zavřít
Milada Matysová

herečka

Narození:
9. 4. 1903 , Radonice u Prahy, Rakousko-Uhersko
Úmrtí:
13. 10. 1988  ve věku 85 let,  Praha, Československo  †
Znamení:
beran  
Výška:
přidej výšku
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Rodným jménem Železná. Měla neradostné dětství. Matka jí záhy zemřela. Dočasná nutnost nosit krunýř ji vyřadila z dětských her. V samotě našla zálibu v četbě. S otcem si senzitivní dívka příliš nerozuměla a tak se přestěhovala ke strýci Vojtovi Matysovi, mladému herci Národního divadla (prvnímu představiteli Jana Skalníka ve Šrámkově Létě), a jeho ženě, Elišce Svěcené. Strýc podporoval její touhu po divadle a začal ji učit herectví. Jeho příjmení si zvolila jako umělecké jméno. Bohužel jeho vedení si neužila dlouho – zemřel roku 1922 ve věku 30 let. Chodila soukromě studovat herectví a recitaci také k jiné významné člence Národního divadla, Marii Hübnerové. Ta učila připomínkami i předehráváním, užívala někdy při práci na emoci psychologické provokace (viz O Scheinpflugová: Český román) , šetřit intenzitou, aby bylo výkon z čeho stupňovat (J. Kronbauerová: Hodiny pod Harlekýnem) a konečně pozorovat život, k čemuž užívala obcházení potřebných a udílení almužen. Byl v átom i počátek sociálního cítění, který později Matysovou přivedl do řad levicové avantgardy. Zásadní vliv na její umělecký vývoj a náročnost měl kritik F. X. Šalda. 1920,kdy také vznikl Svaz pro moderní kulturu Devětsil, který sdružoval avantgardní umělce. Šalda slyšel Matysovou poprvé recitovat na univerzitě, kde jako sedmnáctiuetá recitovala pro studenty Edgara Lee Masterse a americkou poezii ve volnémverši . Pro její mládí i citový fond si ji vybral k recitaci Wolkra v Městském divadle na Vinohradech a pak 1926 pro cyklus Sociální poezie pro Klub moderních nakladatelů Kmen. Šalda měl dar rozpoznat básnický talent mladých autorů, vystihnout při přednášce jejich specifiku a k tomu vedl při zkouškách u sebe doma mladou adeptku, které dal pro současné básníky přednost před přední členkou Národního divadla, která mu byla nabízena. Byl proti tomu, aby se veškerá poezie přednášen jediným univerzálním způsobem. Učil Matysovou, jak vystihnout každého autora a obsah básně a přitom zachovat její formu a hudební kvality. Večery nejmladší české poezie se konaly v komorním prostoru Mozartea, kde později E. F. Burian měl své avantgardní divadlo D 34 ,mezi jeho sponzory i kritiky patřil právě Šalda. Konaly se však i na scéně Vinohradského divadla, kde bylo třeba bez mikrofonu zvládnout velký prostor. Šalda chtěl, aby recitátorka měla text v deskách, ale uměla ho samozřejmě zpaměti. Každá báseň i autor museli mít správnou atmosféru ať šlo o Wolkra, Seiferta, Horu, Halase, Hořejšího,Biebla, či Nezvala. (Viz Aksenov-Scherl Vnouček: Kniha o uměleckém přednesu, s.74 a Šalda: O nejmladší poezii české, Praha 1928, kde je v úvodu zmínka o mladé horoucí recitátorce Miladě Matysové, která se úspěšně zhostila nesnadného úkolu.) Těchto večerů se zúčastnil kritik Zdeněk Nejedlý a napsal, že si nedovede představit lepší interpretku Seiferta.Na podzim 1925 založil Jiří Frejka převážně s konzervatoristy avantgardní Osvobozené divadlo, které se na jaře 1926 stalo divadelní sekcí Devětsilu a působili zde kromě něj i Jindřich Honzl a E. F. Burian. V roce 1927 navštívil Prahu Majakovskij a předvedl s Josefem Zorou, spoluzakladatelem Dědrasboru (Dělnického dramatického sboru) v Národním domě na Vinohradech nový zápalný typ recitace, založený už ne na melodii, nýbrž dynamice a rytmu (zejména báseň Levý pochod). To byla inspirace mnohých. Roku 1929 nastudoval Frejka v Moderním studiu, které vedl s E. F. Burianem, Shakespearova Romea a Julii v úpravě Miloše