zavřít
Raymond Kopa

fotbalista

Narození:
13. 10. 1931 , Noeux-les Mines, Francie
Úmrtí:
Přidej datum úmrtí  †
Znamení:
váhy  
Výška:
169 cm
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Roman Kopaszewski, neboli Raymond Kopa, se narodil 13. října roku 1931 ve francouzském městečku Noeux-les Mines poblíž Lens, jako syn polských rodičů. Své těžko srozumitelné polské jméno nosil až do první cesty na základní školu, kdy ho rodiče nechali přejmenovat, aby ostatní jeho jménu dobře rozuměli. Otec, ač původem stejně jako matka Polák, větší část svého života strávil ve Francii a ze svého syna vychoval vskutku pravého Francouze, se všemi klady i zápory. Bylo to koncem dvacátých let minulého století, když Raymondův tatínek odešel ze země našich východních sousedů do sladkých míst, kde se nejednou hnuly dějiny celého světa. Dostal totiž nabídku na lepší práci, pracoval jako horník a nové bydliště mu poskytovalo kvalitnější finanční i životní úroveň. Na náročnou hornickou profesi připravoval i malého Raymonda, který s otcem mnohokrát sfáral do štoly, kde pomáhal s vedlejšími pracemi. Chlapce práce bavila, mohl být nablízku otci a každodenní tvrdou námahu nebral příliš vážně. Málem za to však zaplatil životem. Jednou, krátce před sfáráním pod zem, malého Kopu zachytil okolojedoucí vagón s uhlím, který jej vláčel několik metrů za sebou. Naprosto šokovaní dělníci i otec běželi za bezvládně ležícím chlapcem, který dlouho ležel v bolestech na zemi a nevypadal dobře. Naštěstí však šlo jen o poranění ruky a odřeniny, výsledkem byla nutná amputace dvou článků na ukazováčku pravé ruky. Po téhle nebezpečné příhodě již Kopa nesfáral ani jednou. Život mu byl příliš drahý, a tak se začal naplno věnovat svému největšímu koníčku, který na rozdíl od hornictví není tak nebezpečný - fotbalu. Bylo mu pouhých deset let, když začal hrát za rodný US Noeux-les Mines. V tomto klubu strávil celkem osm let, během nichž postupně prošel od nejmenších žáčků po dorostence. Trenér z něj byl u vytržení, nadějný útočník předváděl úžasné věci. Již v patnácti jasně s přehledem přehrával o tři roky starší spoluhráče, jednoduše řečeno - brány velkého fotbalu čekaly... Psal se rok 1949, když Raymond Kopa podepsal svou první profesionální smlouvu, a sice s klubem SCO Angers. Přestupní částka? Sto tisíc franků. A to mu bylo teprve sedmnáct, smlouvu musel podepisovat otec. Pohádková cesta však měla jednu vadu: smlouva Kopu zavazovala k angažmá až do pětatřiceti let, čili prakticky na celou kariéru... Nové působiště Kopu výrazně poznamenalo. Poznal svou budoucí ženu, fotbalově dospěl a udělal si jméno. Jeho pozice byla na pravém křídle, odkud se často stahoval do středu, a zakončoval s přesností lukostřelce. Pověstným se stalo jeho vedení míče, které provázel působivý elegantní pohyb s hlavou tradičně vzpřímenou. Nesmíme zapomenout ani na výjimečnou rychlost a lehkost, díky níž pořádně nespaly desítky obránců. Třešničkou na dortu Kopova fotbalového umu bylo skvělé ovládání míče, tedy milimetrově přesné pasy, narážečky, či střely. Nový zaměstnavatel brzy poznal, jakého hráče ve svém středu má a později to taky řádně využil. Původně doživotní smlouva se totiž stala nesplnitelnou, neboť klub po dvou letech Kopovy přítomnosti finančně zkolaboval a byl to právě prodej Napoleona (jak mu začali říkat), který klub vyvedl z tísně. Novým mužstvem hvězdného talentu se stal tým Stade Remeš, v jehož dresu dosáhl mnoha úspěchů a nesmazatelně se zapsal do pamětí všem Francouzům. Pod Kopovým vedením klub ovládl domácí ligu, fanoušky obdivovaný Napoleon dostal na