zavřít
Karel Richter

herec

Věk:
94
Narození:
28. 5. 1926 , Praha, Československo
Znamení:
blíženci   |  aktuální horoskop
Výška:
přidej výšku
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Karel Richter se narodil jako syn bývalého ruského legionáře Josefa Richtra, který pak ve vlasti jako vyučený jemný mechanik zařizoval telefonní centrály. Matka, rozená Němajovská, byla švadlenou a zůstala v domácnosti. Karla k divadlu přivedl o čtyři roky starší bratr Vladimír, se kterým předvedli o prázdninách v Radešovicích u Říčan hru na indiány paní Míle Mellanové. Tato herečka a režisérka ze zámožné lékařské rodiny založila roku 1935 ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí první profesionální české divadlo pro děti a mládež, nazvané Pražské dětské divadlo – Míla Mellanová a skupina. V roce 1936 zde desetiletý Karel sehrál svou první divadelní roli - chlapce Součka ve hře Františka Langra Bratrstvo Bílého klíče. Hra připomínala Foglarovy Rychlé šípy. Mellanovou, které divadlo nahrazovalo okolnost, že je sama neměla, inspirovala tvorba státního Moskevského divadla pro děti. S jeho ředitelkou, režisérkou a herečkou Natalií Sacovou navázala přátelství, které přečkalo i stalinské represe (srv. N. Sacová: Mládí, doba, divadlo). Mellanová uvedla zpočátku několik her z repertoáru Sacové, např. Černoušek a opička nebo Čapí mládě. ( V obou hrách hrál později Richter černouška a v první na záskok dokonce jeho maminku!). Mellanová spolupracovala s tanečnicí a choreografkou z avantgardy, Jožkou Šaršeovou (viz J. Šaršeová Tak to jsem já ) a režisérem Antonínem Kuršem.Karel po měšťance v letech 1937-8 absolvoval dvouletou Obchodní školu. Zároveň ho formoval skauting kterým prošel od Vlčete po splnění náročných zkoušek Tři orlí pera. Junáckou přísahu nebral na lehkou váhu. V roce 1938 jim na Blanici nacisté rozjezdili obrněnými hakly skautský tábor. Za protektorátu se Karel zapojil do ilegálního odboje, Kolportoval materiály pod vedením manžela Míly Mellanové, JUDr. Mellana. Ten pomáhal Pražské divadlo pro mládež své ženě financovat. Roku 1940 sehrál Richter roli Karlíka ve hře Jaroslava Foglara Tábor u Sluneční zátoky. Skautský vliv prozrazují i Karlovy rané filmové role – charismatický vůdce party Tomík v Krškových Klucích na řece (1944), který prožívá první milostné vzplanutí a ve filmu Na dobré stopě (1948), kde mj. v táboře boxuje a pomáhá s kamarády pohraničníkům chytit německé pašeráky. Pražské dětské divadlo Míly Mellanové přijalo za okupace do svých řad E. F. Burianova švagra, herce a režiséra Václava Vaňátka, který předtím v divadle D 41 rovněž kladl základy našeho divadla pro děti. Mellanová angažovala i některé E. F. Burianovy žáky, působící ve Šmídově divadle Větrník. Činnost divadla Mellanové zachytila série gramodesek, na kterých Richter hraje např. hlavní roli v Karafiátových Broučcích. Herec hostoval v roli divadelní královny v Divadle na Vinohradech v Hamletu s Milošem Nedbalem - z inscenace se dochoval filmový šot (Richter ale na snímku z hry ve hře není). Ve čtyřicátých letech Richter absolvoval též dramatické oddělení Státní konzervatoře u Ladislava Peška, který vedl žáky k všestrannosti a užíval etud. Mezi Richtrovými spolužáky na konzervatoři byli Pravoš Nebeský a Tom Fichterle. Za pražského povstání hájil Richter se spolubojovníky barikádu v Bubenči, jak dokládají fotografie. Hned v roce 1945 byla všechna divadla znárodněna. Scéna Mellanové byla přejmenována na Pražské divadlo pro mládež a byla přičleněna k Městským divadlům pražským, kde představení pro děti měl jako dřív na starosti František Kovářík a ředitelem MDP se stal Jiří Frejka. Pro divadelní vystoupení ve školách si Richter ušil s Vaňátkovým svolením masopustní kostým jeho šaška Strakapouna. Hrál v něm sám často do dětského publika a s ním při vystoupeních pro školy. Pro dospělé hrál v Komorním divadle chlapeckou roli v úspěšné soudničce Kdo je vinen? pro niž se naučil i několik emotivních francouzských vět a hlavní roli hrála bývalá E. F. Burianova přední herečka