zavřít
Sigmund Freud

lékař, psychiatr

Narození:
6. 5. 1856 , Příbor
Úmrtí:
23. 9. 1939  ve věku 83 let,  Londýn  †
Znamení:
býk  
Výška:
172 cm
Další údaje:
zobrazit postavu, národnost, rasu, náboženství,
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
hubená
Národnost:
rakouská
Rasa:
běloch
Náboženství:
židovské
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

24 se líbí, 7 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Sigmund Freud (6. května 1856, Příbor – 23. září 1939, Londýn) byl známým česko-rakouským lékařem a psychiatrem. Proslul především jako autor teorie psychoanalýzy. Život: Byl nejstarším ze šesti dětí z třetího manželství židovského obchodníka s látkami Jácoba Freuda s Amálií Nathannovou. Narodil se do společenství asimilovaných židů v Příboře na Moravě, kde rodina žila tři roky. Významnou postavou jeho časného dětství byla jeho katolická chůva, která ho brávala často do kostela. Zatímco o vztahu s otcem se ví mnohé díky pozdější Freudově autoanalýze (podnětem k ní byla smrt otce ve Freudových čtyřiceti letech), informace o Freudově matce jsou nepřímé, totiž od Freudových dětí. Od roku 1859 však rodina - po krátké životní epizodě v Lipsku - pobývala ve Vídni. Freud jako malý nechodil do školy, základní vzdělání získal doma. V deseti letech nastoupil na střední školu, později známou jako Sperlovo gymnázium, patřil zde k nejlepším žákům, stal se primusem a absolvoval s vyznamenáním. Začátkem zimního semestru roku 1873 začal studovat medicínu a to ve velmi širokém spektru a opět s vynikajícími výsledky. V osmém roce studia se stal doktorem veškerého lékařství[zdroj?]. Zprvu působil v teoretických oborech (Claus, Meynert, Bruecke), nicméně na radu prof. Brueckeho opustil teoretickou kariéru a stal se asistentem vídeňské všeobecné nemocnice, později založil vlastní neurologickou praxi, kde začal zkoumat případy hysterických pacientek a přes elektroléčbu a hypnózu se propracoval k vlastní metodě a vlastní teorii lidské osobnosti - psychoanalýze. Dlouho se bránil emigraci, ke které ho nutila neslučitelnost rasová (byl žid) s tehdejším nacistickým režimem. Když poznal, že utéct je nutné, nacisté mu to již nechtěli dovolit: pomohla mu jeho analyzantka a francouzská analytička princezna[zdroj?] Marie Bonapartová, vykoupila jeho užší rodinu a jeho samotného, všechny Freudovy sestry zahynuly v průběhu holocaustu. Freud odešel do Londýna, kde 23. září 1939, na počátku nejničivější války, zemřel. Zvolil dobrovolně konec pro nesnesitelné utrpení při pokročilé rakovině horní čelisti. V jeho profesním životě snad můžeme přece jen rozlišit období do publikování knihy Výklad snů s vročením 1900, kde formuloval tzv. topografický model mysli, a období od publikování Já a Ono, případně Inhibice, symptomy a úzkost na počátku dvacátých let, kdy byl uveden strukturální model. Práci Sigmunda Freunda lze rozšlit tedy na tato tři období: I. období: preanalytické, hypnotické, katarktické - do publikování Výkladu snů II. období: překladatelské období, období topografického modelu (tři vrstvy psychiky: nevědomá, předvědomá vědomá, instance zvaná cenzor a její funkce definovaná jako vytěsnění), rovněž překladatelské (cíl terapie: učinit nevědomé vědomým, tedy přeložit z řeči nevědomí, kupř. příznaků neurosy, snových symbolů a tzv. chybných výkonů, do řeči vědomí, běžného jazyka s logickou strukturou) III. období: klasické období, období strukturálního modelu (Já, Ono a Nadjá, díky anglickému překladu J. Stracheye Ego, Id a Superego, Ego disponuje celou řadou obranných mechanismů proti úzkosti, nejen vytěsněním, úzkost vzniká v Egu, protože některá přání pramenící z Id jsou v rozporu se zásadami, příkazy a zákazy, uloženými v Superegu: Ego ji bere jako signál k zapojení