zavřít
Tamara Ludvová

spisovatelka

Věk:
65
Narození:
22. 5. 1951 , Karlovy Vary, Československo
Znamení:
blíženci   |  aktuální horoskop
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Tamara Ludvová se narodila 22.05.1951 v Karlových Varech. Znamení blíženců hovoří samo za sebe. Bavilo ji vše od sportu přes literaturu. Literatura ale zvítězila. Již jako čtrnáctiletá vyhrávala recitační soutěže a věnovala se amatérskému divadlu. Psaní jí také nedělalo potíže. V šuplíku skončila spousta básní, próz i písňových textů. Některé i vyšly na svět v podání Jany Robové nebo Jany Hornofové. V sedmnácti letech už hrála i v divadle malých forem „KAPSA“, v Karlových Varech, které bylo v té době díky obsahu, zakázáno. Pak následovala léta útlumu a sbírání zkušeností. Po narození syna se věnovala dramaturgii v domě mládeže, kde s dětmi připravovala různá vystoupení s vlastními scénáři. V současné době je v důchodu a napsala konečně svojí první knihu, „Máš krásné oči , nevěsto, když pláčeš.“ Kniha je tak trochu autobiografie. Je čtivá a zaujme. Každá žena, pro které je to hlavně psané se v tom určitě najde. Dokončuje druhou knihu, která by měla být na světe před prázdninami. Ukázka z knihy „Máš krásné oči , nevěsto, když pláčeš": Objímala ho a líbala a on vše bez zdráhání opětoval. Já tam stála a mlčky se dívala jak na špatnej film. Pavel se jí vymanil z objetí a povídá: „Víš, má drahá Marie, je to těžké, mám ji rád a nevím, kde hledat důvod se s ní rozejít.“ „A co naše láska, to není důvod?“ říká Marie a začíná si rozepínat halenku. Nechtěla jsem se dívat, slzy mi tekly po tváři jak vodopád, srdíčko se mi tříštilo na kusy, a jiná cesta ven než okolo nich nebyla. Sebrala jsem všechny síly a vyšla ven. Ani mě nezpozorovali, jak byli doslova zapleteni jeden v druhém. Srdíčko mi tlouklo až v krku, slzy samovolně vytékaly jak stržená přehrada, ale v žádném případě jsem nechtěla být ta ublížená, a tak se silou, o které nevím, kde se ve mně v ten moment vzala, jsem přistoupila ke stolu a povídám: „V chatě máte na stole večeři,“ a odcházela jsem k rybníku na molo. Sice s hlavou vztyčenou, ale srdíčkem rozbitým na kousky. Došla jsem až na konec mola, lehla si na prkna a bez jediného vzlyku mi tekly slzy přímo do rybníka. Motoráček do města jel až za dvě hodiny. Zavrzala prkna na mole. Někdo se blížil. Ne, nebyl to Pavel, ale Marie. Posadila se vedle mě a spustila: „Podívej se, holčičko, já Pavla potřebuji. Naši se hádají a nemají peníze na školu, které já potřebuji. Pavel peníze má a já udělám všechno pro to, aby mi školu průběžně financoval, jinak mi může být ukradenej, mám trochu jiný vkus,“ vstala a dodala: „Až odpromuji, tak ti ho vrátím.“ To už jsem začala vidět červeně. Jak tam tak nade mnou stála a majestátně mi dávala najevo svoji převahu, vstala jsem taky a nic jiného mě nenapadlo, než do ní jemně šťouchnout. A už se krásně ječíc, plácala v rybníku. Bez jediného slova jsem odešla. Vzala jsem to přes louku rovnou k trati. Počkám radši na nádraží. Tuhle její lest musí Pavel přeci prohlédnout. Nebo ne? Vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostala do města, natož domů. Pořád mi v hlavě zněla ta slova: „Pak ti ho vrátím.