zavřít
Věra Kubánková

herečka

Narození:
22. 7. 1924 , Košice, Československo
Úmrtí:
13. 4. 2016  ve věku 91 let,  Praha, Česká republika  †
Znamení:
rak  
Výška:
přidej výšku
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

51 se líbí, 17 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Narodila se v Košicích, ale bydleli s rodinou v Prešově, kde její otec sloužil jako důstojník. Za protičeských nálad, které vedly k vyhlášení Slovenského štátu, se s rodiči přestěhovala do Hradce Králové, kde absolvovala Reálné gymnázium. Zde začala s recitací. Jako šestnáctiletá se se svou první láskou, pozdějším básníkem a dramatikem Jiřím Šotolou pokusili o přijetí na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Jeho vzali, ji kvůli tehdy vysokému hlasu nikoliv. Rodina se přestěhovala do Brna, kde Věra rok začala studovat herectví na konzervatoři, ale pak byla totálně nasazená do továrny na výrobu plynových masek. Zde zázračně unikla následkům ničivého náletu. Po válce se na brněnskou konzervatoř, kde ji učili např. Zdeňka Gräfová a Rudolf Walter, vrátila. Absolvovala ji roku 1948. V letech 1948-50 nastoupila své první profesionální angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě, kde si mohla vyzkoušet smysl pro humor, tragiku i charakterní role. Hrála zde třeba kurážnou děvečku Madlenku v Tylově Tvrdohlavé ženě, Blanku v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, paní Vodičkovou v Shakespearových Veselých paničkách windsorských aj.Ve hře Arthura Millera Všichni moji synové si zahrála ještě v Brně Lydii, kdežto v Jihlavě Annu ). Nejnáročnější byla ale role alkoholičky Byrdie v Lištičkách od Hellmanové (režie Evžen Sokolovský st.) nebo dramaticky vypjatá role matky šesti dětí v Šubertově Dramatu čtyř chudých stěn.V letech 1950-52 byla v angažmá v Divadle pracujících v Gottwaldově (dnes opět Zlín) a seznámila se tu se svými budoucím kolegou Jiřím Adamírou dokonce jako dramatikem a režisérem. Ředitelem byl režisér Jiří Dalík, s nímž se rovněž později setkala ve společné práci v Praze. Do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, kde působila poprvé v letech 1952-1967 ji přivedl její první manžel, herec Josef Kalena. Od bezvýznamné roličky nezaměstnané dělnice v agitce Duchcovský viadukt (nahrál ji nicméně rozhlas) postupovala zásluhou režiséra Karla Palouše k postavám, které měly jméno a složitější psychologii. Mezníkem se stala titulní postava v Shakespearově Romeu a Julii (1954), kde jí byl partnerem zprvu Emil Kadeřávek, později Josef Vinklář. Ten jí též prozradil, že role byla původně slíbena Janě Dítětové. Ta se stala její celoživotní přítelkyní a nejen že jí přenechala hlavní úlohu, ale dokonce jí k výkonu i blahopřála. Kubánková nechápala Julii jako „křehkou půvabku nebo naivku“, ale protože je podle ní Romeo slaboch, musí být Julie ve vztahu aktivnější. To ona přece vymyslí tajnou svatbu a přijme Lorenzovo řešení s fiktivním jedem. Karel Palouš jí po úspěchu řekl, že jednou z ní bude výborná „komická stará“. Tehdy se jí to velmi dotklo, ale vývoj mu dal později za pravdu. Druhým manželem Věry Kubánkové byl rozhlasový režisér Karel Weinlich, který jejího až dětsky vysokého hlasu a citovosti rád užíval zejména pro role princezen ve vysílaných pohádkách. (Dokladem je deska Pastýřka a kominíček,dostupná na supraphonline.cz v gramoalbu CD Andersenovy pohádky 2. Jde o nahrávku z roku 1957.) V pohádkách hrála nebo je četla ráda v rozhlase, televizi i filmu. Třetím manželem Kubánkové se stal její kolega z divadla, herec a režisér Emil Kadeřávek, s nímž měla syna Jana Kubánka. Přehled rolí i hostování Věry Kubánkové lze najít v databázi osobnosti na webu IDU-Divadelního ústavu. Z úloh na domácí scéně do roku 1967 se zastavme aspoň u některých. Byla to hubatá služka Tonička v Molièrově Zdravém nemocném.V Drdových Hrátkách s čertem sehrála rozmazlenou princeznu