zavřít
Vilém Pfeiffer

herec, režisér

Narození:
5. 8. 1910 , Praha, Rakousko-Uhersko (nyní Česká republika)
Úmrtí:
31. 1. 1986  ve věku 75 let,  Brno, Československo  †
Znamení:
lev  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Narodil se v Praze a pocházel z dělnické rodiny, ale jeho matka byla zároveň zkušenou ochotnicí. Přestěhovali se do Bratislavy, kde Vilém začínal ve čtrnácti letech v ochotnickém kroužku Intimní scéna. Zde si ho všiml režisér Slovenského národního divadla Jan Sviták a doporučil mu hereckou dráhu. Proto mladík nedokončil gymnázium a v letech1927 se stal profesionálním hercem u kočovných společností. Působil postupně u ředitelů Z. Melíška a A. Brázdové. V letech 1930-1932 vykonal vojenskou presenční službu (tuto zkušenost později herecky využil). Po ní hrál v letech 1932-35 v divadelní společnosti J. Bittla. Kočovné společnosti mu poskytly tvrdou školu divadelní praxe (herci si museli dělat vše sami) . Pro vysokou urostlou postavu, pohlednou tvář a zvučný, později trochu zastřený hlas hrával v mládí zpravidla milovníky a hrdiny. Měl však i smysl pro komiku, konverzační hry a toužil po charakterních rolích. Za hostování v Kostelci nad Orlicí roku 1934 si ho vyhlédl režisér Emil František Burian, který tam rovněž hostoval se svým avantgardním divadlem D 35. Následujícího roku mu nabídl angažmá a Pfeiffer je rád přijal. V D 36-38 ( 1935-1937) Pfeiffer na sobě usilovně pracoval, rozvíjel se nejen herecky, ale i pěvecky a tanečně. Politicky se levicově vyhraňuje. Píše se zprvu německy Willy, ale časem si počeštil křestní jméno na Vilém. Naučil se burianovské hudebně stylizované sborové recitaci, zvané voiceband. Oženil se s přední členkou souboru Lolou Skrbkovou, která mu pomáhala vzdělávat se i teoreticky. Rozhlasová fólie se Zpěvy staré Číny ho zachytila ve dvou sólech z básně autora Tu-Fu: Noční jízda.V nahrávce z inscenace Lazebníka sevillského se podílí na strhujícím pěveckém sboru „Sevilla!“, který byl provázen tancem a byl holdem revolučnímu Španělsku, bojujícímu v Občanské válce. Účastnil se jako řadový člen slavné inscenace Vojna (ale při hostování souboru ve Švýcarsku v ní nehrál), dramatizace Máchova Máje (žádné sólo), v Žebrácké opeře představoval Matěje, jednoho z Mackieho kumpánů. V Hamletu III. postoupil na herce Williama. V Klicperově veselohře Každý něco pro vlast hrál v alternaci s Janem Kühnmundem milovníka Jesenského. Ve Wedekindově Procitnutí jara sehrál dva despotické učitele – prof. Kostilama a dr. von Brausenpulvera. Největším úkolem, který ho čekal v D 36, byla titulní postava v dramatizaci románu Karla Hynka Máchy Křivoklad, která se hrála pod názvem Kat. Z pověstí je známo, že král Václav IV. chodíval rád mezi lid v přestrojení a jako tělesná stráž ho přitom doprovázel jeho kat. Mácha si vymyslel, že to byl nemanželský syn posledního Přemyslovce, Václava III. a navíc, že byl jako student žákem Mistra Jana Husa. (Katovu zpověď Husovi jako monolog v podání V. Pfeiffera má Zvukový archív E. F. Buriana a avantgardy, Divadelní oddělení Národního muzea v Praze.) Král Václav IV. (Vladimír Šmeral) měl bílý kostým, kdežto Pfeifferův Kat přiléhavý černý kostým s aplikacemi, napodobujícími drátěnou košili, černou kuklou a červeným pláštěm. Kostýmy navrhla Nina Jirsíková, která byla zároveň choreografkou souboru.Jindřich Vodák (České slovo 24. 