Rudolf Hrušínský

herec

Narození:
17. 10. 1920, Nová Včelnice, Československo
Úmrtí:
13. 4.1994 ve věku 73 let,  Praha, Česká republika
Znamení:
váhy  
Výška:
přidej výšku
Další údaje:
zobrazit národnost ...
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
česká
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

258 se líbí, 38 se nelíbí

Vlastním jménem Bőhm. Už jeho otec, herec Rudolf Bőhm, si změnil jméno na Hrušínský. (Hrají spolu ve filmech Humoreska a Prosím, pane profesore). Matka Hermína pocházela z hereckého rodu Červíčků, který vede až k Ondřeji Červíčkovi, který hrával s J. K. Tylem a později se stal ředitelem kočovné divadelní společnosti. Rudolf II se narodil za jevištěm a od dětství byl na prknech, která znamenají svět, jako doma. Dokud neuměl chodit, býval užíván jako živá rekvizita. Od chvíle, kdy chodit začal, hrál v rodinné kočovné společnosti dětské role včetně holčiček, což ho velmi ponižovalo a cítil potřebu občas publiku ukázat, že je chlapeček. V rodinné společnosti se vyvíjel do doby, kdy ho kvůli exhibici s lasem vyloučili z reálného gymnázia na Letné a musel přejít na žižkovskou měšťanku. V sezóně 1935/6 začal hrát pod otcovým vedením v žižkovském divadle Akropolis. Roku 1936 hrál úspěšně v Pražském dětském divadle Míly Mellanové a v holešovické Uranii, kterou řídil syn slavného Vendelína Budila, Rudolf. 31. 8. 1937 ho angažoval režisér E. F. Burian do svého avantgardního divadla D 38. Současně začal Rudolf účinkovat v Čs. rozhlase a učil se hrát ve filmu. V D 38 hrál pod otcovým původním jménem, Bőhm, dva roky, ale nebyl žákem herecké školy při tomto divadle, která vznikla až 1940. U Buriana získal kultivaci přednesu a rozvíjel se u něj syntetický herecký projev, schopnost zpěvu a tance. (Rudolf měl hudební vlohy – kromě zpěvu uměl i hrát na housle, což později využil i ve filmu.) Hraje zde např. studenta Jindru Benetku v dramatizaci Žákovy knihy Škola základ života, prince Leonce v Büchnerově pohádce Leonce a Lena (s partnerkou Jiřinou Stránskou), hrobaře v Žebravém Bakusovi (První lidová suita) a Druhého žáka i zlotřilého jenerála Mince v Druhé lidové suitě (tohoto padoucha, hraného venkovským chasníkem, zachytil filmový šot). U Buriana prošel Hrušínský hudebně stylizovanou sborovou recitací (voiceband), která učila herce přesně fixovat danou intonaci, tempo, dynamiku, rytmus a současně požadovala její vnitřní motivaci. (Srv. po letech Hrušínského interpretace Máchova Máje na desce i ve filmu.) Vyvrcholením spolupráce s E. F. Burianem byla role Jarky Kohouta v Burianově dramatizaci novely Boženy Benešové Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová, kterou Burian s použitím své scénické hudby sám zfilmoval (Věra Lukášová, 1939). Partnerkou zde Hrušínskému byla opět křehká a lyrická Jiřina Stránská, herečka, která typem i prostředky dovedla přesvědčivě ztvárnit dívčí dospívání. (Referáty o Hrušínského působení v Déčku viz A.M.Píša: Divadelní avantgarda, Praha 1978.) Stylizované divadlo však Rudolfa příliš svazovalo a nešlo je ani skloubit s častým filmováním, kde převládaly role studentů různých povah. (Zvláště výkon v Vávrově filmu Humoreska, 1939, naznačil nové dramatické možnosti. ) Proto od Buriana odešel, ač tu mnoho získal a vděčně na něj vždy vzpomínal. Roku 1940 přešel do Městských divadel pražských, kde se