hřišti naprostou volnost a mužstvo vedl vstříc slavným dnům celého francouzského fotbalu. Hře Remeše se začalo říkat "fotbal s chutí šampaňského". A nutno dodat, že trefnější název si ani nelze představit. Krásný útočný fotbal bavil diváky, Kopa jako vůdce dirigoval spoluhráče, kteří ho stejně jako trenéři měli vždycky rádi. Svým herním pojetím se stal jakýmsi předchůdcem Michela Platiniho. V roce 1953 Remeš získává svůj teprve druhý ligový titul v historii, tím, kdo triumf zařídil, je samozřejmě božský Kopa, jenž je vyhlášen klubovým hráčem roku. Po celé Remeši se rozpoutala obrovská euforie, příznivci klubu blahořečili všem, kteří se na titulu podíleli. Stejný úspěch měl přijít ještě za dva roky, kdy mužstvo získalo další mistrovský primát. K absolutnímu vrcholu bylo v Remeši blízko v sezóně 1955/56, kdy tým okolo Kopy dokráčel až do finále nultého ročníku Poháru mistrů evropských zemí, kde čekal hvězdami nabitý Real Madrid. Ten v semifinále vyřadil supersilný AC Milán, za nějž váleli borci jako Nordahl nebo Schiaffino, a tak nebylo divu, že favoritem na celkový triumf byl právě Bílý balet. Důvod nevěřit si však neměla ani Remeš, jenž v semifinále zdolala skotský Hibernian celkovým skóre 3:0. Finálové střetnutí se konalo v pařížském Parku princů a do vedení se zásluhou Michela Leblonda překvapivě dostala Remeš. A za další čtyři minuty to bylo dokonce 2:0, to když se trefil Jean Templin. Neuplynulo však ještě ani pět minut, když snižoval Alfredo di Stéfano. Ještě do poločasu pak srovnával Rial. Do šaten se tak šlo za nerozhodného stavu, na koni však byli merengues, kteří nepříznivý vývoj vyrovnali, a více šancí se opět dávalo jim. Do vedení však šla opět Remeš, Real ovšem vedení nakonec strhnul zpět na svou stranu a po báječném zápase a konečném výsledku 4:3 se mohl radovat. Skvělé představení Remeše, zejména Kopy, však znamenalo množství lákavých nabídek z celé Evropy, která o hráče francouzského celku projevila zájem ihned po skončení finálového střetnutí. O Kopu se začal zajímat dokonce samotný Real, který jej nakonec i získal. Pro pětadvacetileté křídlo to byla velká příležitost ještě více se ukázat světu, nabídce prostě nešlo odolat. Když Napoleon poprvé protnul brány slavného stadionu Santiaga Bernabeua, vstoupil tím na půdu mužstva, jehož dres oblékali hráči, o nichž do té doby jen četl v novinách. Najednou seděl v kabině vedle di Stéfana, Genta, Muňoze nebo Zárraga, pokyny z lavičky udílel slavný kouč José Villalonga. "Bylo to jako ve snu. Když jsem tam poprvé vešel, přeběhl mi mráz po zádech. Trenér Villalonga mi tehdy říkal: 'moc nekoukej chlapče, za pár týdnů budeš stejný jako oni.' Nezbývalo mi než bojovat, chtěl jsem to dokázat. Chtěl jsem se jim vyrovnat." První sezóna Kopovi vyšla na výbornou. Real vyhrál španělskou ligu, navíc znovu triumfoval v Poháru mistrů. Dodnes se tradují historky, že ten tým snad ani nešlo porazit. A to soupeři rozhodně nebyli nikterak slabí. Vždyť třeba za Barcelonu válely legendy jako Suárez, Kubala, či Kocsis, i přesto se Bílému baletu nikdo nemohl vyrovnat. Ve finále PMEZ 1957, v již zmiňovaném pro Real vítězném utkání, stála na druhé straně barikády italská Fiorentina. Ta však krok držela jen do sedmdesáté minuty, po níž se prosadili di Stéfano a Gento - bylo vymalováno, ušatý pohár zůstal na další rok v metropoli Španělska. Skvělý rok Realu dokumentovalo také di Stéfanovo vítězství ve Zlatém míči, Kopa v anketě skončil, stejně jako rok předtím, na třetím místě. Jestliže právě popsaná sezóna byla pro polovičního Poláka Kopu skvělá, pak ta následující se stala