obranných mechanismů), též období klasické (cíl terapie: kde bylo Ono, nechť vyvstane Já) Rozhodnou změnou bylo rozšíření psychoanalytického uvažování mezi vídeňskými lékaři a zavedení středečních setkání v Bergasse 19,rozhodně ustavení tohoto vídeňského kruhu příznivců nového učení prolomilo Freudovu isolaci (O. Rank, W. Reich, S. Ferenczi, W. Stekel, A. Adler, H Sachs), důležitými momenty bylo pak v prvním desetiletí 20. století navázání kontaktu s curyššskými zájemci (E.Bleuler, C.G.Jung) a první mezinárodní psa kongres v Salzburku (1908). Na něj navázalo pozvání do USA a přednášky na Clarkově univerzitě (1909, G.S.Hall), druhý sjezd v Norimberku v roce 1910. Objevily se první roztržky: odešel A. Adler (individuální psychologie), W. Stekel a C.G.Jung (poslední dopis mezi ním a Freudem je z roku 1913, komplexová nebo-li analytická psychologie). Po první světové válce se psychoanalýza stala uznávanou disciplinou, m.j. i pro významné úspěchy při léčení válečných neuróz, v tomto tzv. klasickém učení se vedle důrazu na nevědomí a Id rozvíjí význam adaptace a průzkum struktury Ego/Self, z význačných Freudových souputníků jmenujme jeho dceru Annu Freud, Krise, Loewensteina a H. Hartmanna. Protože před Hitlerem utekla většina psychoanalytiků z Evropy do zámoří, přesunulo se koncem 30. let těžiště psa do Velké Británie (kleiniání, přívrženci Melanie Kleinové, Anna Freud a její zastánci, britská škola objektivních vztahů, Winnicott, Bowlby, Guntrip, Mahlerová) a do Spojených států. Do Československa se psychonalýza dostala obtížně, jedním ze zdrojů byl přínos košického a později pražského psychiatra J. Stuchlíka, dále přínos ruských emigrantů v čele s N.J.Osipovem, a nakonec ustavení studijní skupiny Mezinárodní psychoanalytické společnosti (IPA) ve třicátých letech (paní Deri, O. Fenichel, a první český, tedy německy mluvící psychoanalytik židovského původu v Čechách, Emmanuel Windholz). Odtud vede tenká linie přes B. Dosužkova, který jediný přežil válku v Čechách (ostatní museli emigrovat nebo zahynuli) a téměř jako jediný udržel kontinuitu psa v Čechách do konce šedesátých let navzdory komunistické reglementaci a pronásledování. Práce: Aby vydělal peníze, zvolil místo teoretické dráhy praxi v městských nemocnicích na interně, později na psychiatrii vídeňské nemocnice. Roku 1884 zastával místo primáře a příštího roku se stal docentem. Po návratu z ročního stipendijního pobytu v Paříži u profesora Jeana-Martina Charcota se vrátil v roce 1886 do Vídně, kde se oženil s Martou Bernaysovou a otevřel si soukromou praxi, kde se zabýval léčením neuróz a hysterie. Publikoval řadu prací a snažil se přednášet o svých výzkumech a hypotézách, ale ve své době se tyto snahy nesetkaly s příliš kladným ohlasem, zvláště u odborné veřejnosti. Podobný úděl měla však i díla zahraničních lékařů, například již zmíněného Charcota. Velice významný je například Výklad snů z roku 1900. Společně se svým přítelem doktorem Breuerem publikoval práci o případu Anny O. a z jeho katarzní metody vyvinul světově proslulou psychoanalýzu, jejíž základní myšlenkou je nalezení nevědomých pudových (často sexuálních) příčin psychických obtíží, které mohou mít vliv na fyzický stav pacienta. Svými objevy o vlastnostech tehdy spíše neznámého a záhadného nevědomí naprosto změnil téměř všechny oblasti lidského života a i ti lékaři, kteří jeho učení neuznávají, se s jeho základy setkávají a ještě dlouho setkávat budou v každodenní praxi. Metody a hypotézy: Freudova teorie se proměňovala s narůstajícím poznáním, lze tedy těžko ztotožnit jeho pojetí mysli v době vydání Výkladu snů a v době vydání Já a Ono (Inhibice, symptomy a úzkost), rovněž jeho pojetí úzkosti, obranných mechanismů a jeho teorii pudů (nejprve byla