jeho talent rozvíjí současně na velké i menší scéně (Vinohrady a Komorní divadlo). Zaujal zde např. jako Jirka Gibs ve Wilderově Našem městečku (s Natašou Gollovou), sluha Tranio v Shakespearově Zkrocení zlé ženy nebo Jan Ratkin v Hlávkově dramatizaci Šrámkova Stříbrného větru v režii Františka Salzra (opět s Jiřinou Stránskou, protože Městská divadla pražská převzala soubor z gestapem zavřeného E. F. Burianova D 41. Deska s dialogem a hudbou J. E. Zelinky nese dosud značné stopy Burianova vlivu.) Hrušínskému prospěla spolupráce s vynikajícím souborem a jeho režiséry. Také role Franty Kadeřábka, řečeného Mohykán ze Sluneční paseky od A. J. Urbana, patřila k nezapomenutelným. Jeho herecký vývoj od této doby zasvěceně a soustavně sleduje mladý kritik Josef Träger. Přesto se roku 1943 Hrušínský s MDP dočasně loučí a věnuje se naplno filmu. Pokusí se úspěšně dvakrát i o filmovou režii – Jarní píseň (1944) a Pancho se žení (parodie na western, točená za protektorátu, ale premiéra 1945). V letech 1943-45 (s výjimkou roku 1944, kdy byla všechna divadla zavřena nacisty) hrál opět také v Uranii. V létě hostovával obvykle u rodinné kočovné společnosti. Roku 1945 se po představení Maryši v Plané, kde hrál Francka, jeho maminka Maryšu a otec Vávru, seznámil s Evou, rozenou Koubovou. Tato vzácná žena, s níž se téhož roku oženil, se mu stala nepostradatelnou celoživotní oporou a matkou dvou synů, Rudolfa III a Jana Hrušínských, v nichž herecká dynastie pokračuje dál. V letech 1945-8 se Rudolf stal znovu členem Městských divadel pražských, jejichž vedení se ujal Jiří Frejka. Zde spolupracuje poprvé s Frejkovým žákem, režisérem Jaromírem Pleskotem, se kterým spřátelil na celý život. Rudolf byl třeba těžkopádným Krištofem v Shawově Pekelníkovi i bujným Cherubínem ve Figarově svatbě. Smutně zpíval jako milovník Eugenio v Goldoniho-Hlávkově Benátské maškarádě. Tragikomicky dvojlomný byl jeho vojenský sluha Szabuniewicz, mluvící polsko-česky ve Werfelově hře Jakobowsky a plukovník (režie J.Pleskot). Zvláště zaujal groteskní maskou i složitou psychologickou studií jako Dauphin v Shawově Svaté Janě (režie J.Frejka) s Jiřinou Štěpničkovou v titulní roli. Po epizodním působení v Divadle státního filmu (1948-9) se vrací Rudolf 1949-50 do MDP. Po nuceném odchodu Frejky z MDP a proměně Vinohradského divadla v Divadlo Čs. lidové armády, přechází také Rudolf s dalšími přáteli Lukavským, Kemrem aj. do Městských divadel pražských (tentokrát Divadla ABC a Komorního divadla) pod vedením režiséra Oty Ornesta. Léta 1950-1960 byla pro něj velmi štědrou dobou hereckého zrání. Také zde režíroval několik úspěšných inscenací – především Nashova Obchodníka s deštěm s Radovanem Lukavským a Danou Medřickou v hlavních rolích. Z bohatého výčtu různorodých rolí připomeňme jeho titulní postavu v Molièrově Tartuffovi, esesáka Schmidta v Remarquově Posledním dějství, generála Chludova v Bulgakovově Útěku (Bílá garda), tramvajáka Gennara v De Filippově Neapoli, městě milionů (obě předchozí hry v režii Miroslava Macháčka) či titulní roli Čechovova Ivanova, Ostapa z komedie Ilfa a Petrova Dvanáct křesel a ironicky potutelného pohádkového Dědečka v Blažkově odvážné komedii Třetí přání (tuto inscenaci zachytil televizní záznam). V době členství v MDP samozřejmě Hrušínský také filmoval a kvůli roli Švejka ve