6. 1936) srovnává Václava IV. a jeho alter ego: „Král Šmeralův umí v svém utuhnutí prozradit kruťáka a zpupníka v dočasném upoutání, kat Pfeifferův je udělán víc na bledou, hlodavou bolestnost, než na máchovsky příšerný smích spadávajícího rtu…“ Josef Träger (A-Zet 23. 6. 1936) píše: „Václava IV. hraje V. Šmeral bolestně ztemnělým hlasem, jakým říkal Vilémovy verše (hrál i Vězně v Máchově Máji – pozn. J. K.) kata vytvořil V. Pfeiffer s podivuhodným úsilím dokreslit jeho postavu z Máchovy nápovědi.“ Na základě této role nabídl Pfeifferovi režisér Martin Frič roli partnera Lídy Baarové ve filmu Švadlenka, ale Burian svým hercům filmovat zakázal. Ve hře Julia Haye Hráz na Tise vytvořil Pfeiffer Rudolfa Töröka, o kterém A. M. Píša napsal: „V. Pfeiffer působivě ladil mladého revolučního komisaře do věcné pádnosti a ráznosti, kposledu lyricky zastřené steskem porážky“ (Právo lidu 3. 9. 1936.) V dramatizaci Evžena Oněgina představoval několik rolí. Filmové dotáčky z této inscenace (videotéka Institutu umění-Divadelního ústavu) ho zachycují jako návštěvníka divadla s dámou s vějířem (Zdenka Podlipná), ale koketujícího s dívkou v lóži (Sylvie Havránková) nebo jako urostlého husara Pychtina, za kterého se záhy po smrti Lenského provdá Olga Larina (Jiřina Stránská). V roce 1937 Pfeiffer od Buriana odešel a začal filmovat, počínaje Slavínského filmem Žena pod křížem, kde si vybral zápornou postavu Hynka Materny. Celkem natočil 27 filmů a zprvu hrál často intrikány. Nejvýznamnější úlohy vytvořil ve spolupráci s Martinem Fričem. V letech 1937-1939 hostoval Pfeiffer v Národním divadle. Hrál zde však – na rozdíl od souběžné filmové dráhy – převážně menší role (jejich přehled viz Národní divadlo, Archiv). Části kritiky připomínal Jiřího Steimara zamlada.Za protektorátu byl Pfeiffer nejprve členem Městského divadla v Kladně (1939-1941) a hrál zde např. Václava (Stroupežnický: Naši furianti), Ferdinanda (Schiller: Úklady a láska), Laerta (Shakespeare: Hamlet) či plukovníka Pickeringa (Shaw: Pygmalion). V letech 1941-1943 se stal předním členem Městského divadla v Plzni, kde působil též v inscenacích Alfréda Radoka, který režíroval pod jménem Vladimír Bureš a byl žákem E. F. Buriana. Hrál u něj Roberta ve Šrámkově Ostrově veliké lásky (Radokův režijní debut, premiéra 18. 4. 1942) a po boku mladé Dany Medřické prof. Geigera v Haupt-mannově hře Před západem slunce, premiéra 16. 1. 1943. Vytvořil také krále Oinomaa (Vrchlický-Fibich: Hippodamie) a svůdce Uhlíře (Hilbert: Vina), toho opět s Medřickou .Tyto postavy znamenaly hercův přechod k charakterním starším rolím, zatímco Milý v dramatizaci Erbenovy Kytice nebo titulní postava Dykova Ondřeje a draka svědčily o možnosti hrát nadále i mladíky.V letech 1943-44 byl členem Intimního divadla v Praze, které hrálo v Umělec-ké besedě. Zde hrál s mladými herci např. titulní roli Dykova Velkého mága (premiéra 5. 9. 1943) v režii Honzlova žáka, Antonína Dvořáka. Pfeiffer svůj výkon zbavil veškeré vnějškové démonie a soustředil ho téměř jen do hlasu. Představoval vábení zla, horší já, nad kterým hrdina hry zvítězí, když překoná svou vnitřní krizi. V letech 1944-45 byl Pfeiffer členem Nezávislého divadla v Praze, vedeného tehdy Janem Škodou a Karlem Paloušem. Do tvorby tohoto souboru zasáhl zákaz činnosti všech protektorátních divadel ( 1. 