dichotomie pudů jáských=sebezáchovných a sexuálního pudu, posléze přešly jáské pudy pod pojem narcismu a objevila se nová dichotomie, totiž pud života, Eros, který zahrnoval především sexuální pud a zbytky jáských pudů, a pud smrti, Thanatos, jehož hlavní náplní se stal agresivní pud, též libido vs, destrudo=mortido). Vždy trval na významu nevědomí, dětské sexuality, přenosu a odporu, a alfou a omegou každého učení, které chtlo být uznáno jako psychoanalytické, bylo akceptování těchto konceptů (což je dnes zcela samozřejmé a nebudí to žádnou pozornost) V jeho klinické praxi využíval metod, které setrvaly do dnešních dob: po krátkém období, kdy použil s oblibou hypnosu, již se naučil ve Francii u Charcotta a Bernheima, přešel k metodě volných nápadů (freier Einfall, méně přesně volná asociace), kdy prostě pacient sděluje - má sdělovat - všechno, co u zrovna přichází na mysl, pocity, myšlenky, fantasie, přání, sny. Ovšem záhy se ukázalo, že se sdělování volných nápadů a především jejich objevování v mysli pacienta se staví na odpor nevědomá síla - odpor, který je mj. projevem obranných mechanismů Ega proti pudovým přáním Id: ta v analytické situaci ožívají a dožadují se přístupu do vědomí a především se dožadují naplnění, uspokojení - to ovšem zvýší hladinu úzkosti a Ego zapojuje obranné mechanismy proti těmto přáním: klinicky pak imponují jako odpor (viz též samostatná hesla). Myslel si, že problém je ukryt v nevědomé části mysli. Díky stylu „diagnóza + terapie“ docílil vyplynutí problému do vědomé a více racionální části mysli. Freud zastával teorii, že mysl je rozdělena do tří částí: superego – osobní morálka jedince, vzniklá díky identifikaci a Superegem rodičů, tedy s jejich zákazy a příkazy ego – cetrální řídící instance psychiky, disponuje ovládáním motoriky, je zdrojem pocitů a citů, disponuje obrannými mechanismy proti úzkosti, testuje realitu a odlišuje realitu vnitřní a vnější, fantasii a realitu, pracuje na základě principu reality id – pudové tendence, pracuje podle principu slasti Z těchto částí je Ego a Supergo zčásti vědomé, zčásti předvědomé a z části nevědomé, Id je vždy a zcela nevědomé. Dále definoval vývoj sexuálního pudu /stadia psychosexuálního vývoje, vývoje libida/: Orální období (0. – 1. rok; kojenci) Erotogenní zóna (dále e. z.) → ústa, libost získávána sáním, kousáním a žvýkáním Anální (1. – 2. rok) E. z.: vyprazdňovací funkce, slast získávána zadržováním a vypouštěním stolice, díky nácviku čistoty (toiletní training) se slast ze zadržování a vypouštění stává socialisovanou, buď je zdrojem hrdosti, nebo zdrojem pokoření, může být prostředkem k vyjádření vzdoru nebo poslušnosti Falické (3. – 5. rok) E.z.: genitálie Oidipovské drama = oidipovský komplex a kastrační komplex Zdrojem slasti se stane dráždění genitálií, to je ostatně fysiologicky možné od narození, nicméně zdrojem citového i rozumového vývoje se stane touha po druhém, resp. pochopení, že otec s matkou mají mezi sebou cosi, co dítě rovněž chce, dosáhnout toho lze nejsnáze odstraněním konkurenta, rivala, obvykle rodiče stejného pohlaví. Ovšem vedle toho je potřeba cenného rodiče stejného pohlaví uchovat při životě. Dítě zažívá tedy význačné prožitky ambivalence, chlapec vůči otci a dívka vůči matce, které ve zdařilém případě řeší tak, že se své oidipovské volby na vědomé rovině vzdá, vražedná přání vytěsní a identifikuje se s rodiči, především s jejich Superegem - dědicem oidipovského komplexu je tedy vznik Superega. V identifikaci s rodičem stejného pohlaví je ale zároveň obsažena oidipovská volba dítěte, koneckonců otec si vybral matku, kterou syn chce pro sebe, je mu podobný, ale přání se vzdá a agresi vůči otci vytěsní. Druhou proměnnou je ovšem poznání, že chlapci penis mají a dívky