filmech Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957) neváhal záměrně přibrat, což mělo vliv na proměnu jeho fyzického typu. V letech 1960-1992 byl Rudolf Hrušínský po právu předním členem Národního divadla, kde občas i režíroval (Z Bláznivé ze Chaillot existuje úryvek na desce a v televizi, ze Zkoušky ohněm na desce) a v letech 1969/70 působil jako šéf činohry (přitom zároveň v letech 1968-70 učil herectví na DAMU). V Národním se dál vyvíjí jeho umění zásluhou Jaromíra Pleskota a Miroslava Macháčka. Pleskot ho dovedl k inscenaci Holbergova Jeppeho z Vršku, natočené Čs. televizí 1965 (Hrušínský za výkon dostal Státní cenu), kdežto Macháček k mohutné kreaci komedianta a lžiproroka Bockelsona v Dürrenmattových Novokřtěncích (1968), jejíž průřez uchoval filmový dokument Divadelního ústavu. Z odstupu let se zdá tento výkon jako souměřitelný s Libíčkovým zvárněním titulní role v Grossmanově inscenaci Jarryho Krále Ubu v roce 1964 v Divadle Na zábradlí. Premiéře Novokřtěnců byl přítomen autor, kterého také nadchla inscenace jako celek. Hrušínského herectví rozvíjeli i vůdčí režiséři 60.let – Otomar Krejča a Alfréd Radok. V Krejčově inscenaci Tylovy hry Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové ztělesňoval Hrušínského živelný, výbušný Boleslav protiklad intelektuálního až zjemnělého Lukavského knížete Václava. (Inscenaci zachytila deska a film Divadelního ústavu. Kostýmy navrhl Jiří Trnka.) Radok obsadil Hrušínského v Gorkého hře Poslední (1966, zčásti zachycené filmem Divadelního ústavu) do role carského policejního náčelníka Kolomijceva. Vehemence a demagogie tohoto zupáka, frázisty a pozéra velmi nápadně připomněly zdroje současné totality, deformace člověka mocí. Hra je otřesnou studií o zákonitém rozkladu jeho rodiny. O Hrušínského záporných postavách na divadle i ve filmu by se dalo mluvit dlouho. Herec se stává mistrem v zakrývání jejich pravých úmyslů a v dialektickém přístupu k postavě, hledání její vnitřní podstaty. Je velmi výrazově úsporný, šetří živelnými výbuchy, ale ty pak smetou vše, co jim stojí v cestě. (Škoda, že nikdy nehrál Dantona – měl by pro něj vše, temperament i radost ze života. ) Často zdánlivě nedělá vůbec nic, pouze „je“ na jevišti, mluví na půl úst (přesně ale ví, kam až v tom může zajít), gesta dělá jen z přetlaku, někdy jen významně zvedne obočí. Dostává se mu proto přízviska „český Jean Gabin“. Zato jeho komické postavy jako Sancho Pansa z Dykova Zmoudření Dona Quijota (později ho nahrál na desku) , Holbergův Jeppe z Vršku, pacholek Kuba z Tylovy Tvrdohlavé ženy ( natočil ho dřív v televizní verzi) aj. měli v sobě cosi trnkovského: byly venkovsky lidové, živočišné a velmi sympatické. Laskavou karikaturou, místy až dojemnou, byl jeho pastor Veleba, mluvící německou češtinou v Shakespearových Veselých paničkách windsdorských (režie Jaromír Pleskot, 1962). Průřez inscenací uchoval film Divadelního ústavu. Před soubojem je tu zbabělý, zpěvem si dodávající odvahy farář Hrušínského v přílbě, brousící si zakřivenou šavli zcela k popukání: boj je vyloučen předem. Po roce 1968 dopadla na Hrušínského politická perzekuce, která mu jako signatáři výzvy Dva tisíce slov nejdřív znemožnila dál učit na DAMU, později mu zabránila hrát ve filmu, televizi či rozhlase. Role, které dostával v Národním divadle byly za éry „normalizace“ většinou