mimořádnou. Real Madrid totiž znovu ovládl španělskou ligu, znovu vyhrál Pohár mistrů, Kopa s Francií vybojoval bronz na světovém šampionátu ve Švédsku, a navíc byl prestižním magazínem France Football vyhlášen nejlepším hráčem Evropy, za což převzal nejcennější individuální ocenění - Zlatý míč. Spanilou jízdu představovala cesta Pusinek za, v pořadí třetím, evropským triumfem. Vypadalo to, že Real nemohlo zastavit vůbec nic. Ve druhém kole to poznaly třeba Antverpy, které ze San Bernabeua odjížděly s potupnou šestkou (Kopa zvyšoval na 5:0). Ještě hůře dopadla ve třetím kole Sevilla, jež dostala napráskáno dokonce 8:0 (čtyřikrát se trefil di Stéfano, dvakrát Kopa). Výraznější překážkou nebylo v semifinále ani maďarské mužstvo Vasas, které v Madridě před zraky sto dvaceti tisíc diváků prohrálo 0:4. Na postupu Realu nic nezměnila ani porážka 0:2 v odvetě, v Budapešti. Finálovým sokem tentokrát bylo milánské AC, v jehož sestavě se skvěla jména jako Liedholm, Schiaffino nebo Cesare Maldini. Rosoneri se dostali do vedení brankou Schiaffina, za Real však po krásném pasu Kopy srovnal di Stéfano.Také na další vedoucí branku AC, kterou si připsal Grillo, dokázal Madrid reagovat. Na 2:2 upravoval Rial. Zápas tak dospěl do prodloužení, kde se o rozhodnutí postaral pilíř levé strany, Francisco Gento. Pyrenejský poloostrov mohl již potřetí za sebou oslavovat vítězství Realu. Pohár mistrů měl za sebou tři ročníky, avšak vítěz byl stále jen jeden... Se zlatou medailí pro krále Evropy i Španělska odjížděl Raymond Kopa na mistrovství světa do Švédska. Ambice francouzské reprezentace přitom nebyly malé. Mužstvo toužilo po úspěchu, útočná dvojice Kopa-Fontaine k to mu dávala důvod. V základní skupině Francii čekala Jugoslávie, Skotsko a Paraguay. Jedním dechem dodejme, že hned od prvního zápasu s Paraguayí bylo zřejmé, kdo skupinu ovládne. Zápas se totiž proměnil v jednostrannou záležitost, když Francouzi soupeře smetli 7:3. Hattrickem se blýsknul Just Fontaine, jednou se trefil také Kopa, který byl mozkem týmu a hlavně partnerem Fontaina, jemuž turnaj sedl jako v historii málokomu. Druhý zápas s Jugoslávií přinesl zemi Galského kohouta hořkou pilulku v podobě porážky 2:3, Francouzi si však i přesto pohlídali postup a první místo ve skupině výhrou nad Skotskem v poměru 2:1. Ve čtvrtfinále na Francii čekalo Severní Irsko, jež však záhy pochopilo, že to na postup nevypadá a po debaklu 0:4 si mohlo balit kufry směr Belfast... Každá legrace však jednou končí a zjistili to i Kopa a spol., kteří v semifinále nestačili na hvězdné Brazilce. Hattrick sedmnáctiletého Pelého a jeden zásah Didiho a Vavá znamenaly stop zlatým touhám a snům všech modrých. Selecao zvítězilo 5:2 (na obě branky Francouzů přihrával Kopa). Jako náplast mohl sloužit fakt, že nepřemožitelnou překážkou byl pozdější vítěz, a také vítězný zápas o třetí místo se Západním Německem. Uvolněný a krásný fotbal viděli všichni ti, kteří si tehdy našli cestu do hlediště stadionu Ullevi. Francie Němce zničila dnes již asi nepředstavitelným výsledkem 6:3, na němž se brankou a třemi asistencemi podílel také Raymond Kopa. Hlavní hvězdou ale opět byl Fontaine, jenž do sítě soupeře nasázel neuvěřitelné čtyři góly. Co naplat, zlato to nebylo, ale kdo by pohrdl bronzem? Výjimečná sezóna Napoleona Kopy byla završena již zmiňovaným Zlatým míčem pro nejlepšího fotbalistu starého kontinentu. Také další sezóna se nesla ve zlatém duchu. Real sice tentokrát nevyhrál ligu, zato však opět získal Pohár mistrů, když ve finále zdolal Kopovu životní lásku - Stade Remeš, 2-0 (Mateos, di Stéfano). Pro