ho nemají, domněnkou je jednak, že bude-li chlapec masturbovat a chtít svou matku, o penis přijde (kastrační strach), jednak prožitek, že dívka penis jednak od matky nedostala, matka ji o něco ochudila, spojený s oddělením od matky, jednak prožitek, že penis jí byl odebrán z masturbaci a touhu po otci (závist penisu). Otec pak má alespoň symbolicky nahradit ztrátu, resp. opomenutí matky, a poskytnout za penis náhradu - dítě. Vedle patologie, tedy neuroz, kde je oidipovská a kastrační problematika (řečeno slovy rodinných terapeutů: otázka hranice mezi pohlavími a generacemi) stěžejní, je celá řada momentů, kde se oidipovská problematika projevuje (ovšem, dlí v nevědomí a její nositel o její existenci netuší) (1) volba partnera: zcela obecně Freud tvrdil, že partnera si vybíráme podle rodiče opačného pohlaví, tedy v dědictví oidipovského trojúhelníku. Zvláštní je problematická volba typu "poškozený třetí" a volba typu "světice" versus "děvky" (singulár versus plurál). V prvním případě je cenná jen ta partnerka, která má partnera, dílem je atakovat v duchu oidipovských přání (ovšem cílem zcela mimo vědomí) vztah dvou lidí a v dospělosti získat oidipovský triumf. To je zřejmě podkladem, nevědomým zdrojem příběhů Dona Juana a Casanovy. V druhém případě je vztah s manželkou svatý a nelze jej poskvrnit sexem a spermatem, vztah s manželkou je jen k plození dětí, zatímco anonymní vztahy nebo milostné pletky s jinými ženami mohou být plné pestrých sexuálních praktik - je zde prvek idealisace světice, přenesený z matky, a devalvace žen obecně pro jejich stav "kastrovanosti," tedy absence penisu, jednak prvek devalvace sexu jako análního fenomenu (ne ve smyslu análního koitu, ale něčeho špinavého ve vztahu k získávání slasti, sex jako výraz hry s fekaliemi). (2) nemožnost předstihnout svého rodiče, projevující se jako nedostatečné uplatněné a využití svého nadání ve vlastní prospěch a odborný postup, klient vyzbrojí svými znalostmi a dovednostmi kolegy, ale sám není povýšen, nedosáhne vědecké hodnosti - prototypem je suplující profesor biologie v Žákově Cesta do hlubin študákovy duše, jeho znalosti, které sám nesmí prodat, uplatnit, využít, využívají jen jeho studenti - nicméně nakonec pod fingovaným prodejem sbírky přírodnin, kde mu členové zkušební komise nabízejí udičky ve formě nesmyslných promluv o přírodninách, které uvede na pravou míru, nakonec profesorského místa dosáhne. Jde o to, že si nemohl dost idealisovat otce, otec byl nedostačivý, selhával, proto si syn nemohl utvořit prožitek oprávněné a přiměřené rivality, nemohl být lepší než nedostačivý, selhávající otec - uchránil se oidipovského triumfu, ale za cenu, že setrvá ve vězení nedostačivosti, selhávání otce (ať je selhávání nebo nedostačivost reálná nebo domnělá, jde o obraz v chlapcově mysli, v její nevědomé části, který ovlivňuje jeho život do dospělosti). Oidipovská tematika je samozřejmě nevědomým zdrojem celé řady uměleckých děl, např. Dostojevského románu Bratří Karamazovi (téma otcovraždy), Shakespearova Hamleta (Clauidus, bratr zavražděného krále, Hamletova otce, representuje vražedně agresivní složky oidipovského komplexu Hamletova, on sám potom zrající Superego spějící k pomstě, resp. potrestání viny, také proto nemůže dojít naplnění dospělé lásky, protože je zatížen vinou - Ofélie zešílí. Přesto, že ho autor projekcí zbavil vražedně agresivních tendencí, jež převzal jeho strýc a bratr zavražděného Claudius, stejně neunikne: zavraždí otce Ofelie, Polonia. Claudius ovšem representuje zároveň naplněné Hamletových, autorem projikovaných přání incestního charakteru, vezme si ženu zavražděného krále za ženu). Oidipovský triumf je situace, kdy syn ve své mysli zvítězí, zničí otce a získá matku: zdůrazňujeme ve