Jiřina Stránská. Té bylo už sice tehdy 35 let, ale mohla hrát dosud přesvědčivě dívčí role. V Janovského hře o Van Goghovi Hledač světla hrál roku 1948 malířova mladšího bratra Cora (čti: Kora) a v Čapkově Věci Makropulos Janka (alternace s Rudolfem Hrušínským). Zatímco ve Frejkově slavné inscenaci Gribojedovova Hoře z rozumu (1947) dostal jen epizodní roli Skalozubovova sluhy, Mellanová mu svěřila v Pleskotově dramatizaci Babičky (1949) postavu odvážného Kristlina snoubence, Jakuba Míly. Mimo divadlo se tehdy Mellanová jako asistentka režie podílela na prvním českém Oscaru za herecký výkon, který v americkém filmu Poznamenaní (1949 ) získal dětský herec Ivan Jandl. Richter s ním pak hrál následujícího roku v československém filmu Vítězná křídla. Ten točil v letech 1949-50 při základní vojenské službě. Oženil se a měl dva syny - nejdřív Karla (1951) a pak Ivana (1953-2000 ) , který se stal úspěšným divadelním a filmovým hercem i dabérem.Karel Richter měl v rozhlase dvakrát štěstí hrát s národní umělkyní Růženou Naskovou – v Tylově Paličově dceři jako Prokop Kolínský (1952) a zejména roli Jana Skalníka ve Šrámkově Létě, kde faráře Horu představoval další národní umělec, František Smolík ( 1954 ). Nasková už obtížně chodila a tak ji Karel k mikrofonu tiše postupně přisouval na pojízdném křesle, když jako měla přijít. Obě nahrávky patří do Zlatého fondu rozhlasu.(Nasková si obě role –plátenici Šestákovou a farskou kuchařku Růženu zahrála také ve filmových verzích uvedených her.) Po různých názvech a působištích se bývalá scéna Mellanové jako Městské divadlo pro mládež dostala roku 1948 v Dlouhé ulici na Starém Městě bývalou budovu Velké operety a Studia Národního divadla. Mellanová přestala být ředitelkou, i když tu dosud občas režírovala, ale roku 1951 přešla do Divadla Spejbla a Hurvínka jako dramaturgyně. 1953 dostala scéna v Dlouhé název Divadlo Jiřího Wolkra po básníkovi a dramatikovi, který patřil k naší avantgardě. Repertoár a způsob inscenování i hraní však podléhal politické situaci, centrálnímu řízení kultury ideology, propagandě a cenzuře. Richter zůstal svému divadlu věrný a věk jeho postav se vyvíjel s jeho věkem. Hrál v pohádkách, dramatech i komediích podle věku diváků a proměn společnosti a doby. Od Plaváčka ve Třech zlatých vlasech Děda Vševěda přes prince Bajaju, Kocoura v botách, až po postavy v komediích Shakespeara či Moliѐra nebo výrazně maskovanou Čarodějnici v pohádce Drak pro princeznu 1985) to byla plejáda rolí. Jako D´Artagnan v Radzinského dramatizaci Tří mušketýrů (1956) seskakoval z balkónu v hledišti a ovládal šerm. Mezi jeho režiséry patřili Josef Šmída, Miroslav Macháček a Alfréd Radok. Roku 1958 si ho vybral Alfrédův bratr, Emil Radok, aby jako vypravěč citlivě doprovázel první loutkový film, na kterém se podílel Jan Švankmajer – Johanes Doktor Faust s marionetami českých lidových loutkářů. V České televizi se dochovaly s Richtrem mj. Vzpoura na fregatě Bounty (1962), kde hrál kadeta, Radokovy Podivné příhody pana Pimpipána (původní režie Alfréd Radok a Marie Radoková, televizní Václav Tomšovský. Je to rozdováděná pohádková satira se zpěvy a tanci, hravé antiiluzivní divadlo, ovlivněné avantgardou a „divadly malých forem“ Richter tu hraje dobráckého krále s vatonem a gestikuluje i žezlem. Taneční pohyb se špacírkou při zpěvu kupletu předvádí úryvek ze Strakonického dudáka, kde herec vytvořil Vocílku (záběr ze zkoušky, magazín O čem byste měli vědět,1967). Přípravu role loupežníka Rumcajse v masce a kostýmu Radka Pilaře zachytil roku 1970 jiný tv. Magazín Adresát známý. Richtrova souseda a Hejtmana, velícího Herodesovým mordýřům, televize natočila v barevném záznamu inscenace Metelkovy-Kopeckého vánoční hry Betlémská hvězda (1991). Hudba Mojmíra Ballinga použila lidové koledy, které s herci zpívají s chutí mladí diváci. Když roku 1964 umírala v nemocnici Míla Mellanová, prosila Karla Richtra, aby v Praze divadlo, u jehož zrodu byl, neopustil. Mohl ho lépe udržet a zkvalitnit až v letech 1974-1991, kdy se stal (i na