zavřít
Vlasta Matulová

herečka

Narození:
31. 10. 1918 , Brno, Československo
Úmrtí:
18. 4. 1989  ve věku 70 let,  Praha, Československo  †
Znamení:
štír  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

39 se líbí, 4 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Vlasta Matulová se narodila 31. 10. 1918 v Brně-Židenicích. Její otec Jan Matula tam byl holičem a matka Kateřina kadeřnicí. Bratr Jaroslav se stal vojákem z povolání. Vlasta vystudovala po základní škole herectví na Státní konzervatoři v Brně, kde ji učili Zdenka Gräfová, kterou obdivovala také na scéně v řadě rolí, Ema Pechová (matka Ladislava Peška) nebo Rudolf Walter, který zároveň vynikal jako pedagog uměleckého přednesu. Vlasta hostovala na scéně Zemského divadla v Brně už během studia na konzervatoři a tak není divu, že zde hrála hostovala i po něm v sezóně 1937/8 . V sezóně 1938/9 byla v angažmá u kočovné společnosti Karla Jičínského a hrála s Eduardem Dubským v Shawově Pygmalionu nebo Markétku v Goethově Faustu. Krátce pobyla ve Východočeském divadle, Pardubice. Za hostování v Lázních Luhačovice viděli krásnou a talentovanou mladou herečku nejen členové Národního divadla, Jarmila Kronbauerová a Eduard Kohout, ale také šéf činohry ND, režisér Jan Bor. Byla jím angažována jako 22. letá 1. 4. 1940 spolu s brněnským kolegou Karlem Högrem, s nímž tehdy hrála často na jevišti i ve filmu. Jejímu nadějnému nástupu napomohla titulní role v melodramatickém filmu Minulost Jany Kosinové (1940) a postavy dvou sester, slepé cellistky Marty a sochařky Heleny ve filmu Modrý závoj (1941). Oba režíroval Josef Alfréd Holman. Ze 40. let pocházejí i její další významné filmy,Turbína (1941) s cudným vyznáním lásky na hvězdárně (K. Höger) a Přijdu hned (1942), oba v režii Otakara Vávry. Její bezprostřednost a půvab zachytil i Slavíčkův film Pantáta Bezoušek (1941), kde hrála roli Melanky, dcery přísného rady Burdycha v podání Karla Hašlera. V titulní postavě filmu podle Raisova románu vynikl Jaroslav Vojta. Její dlouho skrývanou lásku zde však ztělesnil Jan Pivec. Herecký projev Matulové na scéně Národního divadla za protektorátu zachytily desky edice Divadelní profily, kterou řídil Jiří Frejka a která se snažila s maxi- mální věrností uchovat především soudobé inscenace. Partnerem Matulové jako mužné Natalie v Kleistově Princi Homburském (režie: Karel Dostal) či rozverné Perdity v Shakespearově Zimní pohádce (režie: Jiří Frejka) byl Karel Höger. Kleist představoval vynalézavé užití německé klasiky proti okupantům. K vyznění podle nacistických představ nepomohl ani příkaz otevřít dramaturgův odvážný škrt militantní věty v závěru hry. Inscenace vyzněla jako protiválečný protest zvláště díky Högrově výkonu. Frejka dal slabší hře ředitele Národního divadla Stanislava Loma Člověk Odysseus veškerou péči. Titulní roli ztvárnil výrazně Zdeněk Štěpánek. Matulové byla svěřena postava kouzelnice Kirké. Ve snaze o básnický pathos s výrazným „r“ se v této nezvykle vášnivé roli Matulová přiblížila intenzitě, jaké užívaly podle svědectví nahrávek občas na velké scéně Národního divadla její kolegyně Jiřina Šejbalová (Fuente Ovejuna, Ifigénie na Tauridě) nebo Olga Scheinpflugová (Antigona, Čarodějka pasovská). Také jako Krescencie v Billingerově Noci běsů (režie: Jan Bor) podle partnera „Měla pro tu roli vše; její krása byla podivně chladná a andělsky čistá, ale pod tím ledem jako by svítil vnitřní oheň.“ (E. Kohout: Divadlo aneb snář, Praha 1975, s. 169 ). Ve filmu byla v téže době přitom zcela civilní a přirozená: uvědomovala si zjevně odlišnou specifiku hraní před kamerou a častým natáčením se stále zdokonalovala a oprošťovala od jakékoliv vnějškové divadelnosti. Byla typem tmavovlásky s výraznýma očima a sametovým altem, schopným vyjádřit i nejjemnější odstíny citu. Měla i komediální hravost bez jakéhokoliv podbízivosti. Mohla proto hrát Kvapilovu Princeznu Pampelišku či Stázu ve Šrámkově Létě stejně jako roztančené a rozesmáté postavy z Goldoniho či Lope de Vegy. V Goldoniho hrách vytvořila Beatrici ve Sluhovi dvou pánů i Kolombinu v Hlávkově úpravě Benátské Maškarády (režie: Jiří Frejka). Hraje Blanku ve Vrchlického Soudu lásky či Alenu v Jiráskově veselohře Kolébka. Po válce