své mysli, Napomáhají tomu skutečnosti, kdy otec odejde/musí odejít/chce odejít od matky se synem, zemře, pije, je jinak submisivní nebo v jiné formě nepřítomen. Otec obecně ve vývoji má především proto význam, že dítě, ať chlapce, či dívku vysvobozuje ze zajetí dyady dítě/matka (vysvobozuje i matku), otvírá perspektivu - pokud je jeho nabídka správně načasována, pokud se vývoj dyady matka/dítě děl přiměřeným tempem (selhání: kupř. viz těsná vazba matky s dcerou znázorněná K.J.Erbenem v básni Vodník, tam je muž vylíčen jako vrah, volba dcery je, přesto, že nedbá varování a má puzení jít za svým oidipským a později snad i dospělým přáním, znehodnocena jeho zákeřností. Dcera - manželka Vodníka zradí - autor má jen málo pochopení pro zoufalství zrazeného muže, a také málo pochopení pro zoufalství dyady matka/dcera, v níž jsou tyto dvě osoby zhoubně vázány - uchování dyady zaplatí nezmíněným neštěstím Vodníka a smrtí jejich dítěte). Latentní (7. – 12. let) Díky vývoji oidipovského a kastračního komplexu, resp. jejich zániku,směrem k identifikaci s rodičem stejného pohlaví a vytěsnění agrese a sexuálních přání je k dispozici prostor pro rozvoj těch komponent osobnosti, které nejsou tangovány přímo sexuálním a agresivním pudem - v období latence se jedná především o období školní, kdy dominují vztahy k vrstevníkům a otázka výkonu, zdatnosti (Ericson, E.: Childhood and society) Genitální (13. a více let) Dochází k novému propuknutí oidipovského dramatu, nyní neseného biologicky význačně posílenou sexuální touhou, resp. hormonálně zvýrazněnými pudovými přáními Id: cílem je ustavení identity a vzdání se oidipovské volby a zanechání oidipovské rivality. Je to tedy období, kdy se objeví znovu oidipovská tematika, a cílem je ustavení pevné identity včetně identity sexuální, a závěrem by mělo být navázání intimního vztahu, tedy nová objektní volba, vlastně mimo rámec původní rodiny (identita versus zmatení rolí, intimita versus osamělost). Případ Anny O. (Chorobopis Anny O.): Případ Anny O. byl tím, co Freuda nejspíš nejvíce inspirovalo k „vynálezu“ psychoanalýzy, ovšem sám o sobě náleží do preanalytické fáze. Přítele Breuera, s kterým se jako se starším lékařem seznámil při studiích a který ho dlouhou dobu podporoval, téměř donutil k napsání tohoto chorobopisu, který byl o Bertě Pamppeheimové. Poprvé se o tomto případu Freud dozvěděl v roce 1882 od Breuera, prostřednictvím nejen jeho poznámek. Pak případ sledoval, a i později se chtě nechtě o Bertě dozvídal, jelikož byla několikanásobně spřízněná s jeho ženou. Případ začal v roce 1880, kdy byl k devětadvacetileté ženě poprvé povolán Breuer. Diagnostikoval těžkou hysterii a začal ženu léčit. Ta trpěla fyzickými poruchami, které však měly původ v psychickém vypětí, protože se po nocích starala o nemocného otce. Breuer léčil klidem na lůžku, ale rok na to otec umírá a symptomy se vrátily. Breuer byl jediný, komu dívka důvěřovala, a tak mohl vyzkoušet hypnózu. Uváděl do ní Bertu dvakrát denně: ráno nechával dívku samostatně hovořit mnohem více a dělal si poznámky; večer poznámkami zhypnotizované ženě pomáhal jako vodítkem a snažil se zjistit více konkrétních informací. Naváděním se dozvěděl to, co by dívka při vědomí nikdy neřekla. Když prozradila, že raději, než být s otcem, by dělala něco jiného, příznaky postupně zmizely a léčba tak byla velmi úspěšná, ovšem pacientka měla k doktorovi čím dál blíž, což se nelíbilo jeho ženě, a tak Breuer v roce 1882 léčbu náhle přerušil. Berta si vsugeruje porodní bolesti a ještě ten večer se zmítá v křečích, křičíc: „Teď se narodí dítě doktora Breuera“. Ten je přivolán, uvede ji naposled do hypnózy a pak odešle do sanatoria a sám odjede se ženou na jakési druhé líbánky. Freud mu to velmi vyčítal a