Hlávky. Na inscenaci se podílela taneční skupina Jarmily Kröschlové. Mladý Ladislav Boháč, který hrál Romea, vzpomíná, jak Frejka : „Moje scény s Julií – Miladou Matysovou – vypracoval do podmanivé lyrické básnivosti. V kostelní scéně svatba Romea a Julie nás nechal klečet s tvářemi, obrácenými do hlediště, zatímco oddavky tiše prováděla taneční skupina. Tanečnice se pohybují téměř neslyšně, jako stíny, a odněkud shora znějí tichounce varhany. Scéna je osvětlena prudkým bílým světlem, vrženým na klečící postavy. Výstup působil až neskutečně. Moc jsem si Frejkovy režijní práce – a vůbec jeho talentu vážil.“ (L. Boháč: Tisíc a jeden život, s.68-69) Podle A. M. Píši „Frejka intonoval hru opravdu v moll. Oba milenci jako by se bledí probouzeli z útlačného snu v náměsíčnou melancholii, jako by se pohybovali pod tísnivým tlakem skleníku; zejména plavovlasá Julie sl. Matysové, čistě recitující, zplna utonula v nyvé chudokrevnosti, v sladkobolném ,Ach ta láska, ta mne trápí; p. Záhorského (typus Karen) přinutil temperament místy přece jen k energičtějšímu úhozu. Obě postavy trpěly nadto vnitřní lineárností a stereotypností krouživých gest.“ (Píša: Divadelní avantgarda, s.28-29). A přece se – i když vlivem náhody – dostal do hry i komický prvek. Boháč si zapomněl pro poslední obraz lahvičku s jedem a Šaršeová mu půjčila lahvičku kolínské. Špunt však uletěl a voňavka vytekla na oba milence. Vůně pronikla do hlediště.A tak se „mrtví“ milenci začali natřásat tajeným smíchem, který nakazil i publikum. (Šaršeová: Tak to jsem já, s.83). Téhož roku 1929 hostovala Matysová i v Národní divadle v režii Vojty Nováka jako Gvendolína ve Wildeově konverzačce Na čem záleží (Jak je důležité míti Filipa, 19 repriz). Partnery jí byli Zvonimír Rogoz a Eduard Kohout, lady Bracknellovou hrála Růžena Nasková. V sezóně 1930/31 byla Matysová členkou Městského divadla v Plzni, kde jí omylem dávali role světaček. Obdobné typy jí svěřovali v letech 1932-3 ve Švandově divadle v Praze. Zlepšení nastalo v Novém avantgardním divadle v Unitarii 1933/34, kde se setkala poprvé s hercem a režisérem Antonínem Kuršem, žákem ruského režiséra Alexandra Tairova. Vysvobozením z nevhodného obsazování a možnost vývoje jí dalo však až České divadlo v Olomouci, kde v letech 1935-40 se stalaprotagonistkou režiséra Oldřicha Stibora(viz Helena Spurná: Oldřich Stibor, režisér a člověk).Její tamní výkony rozebíral především marxistický kritik Bedřich Václavek. Stiborovi se podařilo, jako v pražském Národním divadle, realizovat hodnotný repertoár a prosadit v něm zčásti program avantgardy na oficiálním divadle. Navíc tam reformoval i režii operní. (Vedl olomouckou činohru od roku 1931.) Netajil se svým komunistickým přesvědčením, ale jeho představa lidového divadla zahrnovala i citlivě nastudované náboženské hry v plenéru, které navštěvovali věřící diváci z celé Moravy i Rakouska a pro které se mu dostalo čestné přezdívky „moravský Reinhardt“. Užíval jako on a v Osvobozeném divadle Honzl osvědčené metody nočních zkoušek. Z množství rolí, které Matysová v Olomouci hrála, připomeňme aspoň komisařku ve Višněvského Optimistické tragédii (první nastudování mimo SSSR), ke které – pokud jde projekci oblak- inspirovala Stibora Tairovova inscenace, shlédnutá v Moskvě. Václavek napsal, že byla Matysová v roli „Strohá, úsporná v gestu (viz foto s rukama v kapsách – pozn. J. K.) , dovedla jednat rychle, kde to bylo potřebí a lyricky se rozeseti jako žena v kratičkých chvílích poklidu.“ Stiborova premiéra byla 5. 11. 