zavřít
Vojtěch Boris Luža

čs. generál

Narození:
26. 3. 1891 , Uherské Hradiště, Rakousko-Uhersko
Úmrtí:
2. 10. 1944  ve věku 53 let,  Hřiště u Přibyslavi, Protektorát Čechy a Morava  †
Znamení:
beran  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

2 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Vojtěch Boris Luža, narozený 23. března 1891 v Uherském Brodě, byl český generál, legionář první světové války, čelní představitel československého protifašistického odboje. Narodil se v Uherském Hradišti jako prvorozený v rodině Václava Luži a Julie rozené Holáskové. Jeho o dva roky mladší bratr Bohuslav pozdější starosta Uherského Brodu a poslanec za Národní socialisty je od roku 1939 vězněn a krátce po osvobození Buchenwaldu umírá. Byl prudké a přímé povahy, později v legiích nadneseně nazýván Boris Hrozný, člen Sokola v Uherském Brodě a později v Sokole Brno I (župa Jana Máchala). Po absolvování reálky studoval od 1909 elektrotechniku na vysoké škole VUT v Brně, kterou nedokončil pro vyhlášení války a 3. srpna 1914 je odveden jako jednoroční dobrovolník k 35. pěšímu pluku v Plzni a absolvoval školu pro důstojníky pěchoty. Jako velitel čety v hodnosti praporčíka odjel 14. listopadu 1914 na ruskou frontu, kde byl 35. pěší pluk přiřazen k Jižní armádě[6], kde byl 30. srpna 1915 zajat u obce Malá Planča, zřejmě v oblasti Dněstru a jeho přítoků v okolí města Halyč. V městě Veněv Tulské gubernii se 11. dubna 1916 přihlásil do legií a 20. července 1916 byl přiřazen k 1. srbské dobrovolnické divizi jako podporučík, účastnil se bojů v Dobrudži[8] a od 11. ledna 1917 byl na vlastní žádost přidělen k 2. střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad Ruské legie jako praporčík. Jako velitel kulometné roty bojuje v roce 1917 ve věku 26 let u Zborova proti 75. pěšímu pluku a na Transibiřské magistrále proti bolševikům až do návratu 2. lodním transportem, jako zástupce jeho velitele ve věku 29 let, na lodi Madawaska . Přes přístav Terst se navrátil 1. května 1920 do ČSR. V Rusku roku 1917 konvertuje k pravoslaví a přijímá jméno Boris, z církve však o dva roky později vystupuje a do úředních dokumentů dále zapisuje bez vyznání. Katolictví považuje za příliš rakouské, při pozdější činnosti za ČSR v Olomouci svůj názor později zmírňuje, neboť zde získá s katolickými představiteli blízké vztahy při budování obrany republiky. Generál ČSR: Po repatriační dovolené byl přeřazen v hodnosti majora do Československé armády, která se v nové republice formuje a stane se jedním z významných příslušníků důstojnického sboru v hodnosti divizního generála. Ožení se 1921 s Miladou Večeřovou (1898-1985) se kterou má syna Radomíra(1922). Velel postupně pěšímu pluku, absolvuje kurz generálního štábu a velitele pluků, brigádě, přeskočil velení divizi rovnou na velení armádnímu sboru[10]. Absolvoval kurz generálního štábu v Praze a v letech 1922–1923 Vysokou školu válečnou v Praze, kurz pro důstojníky a generály v Paříži, byl přednostou operačního oddělení hlavního štábu čs. armády (1924–1929), pedagogem na Vysoké škole válečné v Praze a 1932–1935 jejím velitelem. Od roku 1935 byl krátce velitel V. sboru v Trenčíně a až do 1937 IV. sboru v Olomouci. Od podzimu 1937 do 1939 byl Zemským vojenským velitelem v Brně. Při mobilizaci 23. září 1938 byl velitelem II. čsl. armády, která měla bránit