nutil Breuera, aby v léčbě pokračoval kvůli výzkumu. Nakonec ho přesvědčil k napsání chorobopisu Anny O., na jehož základě pak společně publikovali Studie o hysterii (nikoliv bez vzájemných neshod). Z tehdy již známého lidového léku – „vymluvit se, vyplakat se“ (Anna O., tedy Berta von pappenheim, pozdější nositelka Nobelovy ceny míru, mluvila o vymetání komína, chimney sweeping – vytvořili terapii a nazvali ji katarzní metoda. Z ní se vyvinula o hodně později, již bez Breuerovy účasti, psychoanalýza. K tomu ovšem Freud musel ještě rozvinout metodu volné asociace, dialog mezi lékařem a pacientem, nijak zvláště častý a v jeho době/prakticky často i dnes spíš nechtěný, dokonce postupně povýšit na téměř monolog (čímž vyloučil nebezpečí ovlivnění vzpomínek lékařem), a aby ještě méně rozptyloval, vytvořil i dokonalé prostředí k léčbě, které je dnes známé především jako pojem Freudova pohovka. Nejasnosti a zajímavosti: Jistě je známo, že se narodil nějakého šestého dne roku 1856 v Zámecké ulici (po něm dnes Freudově) v Příboře na Moravě jako syn Jácoba Freuda a Amálie Nathannové, ale zda to bylo v květnu, jak se oficiálně uvádí, je nejisté. Až do roku 1931 toto datum také všichni považovali za nesporné, ale tehdy radní v Příboře chtěli na počest rodáka vytvořit pamětní desku a po nahlédnutí do obecní matriky zjistili, že písař jasně poznačil 6. březen. V rodinné bibli otec zaznamenal narození na úterý měsíce rošchodeš roku 5616 (po nesmírně složitém výpočtu z židovského letopočtu se dojde k datu 6. května) ovšem možná jen proto, aby mezi svatbou a narozením prvního dítěte bylo 9 měsíců. Navíc se původně nejmenoval Sigmund, ale Sigismund či spíš Schlomo Simcha(t), "milující vědění v hebrejštině",(jak ho otec zaznamenal do rodinné Tory). Poslední jméno nepoužíval, jelikož patřil k asimilovaným židům, a jméno Sigismund si změnil na studiích kvůli svému příbuznému, který se jmenoval rovněž Sigismund. Freudova matka byla třetí ženou jeho otce (obě manželky před ní záhy zemřely), když se Sigismund Freud narodil, měl už dva dospělé nevlastní bratry. Byl to údajně „mámin mazlíček“ (prvorozený) a mnohem blíž než k sourozencům měl ke svému stejně starému synovci. Byli to nerozluční přátelé. Základní výuku dostal do rodičů. Od roku 1865 (jako 10letý) navštěvoval střední školu v Leopoldstatu (Taborstraβe – později Sperlovo gymnázium) a byl vynikající žák: od 1. do 8. třídy nejlepší ve třídě s uznávaným postavením (jak sám říká: „…téměř nikdy mě nezkoušeli…“). Ale ve čtvrté třídě (14 let) měl z chování místo výborné dostatečnou: věděl totiž o tom, že jeho spolužáci navštěvují vykřičené domy a lokály a nikomu o tom neřekl. Známka snížená o dva stupně se v následujících dvou pololetích opět vrátila na výbornou a tam už zůstala do konce studií, ačkoliv Freud nebyl andílkem, ani mezi spolužáky neoblíbeným šprtem. Byl nejednou mluvčím nespokojených chlapců, ale učitelé tyto názory u jinak pilného žáka se smyslem pro povinnost tolerovali. Na vysoké škole se velice spřátelil se starším kolegou Josefem Breuerem, který jej velmi podporoval, jak při studiu, tak po založení Freudovy vlastní praxe, nejen peněžně, ale také přenecháním některých svých pacientů, čímž Freudovi zajistil první výdělek a dopomohl mu tak k manželství. Na svatbu se svou snoubenkou čekal Freud přes čtyři roky, protože matka snoubenky nechtěla dát dceru nezajištěnému mladíkovi bez peněz. Dokonce se s Martou odstěhovala z Vídně. Velmi se zajímal o kokain (tehdy to byla neznámá, za neškodnou považovaná droga). Přišel na jeho povzbuzující účinky a dost s ním experimentoval. Posílal jej snoubence i přátelům a nutil kolegům: přítele Flieβe chtěl zbavit závislosti na morfiu, ale po léčbě kokainem se Flieβ stal závislý na obou