zavřít
Adolf Horálek

herec, režisér, ředitel divadla, šéf činohry

Narození:
17. 3. 1905 , Praha, Rakousko-Uhersko
Úmrtí:
8. 12. 1982  ve věku 77 let,  Praha, Československo  †
Znamení:
ryby  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Divadelně činný už od 12 let (1917). Nejdříve v osvětovém loutkovém divadle v Karlíně za řízení ředitele Mojžíše, otce dramatika Stanislava Loma-Mojžíše a spisovatelky Ludmily Tesařové. Hraje malíře v Klicperově Rohovínu Čtverrohém v Národním domě v Karlíně (dnes rozhlasová budova). Po základní škole začal studovat přípravku na Učitelský ústav, ale pak na doporučení Florentina ze Steinsbergů, je přijat na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze, kterou řídil skladatel Josef Suk. Seznamuje se blíže s prof. Bedřichem Wiedermannem a studuje zpěv i housle. V herectví je žákem profesorů Marie Laudové-Hořicové, Jaroslava Hurta, Izy Grégrové , Florentina ze Steinsbergu (kvapilovských herců z Národního divadla) a Marie Ptákové z Městského divadla na Královských Vinohradech.Hostuje za studií ve Švandově divadle jako Jan Skalník ve Šrámkově Létě a roku1923 v divadle Komedie v paláci Lucerna, kde pod vedením filmového herce a režiséra Josefa Rovenského a ředitele J. Skály hraje milovníky, pro něž měl líbivý zjev, sympatický hlas a celou škálu emocí. Mezi jeho kolegy zde byli např. Marie Rýdlová a Hugo Haas. V posledním roce studia 1925 hraje v Divadle Na Slupi, které se změnilo v Osvobozené divadlo. Zde pracuje s režisérem Jiřím Frejkou a mezi partnery jsou herci Stanislav Neumann, Josef Gruss, budoucí režisér František Salzer, Otomar Korbelář, Jarmila Horáková.Po absolutoriu konzervatoře střídá kočovné společnosti ředitele Lince na Moravě, Zöllnerovu – zde poprvé režíruje, Vrbovu či Liškovu společnost a hraje například v dramatizacích Ignáta Herrmanna kupce Žemlu U snědeného krámu nebo titulního hrdinu v Kariéry Pavla Čamrdy, studenta bohosloví Petra Kociána v Kvapilových Oblacích, kterého si zahrál později i ve filmu (viz dále).Je v sezóně 1927/8 členem Městského divadla na Královských Vinohradech, angažován Jaroslavem Kvapilem a přebírá za Karla Vávru roli Vilíka Roškota ve Šrámkově Měsíci nad řekou (Slávkou Hlubinovou byla Anna Iblová). Hraje Antoniova sluhu v Juliu Caesarovi (režie Kvapil), Oberona ve Snu noci svatojanské, Henryho v Tajemné lodi s Olgou Scheinpflugovou, hraje v režii Karla Čapka, Jana Bora (možná je v hromadné scéně na filmovém němém dokumentu ze Zločinu a trestu, 1928), Horatia v Hamletu (titulní – Zdeněk Štěpánek, režie Kvapil), titulní roli v Rostandově Orlíku (alternace s A. Sedláčkovou, V. Vydrou ml. a P. Lotarem) a jiné úlohy.Přechází roku 1928 do Městského divadla v Kladně za ředitele Stanislava Langra, kde hraje např. Melchiora ve Wedekindově Probuzení jara, titulní roli v asi Durychově Svatém Václavu (?), zpívá Alfréda v operetě Netopýr, Radúze v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně aj. Pracuje jako důvěrník v odborech a následně se stává pracovníkem Ústředního výboru Svazu českého herectva. V letech1929-31 je členem Českého divadla v Chicagu, založeného Františkem Ludvíkem, kde hraje pro krajany např. Orlíka, Radúze, Honzu (Princezna Pampeliška), titulní roli (Čapek: Loupežník), Raskolnikova, Mefista, Hamleta. Později studuje i na anglické