9. 1944-duben 1945). V roce 1945 bylo divadlo přejmenováno na Nový život a sídlilo v Alhambře. Pfeiffer zde poprvé také režíroval (Katajev: Cesta květů, premiéra 23. 6. 1945). V letech 1945-46 přechází do Divadla kolektivní tvorby v Praze, které se sloučilo s divadlem Nový život a násilím zabralo prostory bývalého Divadla Vlasty Buriana. (Politické okolnosti záboru viz V. Just: Věc: Vlasta Burian, I, Rozmluvy, Praha 1991 ). Nový soubor vedl někdejší přední člen D 34, komu-nista Zdeněk Podlipný. Pfeiffer se podílel na uměleckém vedení a vedle hraní též režíroval. Divadlo však vydrželo jen jednu sezónu.V letech 1946-47 působí herec v Lidové činohře v Praze a Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. V letech 1947-48 spoluzaložili s manželkou, Lolou Skrbkovou, která odešla od E. F. Buriana, Divadlo města Žižkova v Praze, vedené žákem sovětského avantgardního režiséra Tairova, komunistou Antonínem Kuršem. Pfeiffer u něj hraje třeba Zlatohlava v Tylově Tvrdohlavé ženě či Jakova Bardina v Gorkého Nepřátelích. Spojuje svou další hereckou dráhu s Kuršovým expresivním realismem (viz Kurš v roli radikálního husitského kněze Vlka ve filmu Jan Roháč z Dubé). Sdílí jeho politické přesvědčení i umě-lecký program. Manželé Pfeifferovi přecházejí s Kuršem do Státního divadla v Ostravě, kde hrají v letech 1948-53. Vilém zde hraje Antonína Havlů (Jirásek: Vojnarka), Astrova (Čechov: Strýček Váňa), titulní postavu (Kornijčuk: Chirurg Platon Krečet), Petrucchia (Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Francka (Mrštíkové: Maryša) a řadu dalších. Zcela zvláštní místo má mezi nimi postava rebela, havíře Víta z Tylových Kutnohorských havířů (režie Antonín Kurš), která se hrála též pro prezidenta Gottwalda a další hosty v předvečer Dne horníků ve Vladislavském sále Pražského hradu 10. 9. 1949. Roli Opata hrál významný ostravský herec Jiří Myron a kompars tvořili skuteční ostravští hutníci, tedy neherci. Honzlova úprava udělala ze hry oslavu vzpoury, zatímco Tylovi, podobně jako v Jiráskovi ve Starých pověstech českých, šlo o motivaci náboženskou a popravení havíři byli nevinnými mučedníky (mirakl). Byl to pro dobu příznačný pokus udělat z Tyla předchůdce socialistického realismu. Pfeiffer stihl v Ostravě spolupracovat ještě s amatéry. V roce 1953 pobyl jako herec ve Východočeském divadle v Pardubicích a v letech 1953-55 působil s manželkou v Městském oblastním divadle v Benešově, kde též režíroval.Spolu přešli v letech 1955-59 do Horáckého divadla v Jihlavě, kde režírovali zároveň oba. Pfeiffer zde hrál například inspektora Goola (Priestley: Inspektor se vrací), stárka (Preissová: Její pastorkyňa), Pána v taláru (Kohout: Taková láska), Jiřího Duvala (Dumas ml.: Dáma s kaméliemi), profesora (Karvaš: Meteor) nebo kapitána Bernarda (Faltis: Stanice Gordian). V letech 1959-76 se stává Pfeiffer předním hercem Divadla bratří Mrštíků (dnes Městské divadlo), Brno. (Lola Skrbková učila 1960-68 tamtéž na JAMU, kde byl Kurš děkanem) . Do roku 1960 hraje herec znovu v inscenacích uměleckého šéfa, Antonína Kurše, např. ve hře Erwina Sylvana Korczak a děti titulní postavu polského židovského lékaře, který nechtěl v ghettu opustit své malé svěřence a šel s nimi dobrovolně