hranici na severní Moravě. Byl potenciálním nástupcem Ludvíka Krejčího na nejvyšší pozici náčelníka hlavního štábu, kterého kritizoval pro přípravu obrany formou příliš defenzivního boje v pevnostech . Byl přívržencem útočné taktiky francouzského maršála Fosche, Ludendorffa a knihy Achtung! Panzer! německého generála Guderiana. Uznával pevnosti jako krytí kritických míst republiky, které však ve spojitých liniích poutají příliš velké množství vojáků. Nahrazení spojité linie považoval za nutné operativními tanky, se kterými lze manévrovat. Účastnil se osobní návštěvy nejvyšších vojenských velitelů u Edvarda Beneše, kde na něho vyvíjeli nátlak ve prospěch vojenské obrany před nacistickým německem i bez podpory Francie a Anglie. Po přijetí Mnichovské dohody patřil ke skupině generálů pomýšlející i na vojenské svržení vlády generála Syrového. V červnu 1939 propuštěn do civilu v hodnosti divizního generála. Opět studoval VUT v Brně, nedokončil pro uzavření vysokých škol 17. listopad 1939. Zároveň nastoupil k Zemskému úřadu v Brně odkud 31. března 1941 odešel na vlastní žádost do výslužby. Odboj za protektorátu: Od počátku se nesmířil s kapitulací. Koncem roku 1938 sepsal elaborát kritizující ústupu bez boje. Po okupaci odmítl emigraci a v roce 1939 se zapojil do odboje za pomoci blízkých sokolů a vojáků. Odmítl se připojit do organizace Obrana národa, neboť předpokládal její rychlou dekonspiraci vzhledem k předpokládané délce války, spolupracoval s odbojovou skupinou Parsifal, měl kontakty s přítelem a generálem Aloisem Eliášem. Ještě před příchodem Heydricha na post zastupujícího říšského protektora (27. září 1941) připravuje svůj přechod do podzemí. Od Eliáše pomocí prostředníka dostává varování, že bude zatčen. Když je 28. září 1941 Eliáš zatčen, odchází po zahlazení stop v noci do připravené ilegality. Gestapo přichází ráno 29. září 1941 a protože ho již nezastihne v jeho domě ve Wurmově ulici č. 4 v Brně, zatkne jeho ženu Miladu a syna Radomíra (19 let), kteří jsou po samovazbě 17. října (Radomír) a 12. listopadu 1941 (Milada) pro nedostatek důkazů zproštěni viny. Později v září 1942 po pokusu oba zatknout a internovat v rámci akce Gestapa „E“ (Emigration), kdy byli zatýkáni rodinní příslušníci ilegálních odbojových pracovníků, přechází do podzemí k kruhům blízkých otci. Vojtěch Luža se ukrýval v domě Karla Nováka v Javůrku u Domašova na Vysočině. Od června 1942 do března 1943 se skrýval v domě Jana a Františky Secových v Bosonohách. Po zatýkání v brněnském odboji odchází opět na Vysočinu do bývalé cihelny u Pánova a dále blízkého Deblína. Po několika měsících se vrací zpět do Bosonoh, kde je až do května 1944. Po prozrazení Viktora Ryšánka a Stanislava Jizery jako konfidentů brněnského Gestapa Karlem Paprskářem v květnu 1944, kteří jsou součástí volavčí sítě, odchází Luža i jeho ubytovatelé Secovi opět na Vysočinu. V tomto období vybudoval s profesorem Josefem Grňou, na torzu odbojových organizací Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme svoji organizaci nazvanou Přípravný revoluční výbor, později Jaro, kde byl Luža vojenským velitelem a Grňa politickým představitelem. Klíčovými a agilními spolupracovníky byly bývalý čs. důstojníci Josef Robotka a Karel Steiner-Veselý, kteří však často jednali proti rozkazům nadřízeného Luže. Přímé spojení s Londýnskou exilovou