drogách. Freud sám však koku pravidelně užíval a závislým se nestal. Když přišel na její znecitlivující účinky (jednou mu zdřevěněl jazyk) a následně chtěl pomoct asistentovi v nemocnici, jenž si stěžoval na děsivé bolesti zubů, velmi své kariéře uškodil. Pacient mu věřil a odešel s ním do laboratoře, kam je následoval houf zvědavých Freudových kolegů. Díky droze asistenta bolesti sužovat přestaly. Freud po nějaké době odjel za svou snoubenkou, ale dva lékaři – Carl Koller a Leopold Königstein, kteří úspěchu koky přihlíželi, ji nezávisle na sobě pilně zkoumali. Když se Freud vrátil do Vídně, dověděl se o zprávě, která už stihla obletět svět: doktor Koller splnil sen každého anesteziologa, operovat například oči bude možné bezbolestně. Freud, který s publikováním svých poznatků čekal, až jich bude víc, byl tak připraven o možnost se proslavit. Z počátku bral tuto velkou křivdu gentlemansky a Kollerovi nic nezazlíval, z daleko pozdější korespondence se dovídáme, že epizodu považuje přinejmenším za mrzutou a ke Kollerovi cítí určitý vztek, neboť Vídeň se mohla stát kolébkou lokální anesteziologie díky němu. Na rodný Příbor vzpomínal rád, dokonce napsal tamějšímu starostovi u příležitosti svých narozenin v roce 1936 o svých příjemných pocitech z dětství (tehdy řečnil E.Windholz za československou psa obec a Freudova dcera Anna, české veličiny se omluvily), ale do konce života se tam již nepodíval, ač se v roce 1886 ocitl na Moravě na manévrech jako c. k. vrchní lékař relativně blízko rodišti, myšlenky však měl jiné, jak dokazuje jeho korespondence s Breuerem: „Stále si hrajeme na válku. To jediné, co je v Olomouci snesitelné, je velkoměstská kavárna se zmrzlinou, novinami a dobrým pečivem.“ Později se také zmínil o Čechách jako o svém domově (např. v předmluvě k českému vydání svých přednášek Úvod do psychoanalysy z roku 1945). Nevěnoval se jen lékařskému výzkumu. Jak napsal mladšímu kolegovi, když udílel rady: „V sobotu večer po jedenáctihodinové práci a na konci týdne bez neděle nejsem k ničemu a udělám dobře, když si jdu zahrát karty.“ Také sbíral starožitné předměty, jimiž zdobil jak byt, tak ordinaci a vyrážel pro jejich získání do ciziny (až do Egypta) a naučil se hrát hru Go. Freud je předobrazem lékaře z kreslených vtipů Vladimíra Jiránka. Freud je obecně předobrazem lékaře, který dbá pokroku a blaha svých nemocných a je ochoten jít bez uznání svou životní cestou, pokud se domnívá a věří, že jde cestou správnou. Jeho hebrejské jméno, tedy radující se z vědění,bylo jaksi předznamenáním jeho životní cesty. Na jeho práci se podíleli a následovali ho četní kolegové, psychoanalýza je jednoznačně uznávanou vědou o duševním životě člověka a o léčení lidských duševních poruch, je jen škoda, že nebyl a doposud není ve své vlasti prorokem, abychom parafrasovali jeho dopis starostovi Příbora. Masarykovi byl směšný a ohrožoval jeho pojetí mravnosti, nacistům a komunistům vadil jeho otevřený a svoboomyslný duch a osvobozující duch psychoanalýzy. Proto také patří uznání lidem, jako byl dr. Dosužkov, dr. Kučera a dr. Haas a dr. Bénová, že unesli tíhu doby a udrželi čsl. psychoanalýzu živou do svobodnějších dob. Dílo: Nárys vědecké psychologie (1895) Studie o hysterii (1895) Výklad snů (1900) Psychopatologie všedního života (1901) Vtip a jeho vztah k nevědomí (1905) Tři úvahy o sexuální teorii (1905) Totem a tabu (1913) Truchlení a melancholie (1916) Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci Psychoanalytické chorobopisy K uvedení narcismu (1911) Mimo princip slasti (1920) Masová psychologie a analýza já (1921) Ego a Id (1923) Útlum, příznak a úzkost (1926) Budoucnost jedné iluze (1927) Nespokojenost v kultuře (1930) Konečná a nekonečná analýza (1937)…zobrazit celý životopis

