zavřít
Bohuslav Martinů

hudební skladatel

Narození:
8. 11. 1890 , Polička
Úmrtí:
28. 8. 1959  ve věku 68 let,  Liestal, Švýcarsko  †
Znamení:
štír  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

316 se líbí, 25 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Bohuslav Martinů byl světově proslulým českým hudebním skladatelem moderny 20.století. Jeho umělecký vývoj prošel od impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus a inspiraci jazzem až k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu. Pocházel z rodiny poličského obuvníka a pověžného, narodil se ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906-10, prošel několika odděleními – studoval hru na housle, klavír a varhany. V letech 1920-23 působil jako houslista v České filharmonii. Nadále ale skladbu studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem Claude Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první závažné kompozice, stal se v letech 1922-23 žákem Josefa Suka. Od roku 1923 žil trvale mimo vlast. Pokračoval ve studiu v Paříži u skladatele Alberta Roussela (1869-1937), protože obdivoval francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Kosmopolitní Paříž se však po roce 1920 změnila. Impresionismus již dávno nevládl hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který Martinů ukázal, jak mohou být do hudebního umění přesvědčivě zpracovány folklórní motivy. To přivedlo Martinů ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou, počínaje pantomimickým baletem Špalíček. Stejně tak jako Stravinskij i Martinů záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. V důsledku hospodářské krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě. Nejvýrazněji ovlivnil Martinů neoklasicismus s hudební formou concerta grossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala základem pro řadu nových děl. V předvečer podepsání Mnichovské dohody, která Martinů trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní vytížení Polní mši na texty Jiřího Muchy a žalmů. Odkryl v ní své hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci. Výmluvné je věnování Československým dobrovolníkům na francouzské frontě. Klíčovým dílem Martinů třicátých let se stala „opera snů“ Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický neoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou „snovou logikou“. V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil Martinů harmonický postup moravské modulace, později nazývaný v martinůovské literatuře jako „Juliettin spoj“. Tento spoj byl použit např. i v závěrečné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem pozdních skladeb Martinů jako "ideé fixe". Spoj se ve skladbách nevyskytuje příliš často, ale svou nápadností na sebe strhává pozornost. Ve Spojených státech pak Martinů usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v tvorbě Martinů stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou "českou aurou" připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka. V padesátých letech získal Martinů dostatečnou odvahu a našel i technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou "Symfonické fantazie" (Symfonie č. 6) a průzračné dílo "Fresky Pierra della Francesca", v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. "pozdravy domů„, které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se Martinů bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v „Eposu o Gilgamešovi“ a především v instrumentálních skladbách jako jsou „Paraboly“ a Koncert č. 4 pro klavír „Inkantace“. V pozdním období Martinů vyslovuje myšlenku, která pro posluchače 21. století stále více nabývá na významu: Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba. Bohuslav Martinů zemřel 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu a byl pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho pozůstatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle své ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce. V rodném městě je také zbudován jeho památník a muzeum. Se svojí ženou se seznámil v cirkuse. Po představení za ní zašel a beze slova jí strčil do ruky papírek se svojí adresou. Jeho žena ve knížce -Můj život s Bohuslavem Martinů- napsala že to byl jeho nejodvážnější čin jaký kdy udělal. Nejvýznamnější skladby 1. smyčcový kvartet, 1920-21 Loutky I - III, 1912-24 Half - Time, 1924 2. smyčcový kvartet, 1925 Voják a tanečnice, opera Violoncellový koncert, 1930 Špalíček, balet, 1931-32 Hry o Marii, opera, 1933-34 Julietta (Snář), opera, 1936-37 4. smyčcový kvartet, 1937 Concerto grosso, 1937 Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Sinfonietta giocossa pro klavír a orchestr, 1940 1. symfonie, 1942 2. symfonie, 1943 3. symfonie, 1944 4. symfonie, 1945 5. symfonie, 1946 6. smyčcový kvartet, 1946 Ženitba, opera, 1952 6. symfonie (Symfonické fantazie) Gilgameš, oratorium, 1954-55 Otvírání studánek, kantátový cyklus, 1955 Fresky Piera della Francesca , 1955 ; 4.klavírní koncert Inkantace , 1956 5. klavírní koncert Fantasia concertante , 1957 Mirandolina, opera, 1959 Řecké pašije, opera, 1954- Ariadna, opera, 1958…zobrazit celý životopis

  • Julietta v berlínské Státní opeře - dvě v jednom

    Novinky, 29. 5. 2016 Juliettu Bohuslava Martinů uvedla v sobotu na svou scénu v Schillerově divadle poprvé Státní opera v Berlíně. A to v hvězdném obsazení: titulní roli vytvořila Magdalena Kožená, Michela Rolando Villazón, hudební nastudování je dílem generálního hudebního ředitele Státní opery Daniela Barenboima a režie renomovaného operního tvůrce Clause Gutha. … více

  • Juliette jako mrazivá andersenovská pohádka

    Novinky, 25. 3. 2016 Na jeviště pražského Národního divadla se po letech vrátila jedna ze stěžejních oper meziválečného 20. století, Juliette Bohuslava Martinů. … více

  • Juliette se vrací na jeviště Národního divadla

    Novinky, 23. 3. 2016 Operu Bohuslava Martinů Juliette (Snář) uvádí ve dvou premiérách ve středu a ve čtvrtek na scénu historické budovy operní soubor pražského Národního divadla. … více

Nejznámější díla – Bohuslav Martinů

| celá filmografie (1)

Mohli by vás také zajímat…