vládou, ministrem národní obrany gen. Ingrem zajišťovaly nejprve vysílačky Sparta, po jejich zničení v roce 1941 parašutistické výsadky z Británie, od roku 1943 kurýrní služba a v roce 1944 opět výsadky (Calcium, Barium). V létě 1944 se organizace Jaro sloučila s org. Avala Josefa Císaře a vytvořila sjednocenou Radu tří (R3), jejímiž představiteli byli Grňa, Luža, Císař.Přijala také skupinu Josefa Svatoně, získala napojení na komunistický i slovenský odboj. Po vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944 začíná přípravy na poslední zimu a plány na ozbrojené povstání odboje, kde má Luža podporu odbojových skupin i exilové vlády jako jeho velitele. Na výzvu Císaře a Jiříkovského (skupina Rady tří Avala) se přesouvá k Říčanům u Prahy, kde připravuje konkrétní kroky partyzánského boje, které měly podle jeho představ podobně jako Slovenského národního povstání po přiblížení fronty přejít v ozbrojené povstání lidu proti okupantům. Jménem nejvyššího velitele Rady Tří žádal exilovou vládu v Londýně o dodávku zbraní, které byly přislíbeny, avšak nikdy nedodány. Komplikované pokusy o kontakty a dodávky zbraní ze Sovětského svazu se před seskokem paradesantních výsadků nedařily a tak jediným zdrojem zbraní mělo být území protektorátu – sklady zbraní SS ve výcvikovém prostoru u Benešova a muniční továrna ve Vlašimi. Po rozšíření povstání doufal podporu od západních spojenců a Rudé armády. Vydal výzvu v létě 1944 čsl. důstojníkům, kteří se do odboje dosud nezapojili: Proto v poslední hodině vyzývám bývalé příslušníky naší branné moci, v první řadě aktivní důstojníky, aby nečekajíce na zavolání dali se k dispozici stávajícím organizacím domácího odboje. Ti z nich, kteří se činně nezúčastní osvobozovacího boje, budou postaveni před vojenské soudy pro úmyslné nekonání svých povinností. Po častých zatčení a následných popravách odbojářů vydal rozkaz, že je při zatýkání gestapem nutno klást náležitý odpor: Čest národa, a tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud. Poslední boj: Po zastřelení člena skupiny Sigma Josefa Ouředníka a zatčení Františka Jiříkovského z Avaly 13. září 1944 je Luža v nebezpečí a rozhoduje se k přesunu zpět na Moravu do bezpečnějších úkrytů. S pobočníkem poručíkem (v záloze) Josefem Korešem(1917-1944) 28. září 1944 jdou z Říčan do Kácova, kde přespí. Dále pokračují údolím Sázavy směrem na Novoměstsko do štábu Rady tří. Promáčeni deštěm po 120km pochodu (zbývalo 45km) se zastaví 2. října 1944 po 14 hodině v Hřišti u Přibyslavi. Nejprve žádají o pomoc u Aloisie Matějové v domě č.p. 14 okraji obce, která je pouze odkáže ke starostovi Jaroslavu Honzovi v domě č.p. 12. Starosta, zaneprázdněn prací pouze zkontroluje osobními doklady na jména Wenzel Musil, lesní správce a Josef Koreš, úředník a pro odpočinek je odkáže do hostince Marie Němcové č.p. 55. Starosta ze strachu z provokace agentů Gestapa informoval o příchodu neznámých mužů s průkaznými doklady strážmistra četnictva Josefa Navrátila, který zde prováděl vyšetřování a navštívil také starostu. Starosta však ještě jednou neznámé kontroluje v hostinci. Josef Navrátil, který v roce 1943 zadržel uprchlého ruského zajatce, zatelefonoval po 16 hodině do Přibyslavi a zavolal si o posilu dvou četníků. Od nadřízeného Bohuslava Mečíře dostal rozkaz neznámé osoby sledovat do doby než společně se Stanislavem