Napoleona to musel být divný pocit, slavit takové vítězství. Sám se později svěřoval, že si triumf ani moc neužil... Byl to paradox, Kopa triumfoval, pod jeho vedením se dařilo klubu i reprezentaci, i přesto však stále nebyl hlavní hvězdou. Tou byl Alfredo di Stéfano, jehož sláva a především talent šly tak daleko, že zastínily sebelepšího fotbalistu. "Když jsem se nad tím zamyslel, mrzelo mě to. Chtěl jsem všem dokázat, co všechno umím. I když jsem však ze sebe mačkal maximum, králem byl stejně di Stéfano," posteskl si v jednom z rozhovorů Kopa. Psal se rok 1959, když se Napoleon vrátil zpět do vlasti. Zpět domů. Zpět tam, kde nebylo lepšího... Kopa se znovu upsal Remeši, kde se sešel s kolegou z národního týmu, střelcem Justem Fontainem. Madridské angažmá bylo zapomenuto, začínalo se znovu. Mnozí by se mohli ptát, proč ten Kopa odcházel. Vždyť měl všechno: slávu, úspěchy, trofeje, nejlepší klub světa, oblibu fanoušků, on sám však toužil po roli hlavního tahouna. Chtěl to být on, kdo bude řídit zápasy. "Chci, aby si mě celá Francie užila v nejlepší formě," prohlásil na tiskové konferenci, když se již podruhé upisoval stejnému klubu. A návrat to byl bezesporu úspěšný. Hned v první sezóně mužstvo slavilo mistrovský titul, lví podíl na něm měl právě Kopa, jenž nejen že soupeře zahlcoval vlastními trefami, on především pracoval pro tým, nahrával skvělému Fontainovi, byl to Kopa, kdo celou Remeš ovládal. Pro trenéry ideální partner. Bohužel spolupráce s Fontainem netrvala dlouho, neboť neomylný střelec musel brzy ukončit aktivní kariéru vinou neustále se vracejícího zranění. Kopa zůstal na všechno sám. I tak ovšem vybojoval další titul, a to teprve druhý rok od toho předcházejícího. Elegán a gentleman Kopa byl největším oblíbencem fanoušků. Od ostatních hráčů se kromě hry lišil také způsobem oslavování úspěchů. "Byl to hodně družný, příjemný chlapec. Žil v Remeši, ve vinařském kraji s nejlepším šampaňským. My po zápase pili pivo, on šampaňské. Divili jsme se, ale on říkal: Pivo nemůžu, nedokázal bych zůstat u jednoho...," vzpomínal Josef Masopust, který se s Kopou několikrát setkal při vzájemných střetnutích. Citované věty jen dokazují, že se jedná o Francouze se vším všudy. I Kopu ovšem záhy doběhly nástrahy zranění. Zlomená noha, dvě náročné operace a smrt tříletého syna Dennise, jenž podlehl zhoubné leukémii, s Kopou zamávaly. Stával se podrážděným a nepříjemným. Vedl časté spory s kluby, které obviňoval z otroctví hráčů, kvůli svým výrokům musel dokonce před soud. Úpadek formy klíčového hráče poznamenal celou Remeš, která na jaře roku 1964 sestoupila do druhé ligy. Pouhé dva roky od oslav mistrovského titulu. Důvěru Remeše však Napoleon nikdy nezklamal. V klubu vydržel až do svých šestatřiceti, s klubem zažil úspěchy i pády, stala se z něj ikona. Psal se rok 1967, když končil s fotbalem. Vyprodaný stadion Augusta Delauna aplaudoval vestoje hráči, jenž v klubu odkopal celkem třináct sezón, během nichž pro Remeš získal čtyři ligové tituly a účast ve finále Poháru mistrů proti velkému Realu Madrid. Loučil se hráč, jakých v Evropě příliš nebylo. Napoleon Raymond Bonaparte Kopa. Úspěchy: 3x vítěz Poháru mistrů evropských zemí (19557, 58, 59), druhý v Poháru mistrů Evropských zemí (1956), bronz z Mistrovství světa (1958), 2x mistr Španělska (1957, 58), 4x mistr Francie (1953, 55, 60, 62), vítěz Zlatého míče (1958), 2. nejlepší hráč Francie 20. století podle IFFHS, 43.-44. nejlepší hráč světa 20. století podle IFFHS. …zobrazit celý životopis

Hledáte také jako: Roman Kopaszewski
Rychlá navigace:novinky |diskuse