skoupé na hereckou příležitost. Vznikla dokonce tehdy fáma, že se herec musí živit jako taxikář. Roku 1972 proti němu zneužili jeho vzbouření se proti nelidským podmínkám při natáčení filmu Oáza, který se točil v poušti v Sovětském svazu. Dostal pak sice šanci jako Jago v Othellovi, ale původně měl hrát Othella, pro kterého by se lépe hodil, než Radovan Lukavský. Režiséru Hudečkovi však nebylo takové obsazení dovoleno. Hrušínského Jago, když zvedl něžně mrtvou Desdemonu, prozradil tím až na konci svůj vztah k ní. Hluboce trpící byl jeho Joe Keller v Millerově hře Všichni moji synové. Oinomaa v Námluvách Pelopových a Smíru Tantalově s ním nesouměřitelně alternoval Josef Mixa, který ji též natočil v televizi. (Ještě, že Hrušínského pojetí včetně kletby před smrtí a nesmiřitelné nenávisti k Pelopovi ve scéně evokace mrtvých zachytily aspoň desky Pantonu.) V dramatizaci Tolstého Vojny a míru nesměl být, ač si to přál sovětský režisér Ansimov, Pierrem Bezuchovem, ale pouze Napoleonem (a udělal z něj téměř hlavní roli. Hrál ostatně Napoleona skvěle už kdysi v televizní inscenaci Šotolovy hry Waterloo, 1967). Dosud v duchu vidím, jak si dal na scéně nohy v holinkách na model Kremlu a diktoval dvakrát dopis Kutuzovovi v dobyté Moskvě – nejprve, jak má znít adresátovi - a podruhé, jak ho myslí. Hrušínského zralé herectví zazářilo po boku Jany Hlaváčové především v Shakespearově Mnoho povyku pro nic, kde sehráli ústřední dvojici Benedetta a Beatrice. Vášnivým vzplanutím zazněl jejich španělský dialog v Čapkově Věci Makropulos, kde Hlaváčová ztělesnila Emilii Marty a Hrušínský starého Hauka Šendorfa. V Macháčkově inscenaci Čapkovy Bílé nemoci, jež byla záhy zakázána, vytvořil Hrušínský barona Krüga, zatímco v gramoalbu mohl ukázat, jaký by byl skvělý dr. Galén. Supraphon také uchoval náznak, jak by byl mohl hrát Tuláka ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu. Gramoalbum s Goethovým Urfaustem předvádí, jaký by byl jeho Mefisto (partnery ve zvukové verzi mu byli Eduard Cupák, Klára Jerneková a Dana Medřická). Falstaffa v Shakespearově Jindřichu IV. s ním alternoval Bronislav Poloczek. Jako vodník Ivan v Jiráskově Lucerně se nostalgicky zasnil, aby vzápětí skoro uplivoval své znechucení nad lidskou chamradí. Jako otec ve Williamsově Kočce na rozpálené plechové střeše demaskoval ztrátu iluzí a tlumil pitím bolest z rakoviny i rozpadající se rodinné vztahy. Když v závěru napřáhl na snachu po oznámení, že je těhotná, ruku k ráně, ale místo toho ji pohladil, jako by řekl: „Lžeš a děkuji ti“. Zákaz mimodivadelní činnosti byl šťastně prolomen, když Hrušínský poslal odvážný protest, odvolávající se na právo na práci podle Ústavy, prezidentu Husákovi. Počínaje Vláčilovým filmem Dým bramborové natě, kde sehrál doktora Meluzína, vznikla řada filmových a televizních rolí, z nichž mnohé patří do zlatého fondu naší kinematografie. Dobrovolně povinná účast na schůzi, vydávané pak za „Antichartu“ (1977) povolila posléze i zákazy kolem Hrušínského a dokonce ho občas velkopansky pozval ministr vnitra Obzina na hon (předtím herci v době nemilosti vzali pušku i rybářský lístek). Jednou mu prý ministr provokativně řekl: „A proč se, když je vás v Národním divadle pár slušných lidí, nedáte dohromady proti těm, kteří vás tam dusí ?“ Hrušínský pohotově opáčil: „A, pane ministře, dáte mi to písemně ?