereofonního magnetofonu Teac. Tenhle vstup přebudím, pak vezmu výstup a nasměruju ho do velmi starého grafického ekvalizéru, na němž mám zvýrazněny všechny střední frekvence. Výstup zapojím na druhý linkový vstup Teacu, abych dostal signál dolů na správnou úroveň. A teď už ho můžu připojit do mixážního pultu. Ale to ještě není celé. Z pultu to jde do Kepexu (studiový omezovač šumu), který ořeže všechen ten hrozný hluk v pauzách, kdy nehraju. Teď jde signál do dalšího grafického ekvalizéru, jenž používám, abych dostal ten konečný zvuk, který chci. Nechávám nastavení na všech těch krámech pořád stejné. Když chci změnit zvuk, dělám to tím druhým ekvalizérem... Pak je signál vedený do limitéru, abych se zbavil špiček. A pak už jde přímo do studiového magnetofonu. Vždycky si výsledný zvuk stáhnu z režie na zesilovač Fender Twin Reverb v hlavním studiu. Pak ho sejmu mikrofonem. Dává to zvuku skutečnou vřelost - máte prostorovou akustiku, není to elektronický zvuk." Zvuk Oldfieldovy kytary byl vždy odlišný od jiných kytaristů, žádný z nich se mu nepřiblížil. Po přečtení takového popisu získávání konečného zvuku se ale nelze vůbec divit. Jen skutečný pedant a perfekcionista jako Oldfield může být schopen podstoupit takovéto martyrium. V březnu 1979 vydal Mike singl Guilty, který ukazoval příklon k modernějším rockovým zvukům. Někteří kritici objevili ve skladbě, kterou Mike nahrál za pomocí studiových hudebníků v New Yorku, nádech diska. Později v roce 1979 vyšlo Platinum, páté album jeho originální tvorby, které bylo tiskem označeno jako "Oldfield pro začátečníky". Platinum prolomilo určitou šablonu čtyř předchozích alb tím, že obsahovalo značně různorodý materiál. Hlavní skladba Platinum z první strany byla rozdělena do čtyř sekcí a doplněna na druhé straně dvěma kratšími písněmi a instrumentálkami. Mezi nimi byla i Punkadiddle, jemná satira na punkové hnutí a Sally, píseň pro matku Oldfieldovy malé dcery Molly. Tato skladba však byla uvedena pouze na prvních sériích, tedy zhruba na třiceti tisícovkách desek. Následně byla nahrazena skladbou Into Wonderland. Podle jedněch zdrojů to bylo proto, že Richard Branson označil skladbu (text) za příliš nespoutanou s tím, že se musí vyměnit. To je ale, vzhledem k často velmi provokativním Bransonovým postojům (tzn. postojům člověka, který prosadil Sex Pistols i s jejich texty) dost nepravděpodobné, takže je asi pravdivá druhá verze, totiž že se Oldfield sám zalekl přílišného odhalení svých citů. Vzhledem k výměně skladby u již lisovaného alba ovšem došlo k dokonalému zmatku, takže na obalech LP desek i byla někdy uvedena ta správná skladba a jindy zase ta druhá. Co se edic na CD týče, tak, ačkoliv ji ani jedna neobsahuje, je na všech stále uvedena původní skladba Sally. Dalši novinkou na albu byly Mikovy úpravy materiálu jiných umělců: North Star Philipa Glasse a Gershwinova I Got Rhythm se zpěvem Wendy Roberts. Dekáda skončila pro Mika vydáním vánočního singlu. Stejně jako Portsmouth, i Blue Peter byla námořnická pijácká písnička, v lidové úpravě známá pod názvem Barnacle Bill nebo Drums And Fife. Už předtím byla používána jako znělka ze stejnojmenné dětské televizní show. Přesto dosáhla pouze na 9. místo v anglických žebříčcích. Výtěžek z tohoto singlu byl věnován na konto pomoci Kambodži, vyhlášené právě výše uvedeným dětským pořadem. Ačkoliv je Mike především mistrem nahrávacího studia, živá