1935 a soubor s inscenací pak úspěšně hostoval v Praze v Městském divadle na Vinohradech. Ovládla různorodou posádku válečné lodi spíše altovými povel a ženským půvabem, až se jí povedlo ji změnit v revoluční kolektiv, který nezradí ani po její hrdinské smrti. Autorovi , který se chtěl premiéry zúčastnit, nebylo z politických důvodů uděleno polské průjezdní vízum. Dostal se až do Prahy koncem roku a Matysová pomáhala jeho ženě sehnat dlouhé plesové rukavice, jaké v Moskvě tehdy nebyly k dostání . V Raskolnikovově dramatizaci Tolstého Vzkříšení z repertoáru MCHATu (Něchljudov – Jaroslav Raušer) vytvořila trestankyni Káťu, která podle kritiky „vyzařovala až do konce vnitřní citovou vroucnost, také ovšem smutek nad zmarněným životem (..), který se teprve na Sibiři ztrácel pod vlivem nově nalezeného smyslu existence.“(V Praze ji hrála O. Scheinpflugová.) V Děvčatech v uniformě (1937, režie Rudolf Walter) hrála Matysová chovanku Manuelu, která se zamiluje do své učitelky (v Praze ji později na Vinohradech představovala J. Stránská). Další významné příležitosti poskytla Matysové Dáma s kaméliemi od Alexandra Dumase ml. s J. Raušerem jako Armandem a Langrova nedoceněná Dvaasedmdesátka (kriminální hra s vězeňským divadlem, v Praze hrála titulní roli Jiřina Štěpničková). Z shakespearovských úloh Matysová hrála Hero (Mnoho povyku pro nic), Olivii (Večer Tříkrálový) a titulní roli v Romeu a Julii. Když vznikl Protektorát a Stibor pracoval tajně v odboji, podařilo se mu ze staré Macháčkovy komedie Ženichové udělat satiru na okupanty. (Matysová v této hře hrála Militku. ) Mimořádný výkon podala v úloze čtrnáctiletého slepnoucího děvčátka Hedviky v Ibsenově Divoké kachně (1939, v Praze ji pak hrála Jiřina Stránská). Matysové bylo už 36 let, ale mohla do postavy promítnout svou vlastní osamělost z dětství. Zkoušky nebyly snadné, ale když měl herec odlišný názor, Stibor řekl: „Tak mi to předveď!“ A pak to přijal nebo ne. Podle Matysové Stibor „když režíroval, působil trochu jako nemocný člověk“ – tak byl zaujat společným dílem. Při práci na Divoké kachně měla Matysová podle vlastního vyprávění se Stiborem následující spor:„On ,Já bych s tebou chtěl mluvit. Prokristapána, už s tím nic nedělej.´ ,Ale jéžišikriste, já ti tohleto přece rozhodně nemůžu odpřisáhnout. Musím v tom dělat a moc!´ On: , Ale proč to nenecháš? Já bych s tí byl spokojenej.´“ A tak mu příště po představení řekla:“Prosím tě, nech mě! Vždyť tovíš, že jsem šílená Matylda. Nezlob se na mě, ale já bych tohleto jinak nemohla hrát.“ (Přezdívka „šílená Matylda“ už jí pak v divadle zůstala a Václavek ji možná nechtěně prozradil v jednom referátu. Zakrátko dostala Matysová od režiséra lístek s omluvou a podpisem „Stejně šílený Stibor.“ A ponechal jí její řešení: Nevybočovalo z jeho koncepce. Bedřich Václavek o Matysové v Divoké kachně napsal: „Její Hedvika byla zprvu křehké, trochu exaltované děvče v prvních dobách dospívání, klopící stále oči jakoby v předtuše hrozící katastrofy svého zraku. Z nic netušící pohody dívčí dostává se však brzy do kleští života. Těká od dívčí radostnosti k tíživým citovým zklamáním, když ji počíná odmítat její otec, netušíc, že je právě ona tím, co ho vyhání z domova. Ale pak je již stržena vírem, který rozbouřil tuto do té doby poklidnou, byť trochu zahnívající rodinu, a mladé děvčátko s ním zápasí, jak dovede, hned bolestným úžasem, hned prudkým rozletem nových nadějí. A když mladý Gregers Werle před ní otvírá cestu tragického sebeobětování jako jedinou spásu, když jí vnukuje myšlenku, aby obětovala svou divokou kachnu a tím získala znovu otce rodině, tu se otřásá prudkými zvraty celá osobnost děvčátka. V těchto chvílích byl výkon Matysové již nesmírně vysoko nad jakoukoliv ,hrou´, nad reprodukcí. Byla to otřásající tragédie, kterou celá její bytost prožívala. Zvraty, které ji odvádějí konečně na půdu, k divoké kachně, aby se od ní vrátila v náručí mrtvá, byly tak otřásající, že jsme ji sledovali se zatajeným dechem.