scéně, v rozhlase a filmové škole, působí jako herec, zpěvák, režisér v činohrách i zpěvohrách. Seznamuje se osobně s Chaplinem a procestuje značnou část Spojených států. Po třech letech se navrací zpět do vlasti. Začíná roku 1931 v operetách v Aréně na Smíchově u Antonína Fencla. Téhož roku je angažován dr. Hilarem jako elév činohry do Národního divadla, kde hraje např. Plantageneta v Brucknerově Alžbětě anglické (alternace s B. Karenem), motýla Felixe ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, ale také slepého Mareše v Tylově Fidlovačce, kde zpívá píseň Kde domov můj (vše v Hilarově režii – pozn. J. K.). Hraje i v inscenacích Karla Dostala, Vojty Nováka a Jiřího Frejky (viz přehled představení, ND, Archiv). Předčítá dramata F. X. Šaldovi. (Šalda zemřel roku 1937). V roce 1932 hraje Kolektiv mladých divadelníků Pavlána ve studiové inscenaci Viktora Šulce – Brecht: Bludiště velkoměsta s partnery M. Jarešem, L. Boháčem a S. Svozilovou. Vrací se 1933 do Národního divadla, hraje v Duvernoisově Janě s Annou Sedláčkovou a když hraje a zpívá jako Mladý námořník v Neveuxově hře Julie aneb snář (režie Jiří Frejka) doprovází ho na klavír Jaroslav Ježek. Ten ho přivádí do Osvobozeného divadla V+W. Zde hraje a zpívá Colt Buldogga v revui Svět za mřížemi (1933) v režii Jindřicha Honzla, který mu dává role za onemocnělého Miloše Nedbala. Horálek se stává příslušníkem Levé fronty a mezi prvními podpisuje Manifest pokrokových intelektuálů proti fašismu. Roku 1934 hostuje ve dvou inscenacích českého souboru SND Bratislava – nejúspěšnější hře sezóny, evropské premiéře Frimlovy operety Světluška pod názvem Ninon - režie Viktor Šulc a ve Viplerově operetě Na svatém kopečku, kde hraje s Valentinem Šindlerem, tvůrcem postavy hanáckého Stréčka Křópala. V letech 1936-8 je členem Východočeského divadla v Pardubicích, vedeného operním zpěvákem Vladimírem Wuršerem. Hraje tu v činohře i zpěvohře, např. Francka v Maryše (tit. role J. Štěpničková a režie Jan Bor j. h.), mlynáře v Lucerně, dr. Ranka v Noře (režie Jan Bor j. h.), Hoška ve Vině, zpívá Šubrta v operetě Dům U tří děvčátek, Pluta v Orfeovi v podsvětí, hraje Franciho v Langrově Periférii a Maršála v Čapkově Bílé nemoci. Přechází k charakterním rolím. Roku 1938 přechází do D 39 k E. F. Burianovi, kde zůstává až do uzavření divadla v roce 1941. Zde začíná na malé scéně Mozartea v Jungmannově 30 v Dykově Revoluční trilogii (aktovka Poražení), kde hraje podle Píši „citově zimničného“ Chevaliera de Gresseta . V Lidovém králi od J. a M. Tomanových zaujme jako „pokrytecký Zikmund.“ V Mussetových Marianiných rozmarech, kde v titulní roli vynikla Marie Burešová „spolu s ní hrál primo Octavio Horálkův, jehož skepse, jiskrně vtipná, se mísila se spodní melancholií a vroucně jihla v přátelsky oddané přímluvě a lítosti“(Píša). Partnerem obou byl Vańátkův nešťastný Coelio (viz foto). Horálek se podílí na čtvrté voicebandové Burianově verzi Máchova Máje, uvedené v Sale terreně Valdštejnské zahrady (1939), kde se už po okupaci nesmělo říkat „Vůdce zhynul!