Sigmund Freud v Magazínu Osobnosti

  • Kokain, opium, hašiš nebo LSD. Vědci zkoušeli jejich účinky na sobě

    Kokain, opium, hašiš nebo LSD. Vědci zkoušeli jejich účinky na sobě

    26. 8. 2015 17:55 Jak nejlépe zjistit účinky psychotropních látek a najít tak jejich uplatnění v medicíně? Ve jménu vědy tak lékaři či farmaceuti zkoušeli drogy sami na sobě. "Otec" morfia se málem přiotrávil, Sigmund Freud se zase stal na víc než 10 let závislým na kokainu - to když si myslel, že jím vyléčí závislost na morfiu. … více

  • Zloději se vloupali do krematoria. Čí popel si vyhlédli?

    Zloději se vloupali do krematoria. Čí popel si vyhlédli?

    15. 1. 2014 15:28 Dosud neznámí zloději se pokusili ukrást popel slavného psychologa Sigmunda Freuda z londýnského krematoria, kde byla urna s jeho ostatky umístěna a přístupná veřejnosti. Britská policie po pachatelích stále pátrá. … více

  • Šokující přiznání: Unesl Maddie prominentní britský pedofil? Jeho oběť po letech promluvila!

    Blesk, 19. 6. 2016 Sir Clement Freud (†84), vnuk slavného zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda a jinak také známý politik a spisovatel dětských knih. Donedávna byl považován za bezúhonného muže. Jenže 15. června odvysílala britská televize ITV dokument odhalující jeho nejtemnější tajemství. Tři ženy po dlouhých letech mlčení konečně vyšly s pravdou na světlo a označily Freuda za pedofila, který je kdysi sexuálně zneužil a znásilnil. A jedna si je jistá, že Freud má co do činění i s kauzou Maddie! … více

  • Sigmund Freud se narodil před 160 lety: Odhalil tajemství lidské sexuality

    Blesk, 6. 5. 2016 Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud zavedl pojmy jako nevědomí, ego či oidipovský komplex. Jako první zdůraznil význam snů a objevil zásadní vliv sexuality na lidský život. Světlo světa spatřila i jeho slavná psychoanalytická pohovka. Rakouský psycholog a psychiatr Freud, který se narodil v moravském Příboru před 160 lety, 6. května 1856, mínil, že člověku nevládne rozum, ale nevědomé pudy. A nejsilnějším pudem je pud sexuální, který ovládá člověka už od kolébky. … více

  • RECENZE: Podivný Sigmund Freud

    Novinky, 19. 4. 2016 Tajemství doktora Freuda Éliette Abécassisové je krátká novela, jejímž hlavním hrdinou se stal samotný Sigmund Freud, zbožňovaný i ironizovaný otec psychoanalýzy. … více

Hledáte také jako: Zikmund Freud, Zigmund Freud, Sikmund Freud
Rychlá navigace:novinky |diskuse

Nejznámější díla – Sigmund Freud

| celá filmografie (3)

Mohli by vás také zajímat…