“ (Moravský Večerník 24. 10. 1939).Významnými rolemi v Olomouci byla i Nezvalova Manon Lescaut , Blanka ve Vrchlického Soudu lásky nebo Rosaura v Calderónově Životě ve snu (Život je sen) v režii hostujícího Karla Dostala z Národního divadla s příslibem možné budoucí spolupráce.O Schillerových Loupežnících píše kritika…:„Lyrickým kouzlem byla obestřena Amalie Matysové, nejnesnadnější postava hry.“ V Šubertově Janu Výravovi ztělesnila „zoufající Bětušku“ (viz ročenka Dvacet let Českého divadla v Olomouci 1920-1940,s.66 a 68). Matysová se líbila také významnému německému modernímu režiséru Erwinu Piscatorovi, který ji marně přemlouval, aby s ním unikla před nacistickým nebezpečím do emigrace. Sám ale po seznání poměrů ze stalinského SSSR odešel včas do USA, kde měl za války Studio ovlivnil i soudobé americké dramatiky filmovými postupy. Od roku 1939 začal podle korespondence vztah Milady Matysové s o 15 let mladším básníkem Ivanem Blatným, který jí věnoval některé své básně a spolupracoval pak v Praze s E. F. Burianovým D 39-41, do jehož programů přispíval. Matysová nikdy při divadle a epizodách ve filmu nepřestala s recitací. Z Blatného, který do Olomouce za ní dojížděl a sledoval její herecký vývoj, za Protektorátu recitovala na večerech poezie od sbírky Paní Jitřenka (1940) po Melancholická bydliště (1942). Po zatčení Stibora Gestapem 1940 a jeho perzekuci v koncentračním táboře v Brzegu nad Odrou hostovala Matysová v pražském Národním divadle. V režii Karla Dostala tam v Hauptmannově hře Před západem slunce (1942) alternovala Bettinu Klausenovou s Evou Vrchlickou po boku Václava Vydry st. (V Městském divadle v Plzni však hostovala v téže hře v roli výbojné Inken). V letech 1943-44 hraje v Praze v Nezávislém divadle a v letech 1944-45 je v angažmá v Brně, kde po odchodu Vlasty Fabianové k Národnímu divadlu převzala roli slavné italské herečky Eleonory Dusev Menzelově Appasionatě. Vsunula do textu její oblíbený výrok z románu a filmu:“Popel, popel před očima, na rtech, v mých prázdných rukou.“ Matysová ho prý nemohla zamlčet: „Byl tak její, silný, pravdivý a krásný i ve svém záporu. I za mne mluvil.“ (Milena Nováková: Ohnivý žebřík, 1944 s.106.) Oddanou garderobiérku hrála celoživotní přítelkyně Matysové, Dana Medřická. Na scéně bývalé Velké operety (zde vzniklo 1945-8 Studio ND, dnes Divadlo v Dlouhé) se podílela s herci Národního divadla na dvou přednesových večerech Kmene – byl to Vzpomínkový večer F. X. Šaldy a Večer Paula Verlaina. Poslední velkou rolí Milady Matysové byla titulní postava Anouilhovy Antigony (Divadlo 5.května – dnešní Státní opera, premiéra 1946, režie Antonín Kurš.). Hra vyšla i s kritikami (J. Anouilh: Antigona, Praha 1948), které naznačují politické rozrůznění české scény, už signalizující změny po roce 1948. Divadlo 5. května bylo reálnou konkurencí Národního divadla a proto bylo mocensky k němu připojeno pod názvem Smetanovo divadlo (šlo o budovu bývalého Nového německého divadla v Praze, zabranou za revoluce 1945).Anouilhova Antigona byla už autorem přenesena do doby francouzské premiéry (okupace Francie). V Kuršově inscenaci velký dialog hrdinky s Kreontem se , jak dokládají snímky, rozehrával na prázdn scéně u prosvícené šachovnice, která zdola přízračně osvětlovala bělovlasého Kreonta (Vítězslav Vejražka) v masce kolaborantského maršála Pétaina. Tato Antigona měla těžší úkol vytrvat v odporu, protože Kreon neužíval násilí, ale úlisného přesvědčování a psychologického nátlaku. Aspoň dvě z kritik: „Nervní, vzrušená a chvílemi téměř extatická Antigona nalezla svou představitelku v Miladě Matysové; po dlouhé době vidíme zase tuto citlivou herečku v roli, na níž nám ukázala, s jakým vznícením, s jakým čistým pathosem a s jakým pochopením dovedla se zmocniti postavy i tak složité, jakou je Anouilhova Antigona, jak ji dovedla žít, hnána neuhasitelnou touhou jít dál a hloub a rozdírat sebe i všechno kolem sebe. Scéna s Kreonem, v níž Antigona zápasí nejen o duši svou, ale i o duši vládcovu, či jejízávěrečná scéna se strážcem jsou ukázkou herecké zralosti.