“ ale dílo dostalo stejně politickou aktuálnost díky manifestačnímu přenesení Máchových pozůstatku ze Sudet do Prahy před příchodem nacistů. V Druhé lidové suitě vytvořil Horálek v duchu jarmarečního komediantství Opovědníka v Komedii o Františce a Honzíčkovi, který – jak dokládají fotografie – díky masce nahradil mimiku velkými gesty, výtvarnými pózami a vyvolavačským přednesem. Roku 1940 se divadlo přestěhovalo do podzemí Legiobanky v budově Na Poříčí (dnes: divadlo Archa). V Dykově Krysaři byl Horálek sokem titulního hrdiny (V. Šmeral) jako „podloudný Kristián“. Byl jedním ze soupeřů i Šmeralova Des Grieuxe v Manon Lescaut jako Duval syn (hrdinku ztvárnila nezapomenutelně M. Burešová). V Zeyerově Staré historii, napodobující komedii dell´arte, „S originálním vtipem v masce i výrazu ztělesnili A. Horálek a M. Liška své pobočné figury, první domýšlivého notáře s učeným basem a důstojným krokem, druhý podšitého a lítého hostinského“ (Píša). Zbylé hercovy role u E. F. Buriana už nebyly tak výrazné - Vladař (Vtelenský: Milenec manželem), lord Canterville (Faltis-Wilde: Strašidlo cantervillské), hrabě Almaviva (Šetka: Figarův rozvod), kabaretní zpěvák (Nezval: Loretka) a dr. Jan Nedvěd (Nováková: Muži nemilují andělů).Je zřejmé, že byl obsazován nejčastěji do postav aristokratů a milovníků. Současně hraje ve Vaňátkových inscenacích pro děti v tzv. malém d: potrhlého ševce Rašpličku v Erbenově pohádce Jednou ranou tři sta zabil a naopak rozvážného a statečného titulního hrdinu v Neohroženém Mikešovi podle předlohy Boženy Němcové. Po zániku D 41 s V. Vaňátkem přechází do Horáckého divadla v Jihlavě jako herec a režisér. Ředitel Fencl ho angažuje do Zemského divadla v Brně, které však nacisté v roce 1942 zavřeli. Do roku 1944 pak s Valentinem Šindlerem jezdí po Moravě jako herec jeho Lidového veseloherního divadla Stréčka Matěje Křópala, jehož se stává též vůdčím režisérem. Do roku 1945 pracuje i jako režisér českého studia rozhlasu Brno – nastuduje zde např. Legerův melodram Balada o ševci a mladé tanečnici. Macharovu sbírku Zde by měly kvést růže aj. Hodnocení kritiky vede k nabídce německých divadel do Německa. Vrací se však do Prahy. Pracuje ilegálně v odboji, poskytuje k němu svůj byt připravuje s ostatními poválečné změny v našem divadelnictví. Hraje v Divadle 5. května v Praze v operetě Veselá vdova v režii Alfréda Radoka. Mění si umělecké křestní jméno na Patrik. Je v letech 1946/7 šéfem činohry Pošumavského divadla v Klatovech. Hraje zde Tartuffa a Lakomce. V sezóně 1948/9 je krátce ředitelem Severočeského divadla v Novém Boru. Jako herec a režisér působí v Krajském oblastním divadle v Hradci Králové (1949-55). Zde hraje opět titulní roli v Molièrově Lakomci (režie Daněk), gestapáka Böhma v Burjakovského agitce o Fučíkovi Lidé, bděte! , Malvolia v Shakespearově Večeru tříkrálovém, ? roli v Čechovově Racku. Režíruje se Scénou mladých Gorkého Vassu Železnovovou (umístění v Krajské soutěži) . Hraje titulní roli v Suchovo-Kobylinově Svatbě Krečinského, Zikmunda (Jirásek: Jan Roháč ) a řadu dalších úloh. Z Hradce Králové nastupuje 18. 7. 1955 do Slezského divadla Zdeňka Nejedlého v Opavě, kde setrval i po dosažení důchodu 29. 7. 