vystoupení hrála vždy důležitou roli v jeho uměleckém životě. Poté co prošel terapií Exegesis, cítil se schopen vzít na turné velkou skupinu hudebníků. Prvním Odfieldovým turné bylo European Tour 1979. Bylo zahájeno téměř šest let po vydání Tubular Bells. Na vystoupeních účinkoval orchestr a sbor padesáti hudebníků. V doprovodu bylo dvacet pět bedňáků a techniků a tři kamióny plné vybavení. Mezi účinkujícími byli Maddy Prior, která vystupovala v sekvenci Longfellowovy básně Hiawatha, obsažené v Incantations, dále kytaristé Phil Beer a Nico Ramsden, baskytarista Pekka Pohjola a perkusisté Pierre Moerlen s bratrem Benoitem. Skupinu dále doplňovali dva tradiční folkoví hudebnici Robin Morton a Ringo McDonough, členky dívčího sboru z Queens College a nemalý počet hudebníků hrajících na žesťové a smyčcové nástroje a flétny. Vystoupení mělo i vizuální doprovod zahrnující filmy, které speciálně pro tento účel vytvořil Ian Eames. Turné bylo zahájeno v Madridu a Barceloně, kde hudebníci představili Incantations a Tubular Bells tomu, co novináři nazvali "publikem 30 000 nadržených mladých Španělů". Následovalo jedenáct dalších koncertů v Belgii, Francii, Holandsku a Německu, které měly úspěch jak u diváků tak i kritiků. Navzdory tomu, že téměř všechny koncerty byly vyprodány, provozní náklady turné byly obrovské a ani slušný zisk ze vstupného je nepokryl. Turné mělo proto náhlý konec a navzdory nadšenému publiku skončilo se ztrátou miliónu liber. Namixované úryvky z různých koncertů tohoto turné byly vydány na koncertním dvojalbu Exposed, které vyšlo v srpnu 1979. Exposed bylo původně vydáno jen v limitované edici 100 000 kusů, ale protože o něj byl opravdu enormní zájem, byla výroba alb obnovena. Nakonec se z něj stalo běžně dostupné album. Na jaře 1980 dal Mike dohromady jedenáctičlennou skupinu pro evropské turné In Concert '80 čítající čtyřicet vystoupení s materiálem z alba Platinum. Jejími členy byli kromě Mika také Bimbo Acock (saxofon, flétna, klarinet), bratři Pierre a Benoit Moerlenovi (bicí / perkuse), Mike Frye (perkuse), Nico Ramsden (kytara), Hansford Rowe (baskytara), Tim Cross a Pete Lemer (klávesové nástroje), plus zpěvačky Wendy Roberts a Maggie Reilly. Ian Eames znovu opatřil fimové záběry pro projekci na pozadí, včetně třpytícího se moře, nad nimž se vznáší a otáčí větroň. Živá vystoupení vyvrcholila 21. července na festivalu v Knebworthu. Poté, co přiletěl v helikoptéře, byl druhý v pořadí po Beach Boys a Lindisferne, účinkoval také Santana. Znamenitost Mikova muzikanství zvítězila nad kritikem Record Mirroru, který napsal: "Zvuk byl křišťálově čistý, zvýrazňující tak nové barvy a odstíny jeho úprav." V souladu s důrazem na světlejší polohu své práce vydal Mike na podzim 1980 dvě cover verze jako singly. První byl Arrival, lehce ironická pocta skupině Abba, jedné z nových popových skupin, které vytlačily progresivní rock z hlavních pódii popové scény. Druhou, tentokrát zcela upřímně míněnou poctou byla předělávka skladby Wonderful Land z roku 1962. Autorství skladby náleží skupině The Shadows, jejichž frontman Hank Marvin byl inspirací všech mladších kytaristů Oldfieldovy generace. Oba singly, Arrival i Wonderful Land, se objevily na albu QE2, které následovalo po Platinum. Toto album se málem objevilo pod jiným názvem. Jsou známy dva názvy, o nichž Mike uvažoval, a to Carnival a Mirage. Druhý název byl ještě uveden na krabici