“ ( Národní osvobození 17. 2. 1946.) „Antigonu hraje pohostinsky M. Matysová s pravým smyslem pro vnitřní rozměr lidského bytí mezi něžnou citovou pannou a statečnou i bystře odhadující hrdinkou. Ve třech modulacích umí Matysová obsáhnout lyrický i dramatický výraz složitých přechodů, křehce i pevně v jednoduchosti hry vystihuje duševní prožitky jasu i muky, má plastický pohyb i postoj, a její výkon se vůbec vyznačuje svrchovanou čistotou.“ (Jan Sajíc,Lidová demokracie, 17. 2. 1946). (Srv. sborník Divadlo nové doby, Praha 1989, s.52). V letech 1948-50 byla Matysová angažována v Divadle Státního filmu a 1950-1963 ukončila svou dráhu v Divadle na Vinohradech, z něhož se rozkazem ministra obrany stalo Ústřední divadlo Československé armády. V tomto divadle hrála pouze menší role – v repertoáru měla minimum příležitostí ukázat, co umí. Jelikož nebyla na výsluní přízně, nedostala od režimu žádný titul, ale jen vyznamenání „Za vynikající práci“ a to až v době odchodu do důchodu roku 1963. V Krškově barevném filmu o Bedřichu Smetanovi Z mého života ( 1955 ) hraje jednu z dam, která se po Smetanově klavírním koncertu v Praze vyptává své sousedky (Nelly Gaierové): „Ta mladá, krásná žena s bílou růží na prsou je manželka pana Smetany?“ (To je celá „role“…). Její někdejší láska, básník Ivan Blatný, v roce 1948 emigroval do Anglie, u nás byl proto vystaven nenávistné kampani a odsouzení i některých bývalých přátel. V letech 1952-54 byl spolupracovníkem Svobodné Evropy. Trpěl však ne bezdůvodnými obavami z únosu do vlasti a vězení. Kvůli depresím se uchýlil do azylu psychiatrické léčebny v Anglii. U nás byla záměrně rozšířena lež, že zemřel. Měl být vymazán jako „zrádce“ z české kultury. Ukázalo se však, že žije a roku 1979 mu Josef Škvorecký v Torontu začal vydávat nové básně, které v léčebně zachránila a začala mu posílat anglická zdravotní sestra, Frances Meacham. Milada Matysová Blatnému napsala a on odpověděl. Tak se obnovila jejich někdejší korespondence a v jeho básních se znovu začalo objevovat její jméno. Z veršů a korespondence s Blatným z válečné i poválečné doby sestavila krásný rozhlasový pořad Paní Jitřenka (2006 ) Marie Valtrová a získala za něj právem cenu Prix Bohemia 2007. Roli Matysové svěřila režisérka Hana Kofránková, která je i vypravěčkou, Vilmě Cibulkové. Blatného ve dvou věkových kategorií interpretují Lukáš Hlavica a Jan Vlasák. Básníkův bratranec, Jan Šmarda, vydal Mé vzpomínky na Ivana Blatného, 2013, s CD, kde básník sám recituje své verše. Česká televize se vedle Švédské televize podílely na dokumentu kde básník rovněž recituje své nové básně a kde má dojemný rozhovor s Bohumilem Hrabalem, který ho do sanatoria přišel za návštěvy Anglie navštívit. Milada Matysová zemřela 13. 10. 1988 v Praze po zdravotním selhání v Bohnické léčebně. Bylo jí 85 let. Ivan Blatný, se dočkal se Sametové revoluce a nového vydávání. Poslal prezidentu Havlovi dopis s přáním všeho dobrého jemu i republice. Básník zemřel v Anglii 4. 8. 1990 ve věku 70 let, ale je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně. Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog…zobrazit celý životopis

Nejznámější díla – Milada Matysová

| celá filmografie (5)

Mohli by vás také zajímat…