přání členstva) oblíbeným a průbojným ředitelem Divadla Jiřího Wolkra a připojil k němu dočasně Studio Ypsilonka Jana Schmida. Bylo to sice shora nařízeno, ale koexistence přinesla tvůrčí inspiraci , doplněnou o omlazení souboru – časté první angažmá konzervatoristů - a možností hrát také muzikály. Udržel v divadle jeho další zakládající věrnou členku, Marii Švandovou, herečku a dceru Emmy Švandové, s jejíž rodinou byl Karel od mládí v přátelském styku.V roce 1983 obdržel titul zasloužilý umělec. Přes nabídku členství v Divadle na Vinohradech (Míka) a v Národním divadle (Fixa) neopustil divadlo pro děti a mládež, které pokládal za stejně významné. Mimo ně působil často v rozhlase a dabingu, občas ve filmu i televizi. (O vývoji jeho mateřské scény viz sborník Divadla Jiřího Wolkra Letopočet padesát, Praha 1985 a kniha Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav, Praha 2000 Richtrovy fotografie v rolích jsou v databázi Inscenace pod Divadlem Jiřího Wolkra, web IDU – Divadelní ústav.)A jak vidí druh divadla, kterému zasvětil jako poslání svůj život Karel Richter? Po válce podle něj: „Chyběli dobří autoři. Mnoho z nich zahynulo běhemokupace v koncentračních táborech. Chyběla teoretická literatura. Vytvářel se dokonce názor, že divadlo pro děti a mládež, aby plnilo výchovnou funkci, musí se stát pomocníkem školy a doplňovat její poslání To ovšem v konkrétní divadelní praxi vedlo k popisnosti a schématismu. Zeslabovala se estetickáfunkce divadla, ochuzoval se repertoár a samotná divadelnost jednotlivých inscenací. Tento stav naštěstí netrval dlouho…“ (Nejlepší dramatizace pohádeknapsal pro Divadlo J. Wolkra František Pavlíček, původní pohádky herci Jan Jílek a Božena Fixová nebo kmenoví režiséři Václav Tomšovský a Karel Texel.) V rozhovoru s Josefem Trägrem Richter řekl: „Ve chvílích, Kdy jsem se rozhodoval, kam vykročím, mě vábilo, že tenhle kumšt je vlastně pole neorané.Není zatížen dlouhou tradicí, může všecko vyzkoušet, může stále ještě hledat. A pak nikde není takový kontakt s divákem. Děti a mladí jsou spontánní aneobyčejně živí diváci. Mohu s nimi zavádět dialog, ovšem v duchu hry, ale dovoluji si improvizovat a hrát si s tím, jaký vliv mám na jejich fantazii a jak jevtáhnu do představení jako spoluhráče.“ (V tom Richter navázal na Vaňátkova Strakapouna a prověřil svůj smysl pro humor a improvizační pohotovost přispolečném vystoupení s Miroslavem Horníčkem v Mariánských Lázních.) A rozhovor pokračuje: „Herec u nás nemá lehkou práci. Už třeba to, že musíkřiknout, aby ho bylo slyšet až do posední řady, jinak by nezvládl neklid nebo ochabnutí zájmu v obecenstvu. Mnozí herci se proto vyhýbají hrát dětem, ale nepohrdnou tím, když je to v televizi nebo ve filmu – tam jim totiž nikdo do výkonu nevpadá, nikdo je neruší, nikdo je nezaskočí jako u nás.Jak se k dětem přiblížit divadlem? Jsou dvě možnosti: buď aby mohly adekvátně prožívat, co vidí na scéně, nebo aby se mohly ztotožnit s hrdinou. Máme jasno o malých dětech, horší je to se středním věkovým stupněm kolem deseti let. Tam totiž nastává chvíle pro naše divadlo nebezpečná: tenhle návštěvník se už brání dětskému divadlu, ale přitom ještě nevyspěl k vyššímu druhu divadla. Jaké tedy divadlo pro děti středního věku vytvářet, aby jim dalo prožitek, který ji odpovídá ? Pro první věkový stupeň jsme nyní došli s řadou autorů k syntetickému divadlu, kde už není slovo dominantou, nýbrž jepropojeno také hudbou, zpěvem i tancem. Říkáme tomu Málomluvy. Hry pro děti bývají totiž často přetíženy slovem, ale mladý člověk chce jednání, nemluvit, nevykládat, ale jednat! Tedy slovo vždycky ve spojení s činem!“ (Svobodné slovo 10. 4. 1971) Až se bude v budoucnu někdo podrobněji zabývat osobností Karla Richtra, měl by vedle desek, rozhlasu, televize, filmu a dabingu věnovat také pozornost jeho nahrávkám pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé K. E. Macana v Praze např. četbu Knoflíkové války a Pod Junáckou vlajkou.(PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)…zobrazit celý životopis