s master páskem a není známo proč Oldfield vlastně na poslední chvíli název změnil. QE2 Oldfield produkoval společné s hudebním technikem Davidem Hentschelem, který předtím pracoval s Genesis. Hentschel řekl v rozhovoru: "Vždy jsem měl rád Mikův styl. Všechny jeho nápady mi byly blízké a moje zase jemu. Byla to všechno velká zábava, a já myslím, že to musí být zábava, když chcete udělat něco opravdu dobře." Mezi hudebníky, kteří na QE2 spolupracovali, byli např. i Phil Collins (bicí), Rick Fenn (kytara) a zpěvačka Maggie Reilly (zajímavostí je to, že byla na obalu mylně uvedena jako Maggie Rilley). Tato bývalá zpěvačka skotské soul-rockové skupiny Cado Belle se měla stát důležitým členem Oldfieldova týmu pro následujících pět let. Album QE2 znovu znamenalo Oldfieldův vstup na novou půdu - neobsahovalo žádný dlouhý instrumentální kousek zabírající celou stranu. Nejdelší skladba Taurus 1 byla dlouhá asi jen 10 minut. Kritiky byly smíšené. Dokonce i ti nejzarytější Oldfieldovi pomocníci mezi tiskovými kritiky napsali, že "spíše přešlapuje na místě a nepředstavuje žádné nové nápady". Ale Mikovi fanoušci z řad čtenářů opláceli stejnou měrou. Jeden napsal do Record Mirroru dopis, ve kterém napadl "kritiky, kteří nemají ani ponětí o Oldfieldově velikosti, a kteří již budou dávno mrtví, až se jeho hudba bude stále, třeba i za padesát let, hrát a poslouchat." Turné se v té době stávalo každoroční událostí. To v roce 1981, s názvem European Adventure Tour \'81, po Evropě a Británii uskutečnila mnohem menší skupina, jejímž jádrem byli Maggie Reilly, Tim Cross (klávesy), Rick Fenn (basa) a perkusisté Morris Pert a Mike Frye. Na tomto turné bylo hodno zaznamenání to, že v každé zemi byl zahrán jeden místní tradicionál: O Sole Mio (Livorno, Itálie), Na krásném modrém Dunaji (Vídeň, Rakousko) a oslavný hymnus královské svatby prince Charlese a princezny Diany Royal Wedding Anthem (Portsmouth a Londýn, Anglie). I když jeho novější alba už nevedla žebříčky, fenomenální úspěch Tubular Bells pokračoval. V červnu 1981 společnost Virgin ohlásila, že byla prodáno již deset miliónů kopií. V tomtéž měsíci Mike hrál na veřejném koncertu, který byl jednou z částí oslav města Londýna u příležitosti svatby prince Charlese a Lady Diany Spencer. Jako projev uznání za tuto aktivitu a také (prý hlavně) za zásluhy na exportu byl Oldfield později honorován titulem "svobodný pán města Londýna", což znamenalo, že může hnát své ovce po londýnském mostě kdykoliv bude chtít! Už předtím měl možnost zasednout v porotě pro národní soutěž talentovaných popových skupin s takovými osobnostmi jako Billy Idol, Phil Lynott či Noddy Holder. V roce pak již nevydal nic dalšího, vyšla jen výběrová alba ve Francii (Episodes), Německu (Music Wonderland) a v zemích Beneluxu (Wonderland). Ke konci roku, v němž se zdálo, že se Mike stal členem vládnoucí smetánky, byl začleněn do encyklopedie Who's Who (Kdo je kdo), exkluzivního průvodce po britských "špičkových lidech". Kromě Paula McCartneyho byl do té doby jediný hudebník z branže populární hudby, který se tam dostal. Když se členky redakčního týmu Who\'s Who ptali, proč byl zrovna Mike Oldfield vybrán do této encyklopedie, odpověděla: "Nejsem si úplně jistá. Ale on je přece někdo o kom každý slyšel, ne?" Ve svém vstupu ve Who's Who Mike zmínil svou zálibu v létáni. Pilotní licenci pro lehká letadla a helikoptéry získal v roce 1979 a