Kunderkou přijedou. Po 17. hodině všichni tři četníci (Mečíř, Navrátil, Kunderka) s tasenými zbraněmi vstoupili do hostince hlavním vchodem a vyzvali muže: "Ruce vzhůru!". Po opakování výzvy Vojtěch Luža v souladu s vlastním rozkazem zahájí palbu z ruční zbraně. Při přestřelce s protektorátními četníky byl na místě zabit, jeho těžce zraněný pobočník nepronásledován uprchl z hostince a v nedalekém poli spáchal sebevraždu. Pravou totožnost obou osob odhalilo až několik dní později k vyšetřování přivolané Gestapo. Oba byly zpopelněni v brněnském krematoriu a jejich popel rozprášen.. Z 24 generálů ČSR, kteří zahynuli za války, padl jako jediný se zbraní v ruce. Po válce byl incident vyšetřován orgány vojenského Obranného zpravodajství, podle kterých jako příčinu události označili přílišnou horlivost četníků nad rámec povinností. Odveta partyzánů: O události v Hřišti se odboj dovídal postupně a nakonec také byla o ní 20. října 1944 informována Londýnská vláda prostřednictvím vysílačky Zdena výsadku Calcium. Nástupce vojenského velitele Rady tří plukovník Josef Svatoň (1893-1944, krycí jméno Doubek) vydal rozkaz synu zastřeleného Radomíru Lužovi (krycí jméno Stáňa) k odvetě. Byla vybrána část 40 členné skupiny Černý(Čapajev) uprchlých ruských zajatců a dvojice čechů. Ze skupiny Černý byly vybráni velitel a pilot Nikolaj Bachmutský, Josef Serynek (krycí jméno Černý), Michail Tumajev, Dmitrij Komarov, Michail Barjačnyj, Alexander Pogorelov, Andrej Romanov, I. Martynov, Nikolaj Čursin a Adolf Šedý, dále připojili Radomír Luža, Jan Sec. Skupina 12 partyzánů se v noci 25. října 1944 přesunula z Daňkovic přes Kadov, Fryšavu, Světnov, Malou Losenici k Přibyslavi, kde provedla 26. října 1944 ve 20 hodin přepadení četnické stanice, která sídlila v domě č.p. 9. Na stanici byl pouze Jiří Hörner. Mečíř se psychicky zhroutil a nebyl ve službě a byl proto vylákán za pomoci Hörnera na stanici. Nakonec se ze služby na stanici vrátili Ondřej Otevřel, Stanislav Kunderka a kolemjdoucí Karel Sojka. Po výslechu a rozsudku smrti popravili ve sklepě domu všech pět četníků, z nichž jen Mečíř a Kunderka se přímo podíleli zabití Luži v Hřišti. Navrátil odvetě unikl, zahynul však 25. dubna 1945 při náletu v Tišnově. Těžce raněný Hörner však svou popravu přežil a podařilo se mu přivolat pomoc. Partyzánům se však přesto podařilo včas přesunout do bezpečí. V původním rozkaze byla zmíněna odveta i nad starostou Jaroslavem Honzou, která nebyla provedena pro komplikovanost. Ve skutečnosti v Hřišti ani nebyl a ukryl se preventivně k příbuzným. Radiostanice Zdena výsadku Calcium 2. listopadu 1944 opět informovala Londýn upřesněnou informaci o události v Hřišti a o odvetě v Přibyslavi. Radomír Luža se o odvetě vyjádřil: Ti četníci se chovali pořád jako protektorátní četníci. Jako arogantní vrchnost. Kdyby kterýkoliv z četníků odsoudil tuto vraždu a nabídl, že s námi bude spolupracovat, vzali bychom ho s sebou. Akce byla později vnímána jako úvod aktivního partyzánského boje, neboť v říjnu byly postupně napadeny četnické stanice v Zubří, Zašové, Malé Lhotě a Podhradní Lhotě, za účelem získání zbraní a prevence, neboť se již mnozí četníci nemohli spoléhat na beztrestnost ve své aktivní spolupráci s nacisty. …zobrazit celý životopis

Hledáte také jako: Vojtěch Boris Luža, Vojtěch Luža
Rychlá navigace:novinky |diskuse