“ Tomu se oba zasmáli. Ten druhý však nuceně. Když byl Hrušínský roku 1988 konečně jmenován národním umělcem (a pyšnil se tím, že výslovně za herecké mistrovství a nikoliv „angažovanou činnost“ jako někteří jiní národní umělci té doby), bylo to signálem, že praskají ledy a předzvěstí, že se totalitní režim hroutí. Hodně jeho postav dochoval rozhlas, dabing, televize (řada scénářů: Jiří Šotola) a desky. Inscenace s ním, 65. narozeniny 1985 a účast na jubileích jiných natočilo Divadlo poezie Viola a má je její archív. Z těchto pokladů nejcennější je recitace Préverta: Jako zázrakem a Máchova Máje, který nahrál také na desky a několikrát ve filmu (Vesničko má středisková, 1985 a Mág, 1988). V roce 1989 se Hrušínský plně zapojil do proměny společnosti. Natočil své vyznání v televizním dokumentu Svobodné divadlo (mezi jinými dosud umlčovanými) a stal se v letech 1990-92 poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum. Dělal tuto práci velmi zodpovědně a poctivě. Stála ho mnoho času i sil a přispěla ke zhoršení jeho podlomeného zdraví. S láskou sledoval každý herecký krok svých synů Rudolfa a Jana. Se synem Rudolfem a vnukem téhož jména hostoval v Činoherním klubu jako tři věkové fáze téže postavy v dramatizaci Hrabalovy prózy Obsluhoval jsem anglického krále. Na scéně Národního divadla byl jeho poslední rolí starý Ekdal v Ibsenově Divoké kachně (zkoušku této hry s režisérem Ivanem Rajmontem zachytil televizní dokument Milana Šteindlera: GEN – Rudolf Hrušínský, 1993). Jeho Hlas zazněl i v baletu Malý pan Friedemann/Psycho. Jeho poslední filmovou rolí, vyvzdorovanou na zhoršujícím se stavu (pouštěli ho na natáčení z nemocnice), byl prezident Hácha ve vynikající inscenaci Noc rozhodnutí (1993) podle scénáře J. S. Kupky. Zemřel 13. dubna 1994, oplakáván celým národem. Literatura (výběr): Valtrová M. : Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha 1994 Valtrová M. : Herci lásky a osudu. Herecké osobnosti poválečných let, Brána, Praha 1995 Valtrová M. : Eva Hrušínská vzpomíná, Achát, Praha 1998 Besserová M. : Soukromý život Rudolfa Hrušínského, Praha 2003 Kolář J. : Muž, který trvá na svém. Rozhovor s Rudolfem Hrušínským, Akropolis, Praha 1992 Tv.dokumenty: - Černá hodinka s Rudolfem Hrušínským, 1968, režie F. Filip - GEN – Rudolf Hrušínský, 1993, režie M. Šteindler - Tichý muž, 2002 (cyklus Soukromé životy, Ostrava), 2002, režie J.Niubò - Rozmarné léto s Rudolfem Hrušínským, 2005, scénář P. Taussig, režie A. Rezek Rozhlas: Páteční večer s Rudolfem Hrušínským, 2000 (montáž Hany Kofránkové s výběrem nejlepších ukázek ze Zvukového archívu ČR s R. Hrušínským) (Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog) …zobrazit celý životopis

Rudolf Hrušínský na Magazín Osobnosti

  • Radek Brzobohatý (†79) dnes náhle odešel

    Radek Brzobohatý (†79) dnes náhle odešel

    12. 9. 2012 16:50 AKTUALIZOVÁNO/VIDEO. Spoustu svých kolegů a přátel zarmoutil oblíbený divadelní, filmový a televizní herec Radoslav Brzobohatý, když dnes kolem poledne náhle zemřel. Stalo se tak uprostřed práce a navíc - zemřel pouhý den před svými osmdesátinami, oznámila to jeho žena Hana Gregorová. … více

Hledáte také jako: Rudolf Böhm

Události – Rudolf Hrušínský

| celý kalendář

Nejznámější díla – Rudolf Hrušínský

| celá filmografie (154)

Mohli by vás také zajímat…