1977 až do roku 1980. Z množství rolí, které zde vytvořil, připomeňme aspoň principála komediantů Sangfaze (Weissenborn: Lofter – podle novely Victora Huga Muž, který se směje), v Shakespearovi bratra Vavřince v Romeovi a Julii, šaška Prubík a v Jak se vám líbí i šaška ve Večeru tříkrálovém, pastora Parrishe ve Feuchtwangerově Ďáblu z Bostonu,z her Karla Čapkabarona Krüga v Bílé nemoci a Hauka-Šendorfa ve Věci Makropulos, úlisného popa (Gorkij: Jegor Bulyčov), hrdinného kapitána Berseněva (Lavreněv: Přelom), inkvizitora (Verhaeren: Filip II.), titulní postavu v Calderónově Sudím zalamejském ve výrazné masce, znovu Argana v Molièrově Zdravém nemocném, z Tylových her Jammerweilla ve Fidlovačce, Ezechiela ve Tvrdohlavé ženě a Čestu v Drahomíře. Z novější české dramatiky Aloise Strunu (Hrubín: Křišťálová noc, 1971) či dědu Suchánka (Třebická: Cesta k domovu).Svědectvím umělecké i lidské Horálkovy zralosti byl také jeho Starý muž ve hře Letokruhy od L. Foellbachové (1977). Uplatnil se však často i jako komik a zpěvák. Mimo mateřskou scénu ještě stihl pomáhat místním amatérům. Zemřel 8. 12. 1982 v Praze-Karlíně, kde se kdysi narodil a kde také začal svou dlouhou a pestrou divadelní dráhu. Důležité články: Horálek A.: České divadlo v Chicagu, Divadlo, roč.11, 1931/32, č. 10, s.11-12 Horálek A.: Za paní Bohumilou Ludvíkovou (nekrolog), Divadlo, roč.11, 1931/32, č. 11-12, s.5 an. Knižní kapitola o americkém působení: Horálek A.: Vzpomínka a pozdrav do dáli, Český herec 1909-1939, sborník Svazu českého herectva, Praha 1940, s.138-140. Dvě protikladné filmové role : Zarostlý a agresivní kriminálník Vejrostek (Obrácení Ferdyše Pištory, 1931), zhrzený kumpán titulního hrdiny, hraného Zdeňkem Štěpánkem (dialog ve vězení, kde Vejrostek vyčte láskou „napravenému“ kamarádovi zradu party) - Plachý, introvertní a jemný student bohosloví Petr Kocián (Skřivánčí píseň, 1933), který je krátce okouzlen zpěvačkou Májou Zemanovou (původně herečkou – role napsaná pro Hanu Kvapilovou, ve filmu zpěvačkou, aby ji mohla hrát světová operní hvězda Jarmila Novotná). Předlohou filmu byla Kvapilova hra Oblaka. Ti, kdo Horálkovi přiznali líbivý vzhled, ale vytýkali mu v této milovnické roli pasivitu, se mýlí: jeho Petr je přece panic, s duchovní orientací a zálibou v četbě. Umí uplatnit hru rukou s dlouhými štíhlými prsty jako houslista, oči sklopené nebo vzhlížející k nebi, provází ho nesmělost a zároveň citová hloubka zprvu zakrývaných citů. Návrat do semináře po zklamání (Mája předstírá, že je přelétavá, aby mu usnadnila rozchod) a na přání staré nemocné matky, jíž Petr nade vše miluje, je jen logickým zakončením filmu, stejně jako jeho přidaná první bohoslužba s litanickým přednesem, umožněným hercovým hudebním školením. Zápletka nabízí srovnání s podobným příběhem - třetí povídkou v italském filmu se Sophií Lorenovou a Marcellem Mastroiannim Včera, dnes a zítra (1963, režie Vittorio De Sica). Dochovaná unikátní rozhlasová nahrávka: Horálkův královský kancléř Alonso de Quintanilla v Kožíkově nově nastudované klasické rozhlasové hře o Kolumbovi Cristobal Colón (1948, režie Josef Bezdíček, titulní role Jiří Pravda, těsně před emigrací). Na úvodu této inscenace je znát vliv E. F. Burianova – sborové navození představy moře a plavby připomíná opakování verše na začátku Wolkrovy Balady o námořníku: „Jde vlna za vlnou“ v podání voicebandu (viz její rekonstrukce ve Zvukovém archivu E. F. Buriana a české avantgardy, Divadelní oddělení Národního muzea v Praze. V tomto zdigitalizovaném fondu jsou též nahrány Horálkovy vzpomínky).…zobrazit celý životopis

Nejznámější díla – Adolf Horálek

| celá filmografie (4)

Mohli by vás také zajímat…