“ Nechal mě jen tak odejít? Nebo ho za mnou nepustila? Kdo ví, co mu napovídala. Už jsem neměla ani žádné slzy, jenom smutek, pocit, že nic nemá cenu, že můj život končí. Kdyby tady byl alespoň Tomáš. Ten jediný by mi asi pomohl rozmotat to divné klubko chaosu, který jsem v sobě měla. Ležela jsem na posteli s nepřítomným pohledem. Snad den, snad dva, nevím. Až kamínky na okně mě probraly. Pavel se vrátil, blesklo mi hlavou, určitě už ji prokoukl, není přeci hloupý. Ale ne. Byl to Tomáš. Když mě viděl s propadlýma očima od pláče, neupravenou, s výrazem zpola nepřítomným, vzal mě do náruče a mluvil tiše a konejšivě: „Neboj, malá, to se spraví, všechno mi hezky povíš a dáme to do pořádku.“ Mluvil a mluvil a já vnímala pouze ten jemný a přívětivý hlas, který mě hladil. Nechala jsem se hladit po vlasech a s hlavou v jeho klíně jsem po dlouhých hodinách usnula. Probudila mě vůně kávy. Bojím se otevřít oči. Hrozně bych si přála, aby tam byl Pavel. Jak se tak bojím otevřít oči, slyším šepot bytné Jarušky: „Pavle, zbytečně ji nebuď, dal jsi jí pěkně zabrat. Poděkuj Tomášovi, že ji z toho trochu dostal. Měli jsme o ni strach.“ Myslela jsem, že mi vyskočí srdíčko z těla. Byl tam. Co když se mi to zdá? Co když je to sen? Já ty oči neotevřu, nechci, bože, ať to tak zůstane. Cítím Pavlovu ruku na své tváři, poznala bych jeho ruce mezi tisíci na světě, a přesto všechno mi stékají slzy po tváři. „Vzbuď se, kotě moje, jsem u tebe,“ slyším, jak šeptá, a přes slzy štěstí otvírám oči a nevidím ani před sebe. Silné objetí mě přesvědčilo, že to není sen, že je to skutečné. Bože, štěstí se vrátilo. „Nikdy tě neopustím, promiň mi ten úlet, už budu jen s tebou,“ chrlil ze sebe slova, která na mě působila jako balzám. A tak jsem se rozhodla na nic neptat, po ničem nepátrat. Bylo září, sezona pomalu končila, a tak jsme měli oba delší volno. V tichosti a s úzkostí jsem čekala, jak s volnem Pavel naloží. Co když přeci jen odjede za Marií? Měla jsem strach z každé nastávající chvíle. Červíček pochybností se přeci jenom někde v koutě usadil. Už to nebyla ta bezstarostná láska. Visel nad ní mrak a já jen čekala, kdy se spustí déšť. Šla jsem nakoupit a předpokládala jsem, že až se vrátím, už tam nebude. „Prosím, kup mi hodně čtvrtek a tužky,“ volal na mě, když jsem scházela ze schodů. Pavel maloval rád, ale zas tak rád, aby maloval u mě??? Když jsem se vrátila, bylo ustláno, uklizeno a na stole stála v láhvi od piva kytička z lučních květů. Měli jsme louku hned u baráku. Pavel byl uvelebený na válendě a četl. Copak se stalo? Došly pánovi peníze, anebo mě tolik miloval? V každém případě to bylo moc fajn. Vařila jsem a komentovala jeho obrázky, které byly za chvíli po celém pokoji. Dělal pěkné karikatury. Odolal i pozvání do restaurace, a tak jsem si od bytné Jarušky půjčila džbánek a chodila jsem nám pro pivo. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo, ale ten den přišel. Museli jsme oba do práce. Vypadalo to, že Marie zůstane jen zlým snem. Přesto všechno jsem čekala na sobotu, kdy by se měla údajně, jak slibovala, vrátit ze školy. A stalo se! Od pátku jsem Pavla neviděla, ale přijel Tomáš. Vždycky se zastavil, když přijel z montáží. Přinesl lahvičku vína a bonboniéru, abych si prý obalila nervy. Zasmáli jsme se tomu, ale divné bylo, že se vůbec k událostem minulého týdne nevracel a na nic se neptal. Bylo to velice vzácné kamarádství. Jiný by využil situace, v jaké jsem byla, ale Tomáš s obrovskou trpělivostí jen čekal. A čekání se mu vyplatilo. Pavel se vůbec neukázal, a tak jsme šli s Tomášem do kinokavárny, potom do baru na skleničku a ke mně na kafíčko. Povídali jsme si dlouho do noci. Kolem druhé hodiny ranní odešel zase jen s polibkem na čelo, a přáním dobré noci. Když přišla řeč na Pavla, tak jenom utrousil, že on už jiný nebude. Na neděli jsme se domluvili, že se pojedeme na chatu vykoupat. Září bylo krásné a voda pořád ještě teplá. Jako kdyby léto ani nechtělo končit. Hned na mole nás čekalo překvapení v podobě objímajících se Pavla a Marie. Bylo to jako blesk z čistého nebe! Beze slova jsem se otočila a odcházela. Zaslechla jsem jenom Tomáše, jak říká: „Tobě snad, Pavle, přeskočilo!“ A šel za mnou. Ano, rozchod tady byl a byl definitivní. Pavel byl slaboch, chtěl by mít všechno, ale ono to prostě někdy nejde. Marie měla co nabídnout a hlavně jsem věděla, že půjde, jak se říká, přes mrtvoly. Je zlá a bezcitná. Nikdy mi do očí neřekl proč a jak, prostě mě ze dne na den přestal vnímat a začal ignorovat. Začala jsem to řešit pitím. Ne moc, ale stejně mě každou chvíli odněkud vodil Tomáš domů ne zrovna v pěkném stavu. Došlo mi, že takhle to dál nepůjde, a tak jsem se rozhodla se nechat přeložit někam na venkov, mimo okres, aby byla co nejmenší pravděpodobnost, že Pavla potkám. A tak se i stalo. I když jsem byla v jiném prostředí, mezi jinými lidmi, zapomenout se mi moc nedařilo. Práce a lidi – vše bylo moc fajn, ale Pavel mi hrozně scházel. Čas od času jsem mu zavolala. Lépe řečeno, volala jsem mu pořád. Buď se nechal zapřít, a když se povedlo, že vzal telefon, tak mi stroze řekl: „Nevolej! Je konec!“ Po jednom takovém telefonu už jsem nemohla dál. Skončila jsem na baru u skleničky, potom druhé, třetí a pak už jsem si řekla o celou láhev. Nejezdila jsem domů, neviděla ani Tomáše, ani přátele. Smutek mi vypálil díru snad i do mozku, ne jenom do duše. A tak jsem se toho dne probudila s velkou bolestí v krku, o hlavě nemluvě, v nemocnici. Nade mnou stál šedivý postarší pán v bílém plášti a povídá: „Děvče, děvče, víte vůbec, co se stalo? Stačilo pár minut a bylo po vás, ještě že vás včas přivezli.“ „Co se stalo?“ zasípala jsem, protože bolest v krku mi nedovolila ani mluvit. Jenom jedno bylo jasné - měla jsem okno jak výkladní skříň. „Otrávila jste se tím prokletým alkoholem, krk vás bolí z těch hadiček, které jsme do vás museli násilím nacpat. Doufám, že jste se poučila, žádný chlap nestojí za to, abyste přišla o život, věřte mi,“ říkal to vlídně a s pochopením. V ten moment jsem myslela, že je u mě pohádkový dědeček a vše se mi jen zdá. Jen bolest hlavy a krku mě vracela do kruté reality. …zobrazit celý životopis

Hledáte také jako: Tamara Ludv
Rychlá navigace:novinky |diskuse