letecká příhoda o rok později se stala inspirací titulní písně alba Five Miles Out z roku 1982. V srpnu 1980 Mike pilotoval dvoumotorový Piper Navajo přes Pyreneje ve Španělsku, když se letadlo dostalo do hrozné bouře. "Letadlem to zmítalo, jako když si někdo hází s palačinkou, na vrtulích se usazoval led, déšť bubnoval do čelního skla a všichni řvali aááá!" řekl pak v rozhovoru. Událost byla také připomenuta na malbě renomovaného malíře letadel Geralda Coulsona, kterou si Mike speciálně objednal pro obal alba Five Miles Out. Na rozdíl od letadla, které Mike pilotoval při onom dramatickém letu, tedy Piperu Navajo, je na obrázku z nějakých důvodů zvěčněn stroj Beech 18. Five Miles Out bylo prvním albem společnosti Virgin, které se umístilo v německé Top 20. Toto dílo znovu obsahovalo delší skladbu, Taurus II, která zaplnila celou první stranu a která zahrnovala příspěvky od dudáka Paddyho Moloneye i starý anglický tanec Morris, a Orabidoo, třináctiminutovou skladbu přes polovinu druhé strany. Pro úplnost zde byly ještě tři kratší skladby Five Miles Out, Mount Teide a Family Man. Posledně jmenovaná skladba byla vydána i jako singl, dosáhla však pouze spodních příček žebříčků. Následující rok však cover verze americké hudební dvojice Daryl Hall & John Oates dosáhla prvních pozic Top Ten v USA. Family Man byl prvním příkladem jiné hudební formy, kterou si Mike vybral, aby s ní dále pracoval. Moonlight Shadow, Family Man, Shadow on The Wall, Five Miles Out a Islands jsou velkým dílem popové písně, ale znovu využívají dynamickou variaci a stavbu. Účast Paddyho Moloneyho na tomto albu byla bohužel poslední přímou spoluprací těchto dvou vynikajících hudebníků. Pravděpodobným důvodem tak náhlého konce bude nejspíš fakt, že na sebe narazily dvě muzikantské veličiny, které prosazovaly vlastní náhled na vytváření hudby. "Dědek" Moloney, zvyklý ze skupiny Chieftains rozhodovat téměř o všem od výběru skladeb, přes aranžmá, zvukovou i hudební režii nahrávek, až k obalu desky, se zde musel podřídit "mladíčkovi" Oldfieldovi, protože ten samozřejmě chtěl svoji desku udělat podle svého. A to bylo na Moloneyho asi moc. K rozchodu obou hudebníků přispěl možná i fakt, že věčně nespokojený Oldfield nahrával skladby znovu a znovu, dokud nebyly naprosto dokonalé. Například nahrávání dvacetipětiminutové skladby Taurus II mu dle údajů na obalu trvalo celých šest měsíců! A to každý nevydrží. Tím méně Moloney, zvyklý u Chieftains vydávat třeba i tři alba do roka. Když byl Mike v té době požádán, aby pojmenoval druh hudby, který dělá, byl trochu v rozpacích: "To jsem prostě já. Moje hudba je ovlivněna stovkami různých druhů hudby; mám vztah ke každému kousíčku hudby o němž jsem si pomyslel: jo, to se mi libí - anglickému blues, anglickému hard rocku, trochu k bluegrassu, irské hudbě, syntezátorové hudbě, klasické hudbě, dokonce i dětským říkadlům a dětské hudbě." Všechny tyto vlivy, a mnohé další, jsou na Five Miles Out patrné. Také je tam něco, co stálé Oldfieldovy fanoušky možná překvapilo - texty. Jeho předchozí alba neobsahovala téměř žádný zpěv. Jestliže se objevil, pak představoval pouze další hudební nástroj - místo konvenčních zpívaných textů měl podobu nápěv…zobrazit celý životopis

Člen skupiny

Hledáte také jako: Michael Gordon Oldfield
Rychlá navigace:fotogalerie |videoklipy |novinky |diskuse

Nejznámější díla – Mike Oldfield

Mohli by vás také zajímat…