do plynové komory. Mezi jeho další významnější role v DBM patří Opat (Tyl: Kutnohorští havíři), Crofts (Shaw: Živnost paní Warrenové), prof. Poležajev (Rachmanov: Neklidné stáří), Tomáš Putman (Miller: Čarodějky ze Salemu), kapitán van Toch (Čapek: Válka s mloky, dramatizace Ivy Hercíkové a Jana Fišera), Baptista (Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), pan Láb (Benešová/Burian: Věra Lukášová), profesor (Čapek: Loupežník), prof. Serebrjakov (Čechov: Strýček Váńa), Václav IV. (Tyl: Jan Hus), Policejní direktor (Gogol: Revizor, režie Lola Skrbková j. h.), Lízal (Mrštíkové: Maryša), ředitel cirkusu Holzknecht (Kohout: August, August, August), Generál (Ustinov: Neznámý vojín a jeho žena), biskup Mikuláš (Ibsen: Nápadníci trůnu), starý Mahon (Synge: Hrdina západu), biskup Jan z Dražic (Daněk: Vrátím se do Prahy), vodník Smolk z Vodorostů (Hausmann: Lilofée), černošský král Goan (Vančura: Jezero Ukereve), Mamajev (Ostrovskij: I chytrák se spálí), Prospero (Shakespeare: Bouře), Taťka (Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše), Mukovnin (Babel: Marija), baron Krüg (Čapek: Bílá nemoc), sochař (Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou) , John Gaunt (Shakespeare: Tragédie krále Richarda II.) – tuto postavu hrál Pfeiffer ještě roku1986, kdy mu bylo 75, nedlouho před smrtí. Proložené role byly z repertoáru velkého českého herce Václava Vydry staršího, ale Pfeiffer je hrál zcela realisticky. Jeho snahu o civilní, zvnitřnělý projev ovlivnila zkušenost s filmem. Podrobnější výčet Pfeifferových rolí přináší kniha 30 let druhé činohry v Brně, Divadlo bratří Mrštíků, Brno 1975. Bibliografie: O začátcích viz Vilém Pfeiffer: Moje cesta za uměním, Kinorevue , 18. 9. 1940. 60.tiny V. Pfeiffera – Tvorba, 1. 12. 1971; Rovnost, Brno, 3. 12. 1971 Rozhovor s V. Pfeifferem, Lidová demokracie, Brno, 2. 12. 1971. Nahrávky: - Rozhlasová fólie s dvojím Pfeifferovým sólem ve voicebandovém provedení básně od Tu-Fu: Noční jízda (1. 3.1937) herci D 38. Reedice v pořadu Míly Semrádové, Evy Kacetlové a Jiřího Hrašeho: Burianovské voicebandy, I, DF 11022-11023.- Rozhlasová rekonstrukce voicebandu Karla Havlíčka Borovského: Křest sv. Vladimíra, režie Lola Skrbková (spolupráce Jiří Hraše), nahráno 1970. DF 11490-11491 (Pfeiffer představuje Peruna) - Dvojí nahrávka monologu z Máchova/E. F. Burianova Kata (Zvukový archiv E. F. Buriana a avantgardy, Divadelní oddělení Národního muzea v Praze) - Soukromá nahrávka monologu biskupa Mikuláše (Ibsen: Nápadníci trůnu) , dvou monologů Lízala (Mrštíkové: Maryša) a závěr jubilejního představení Shakespearovy Bouře, kde hrál Pfeiffer Prospera – 4. 12. 1971 k šedesátinám a 45 letům umělecké činnosti, s přednáškou prof. Artura Závodského (Zvukový archiv E. F. Buriana a avantgardy, Divadelní oddělení Národního muzea v Praze)Řadu snímků s Pfeifferovou účastí mají archivy Českého rozhlasu (viz web Panáček v říši mluveného slova) a České televize.Pfeifferova filmografie viz cfn, kinobox, fdb.Na webu Masarykovy univerzity v Brně (archiv)je dostupná bakalářská práce Hany Reisigové: Dokumentace archivu pozůstalosti Loly Skrbkové (2010).Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog…zobrazit celý životopis

Nejznámější díla – Vilém Pfeiffer

| celá filmografie (29)

Mohli by vás také zajímat…