ztělesnila mj. Haničku v Lucerně (režie: Ladislav Boháč), Verunku ve Stroupežnického Našich furiantech (režie: Zdeněk Štěpánek) či Mahulenu v Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena (režie: František Salzer). Její Lenku v Jiráskově M.D.Rettigové s nezapomenutelnou Růženou Naskovou v titulní roli (1949) zachytil rozhlasový záznam celé inscenace a úryvek je také na filmovém týdeníkovém šotu. Je dětsky senzitivní Melou v komedii G.Zapolské: Morálka paní Dulské i intelektuální Vivie v Shawově Živnosti paní Warrenové (v této roli ji roku 1957 zachytila deska, ale s Bedřichem Vrbským v roli Croftse). Přesvědčivě vytvoří přerod Máši v Podhorského inscenaci Pogodinova Kremelského orloje. Alternuje s kolegyněmi titulní roli Shawovy Svaté Jany nebo Desdemony v Othellu (režie: Jan Škoda). Je Naďou v Gorkého Nepřátelích i Varvarou ve hře Dostigajev a ti druzí od téhož autora. Postupně však se mění její vzhled a Matulová se přehrává na zralé ženy jaké ve filmu ztvárnila např. ve Vávrově husitské trilogii – v Janu Husovi a Janu Žižkovi jako manželka Václava IV. , královna Žofie (partnerem znovu Karel Höger), kdežto ve filmu Proti všem vytvořila složitou postavu dcery husitského zemana, Ctibora z Hvozdna, Zdeny, která se stane adamitkou a tragicky zahyne spolu se svým milencem. Matulová přechází nejčastěji k charakterním rolím. Jindy jí v nutnosti se přehrát pomohl smysl pro humor, schopnost nastavit satirické zrcadlo měšťáckým paničkám jako byla Zdena v Topolově Jejich dnu nebo Antropová ve Wilderově komedii Jen o chlup (1967). O této postavě Alena Urbanová píše: „Bylo to velkorysé ztělesnění ,věčně ženského´.Bylo tam všechno – i náš ženský smysl pro realitu a zároveň naše slabé ženské chvilky, kdy ho dokonale ztrácíme pro první povrchní sebeklam, jaký se namane. Natřásání hloupé kvočny i skutečná nedotknutelná důstojnost, daná prostě přírodou matce rodu. Pohihňávání školačky na výletě i klidná, svrchovaná rozhodnost v nejtěžších chvílích života. Slabost i síla, a to vše zase tak nenápadně, civilně, autenticky sladěno v celek živé a mnohovýznamové postavy.“ (A. Urbanová: Malé blahopřání, Divadelní noviny, roč.12, 1968-9, č.3, s.8). Škoda, že tragikomické pozdní vzplanutí statkářky Gurmyžské v Ostrovského komedii Les nemohli v brilantním podání Vlasty Matulové vidět diváci na její mateřské scéně, ale za hostování v Divadle J. K. Tyla v Plzni roku 1977. Z jejích větších úloh na sklonku dráhy v Národním divadle zachytily desky i Čs.televize její postupně demaskovanou Pavlu Krausovou v Őrkenyho Kočičí hře (1974), v jejíž hlavní roli zářila vynikající Dana Medřická (403 repriz!) nebo plátenici Šestákovou v Tylově Paličově dceři, ve které měla řadu slavných předchůdkyň, a přece si při vědomí tradice dokázala najít svou vlastní cestu. (Nabízí se zejména srovnání s Růženou Naskovou ve filmu Paličova dcera, z roku 1941, navazujícím na někdejší kreaci Tylovy herečky, Marie Ryšavé.) Televizní záznam celých inscenací ND zachytil vývoj od jedné z hereččiných prvních divadelních starších postav, paní Zdeny v Topolově Jejich dnu (režie O. Krejča,1962) k jadrné i humorné starostové Buškové ve Stroupežnického Našich furiantech (režie Vítězslav Vejražka,1971). Obě však dokládají cit pro míru, téměř civilní projev, přizpůsobený jen prostoru velké scény a dokonalý smysl pro souhru s partnery. S Vejražkou natočili v televizní verzi monologů Hrdinové okamžiku slavný herecký pár Josefa Jiřího Kolára a Annu Manetínskou-Kolárovou. Ukázky z Paličovy dcery, Molièrova Misantropa a Ostrovského Výnosného místa natočila v Čs.rozhlase v roce 1983 v půlhodinovém pořadu Herecká benefice Vlasty Matulové (AF 04295/3). Matulová odešla z Národního divadla do důchodu 1. 1. 1985. Zemřela v Praze 18. 4. 1989. Literatura: Rudolf Mihola: Vlasta Matulová, nakladatelství Petrklíč, Praha 2007 (zde další bibliografie). Úplný přehled jejích rolí v Národním divadle viz webové stránky Národní divadlo,Archív,Podle spolupracovníků. Autor : PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog…zobrazit celý životopis

Hledáte také jako: Vlasta Matul
Rychlá navigace:fotogalerie |novinky |diskuse

Nejznámější díla – Vlasta Matulová

| celá filmografie (23)

Mohli by vás také zajímat…