Dišperandu, protipól kurážné a energické Káči Jany Dítětové. Uměla být i vášnivou herečkou Laurou v Puškinově Kamenném hostu (Don Juan) a hraběnkou de Clermont ve Verhaerenově Filipu II. vedle řady dívčích postav lidových či současných. Významnou byla její Emilie v Shakespearově Othellu.Když rozčesávala Desdemoně rozpuštěné plavé vlasy před posledním uložením k spánku a Desdemona (Jana Dítětová) se jí po své smutné písni o jívě (předtucha smrti ?) zeptala, zda by mohla být svému choti nevěrná „za celý svět“ (pro ni je oklamat Othella nepředstavitelné), odpověděla Kubánková jako Emilie s úsměvem, ale beze vší frivolnosti:„Celý svět je mnoho a možná ještě víc – a tamto, skoro nic.“ Obě postavy zde prozradily jak svůj životní postoj, tak přátelství , kterému nebrání společenský ani věkový rozdíl postav, které spojuje naprostá vzájemná důvěra a empatie. Zajímavý úkol přinesla Věře Kubánkové postava Stelly ve hře Petera Ustinova Okamžik před finišem v režii Františka Laurina (1965). Jejího stárnoucího manžela hráli postupně J. Novotný, F. Horák, K. Vlček a V. Taub. Ona při nich musela zvládnout velký věkový oblouk „od zamilované holčičky až po tu mstivou stařenu.“ Hru v Praze shlédl nadšený anglický autor, herec ruského původu . Poprvé se tu hrál vstupní dialog staré dvojice (Kubánková, Taub). Laurin jí také dal roli bývalé vězenkyně v Osvětimi, která ve Frankfurtském procesu ve Weissově Přelíčení tiše a se studem vypráví, jaké dělal na ženách v koncentračním táboře esesácký lékař Mengele otřesné pokusy. Tato nepatetická výpověď patřila v inscenaci k nejpůsobivějším. V dochované rozhlasové verzi Přelíčení v režii německého režiséra s českými spolupracovníky tuto roli nahrála Jana Dítětová. Roku 1967 ztvárnila rafinovanou postavu Kateřiny Verchovcevové v dramatizaci Dostojevského Bratrů Karamazovových. Nejlepší jsou snímky z její vypjaté scény s Jiřím Adamírou jako Ivanem Karamazovem. Jí Ivan vmete do tváře: „Trápila jste mě až příliš vědomě!“Leoš Suchařípa o Kubánkové a představitelce Grušeňky píše: „Také Věra Kubánková a Eva Klepáčová šly obdobnou cestou za plastickými a komplikovanými charaktery svých postav, jejichž základní protikladné rysy dokázaly sdělně ztvárnit.“(Literární noviny 18. 2. 1967). Vrcholem působení Kubánkové u Realistů však byla bezesporu Alma Winemillerová ve hře Tennessee Williamse Léto a dým (1967). Navázala na jiné dva vynikající herecké výkony z Williamsovy tvorby, jež tehdy počala zaplavovat jako objev česká jeviště. Byla to Slávka Budínová jako Italka Rosa ve Vytetované růži (Divadlo E. F. Buriana, 1963) a Dana Medřická v roli Blanche Dubois v Tramvaji do stanice Touha (Tylovo divadlo, dnešní Stavovské, 1965,) Partner Jiří Adamíra, představitel Johna, pomohl Kubánkové při hledání postavy a pochybnostech, jak ji zvládne, malým obrázkem od Modiglianiho. Scénografický návrh od Miloslava Jágra zachycuje Almu jako elegantní maloměstskou slečnu doby secese se širokým slaměným kloboukem a jemným závojovým kostýmem, střídmě ozdobeným krajkami. Alma je staropanenskou dcerou pastora, ovlivněná puritánskou výchovou, která v ní vytvořila zábrany a světem snů modifikovaným četbou. Chce se podobat svému jménu, které španělsky znamená „duše“, ale ta je v rozporu s její touhou po milostném a rodinném štěstí. John ji pozve do hodinového hotelu, ale po milostném odmítnutí, na něž jako místní playboy není zvyklý, hrubě Almu uráží a přivolává po rázném odchodu auto, aby ho odvezlo: „Taxi! Taxi!“ Víc, než urážky trápí Almu skutečnost, že by mohla Johna ztratit. Když se však po vnitřním boji se studem i sebeobviňováním rozhodne sama se Johnovi nabídnout, je pozdě – má už jinou, mladší a aktivnější. Ironií osudu – je, že jde o Nellii, nejlepší žačku Almy, která ji dřív Johnovi sama představila (Ivanka Devátá). Obě situace zachycují fotografie. Na té druhé Alma pochopí, kvůli komu k rozchodu došlo. Když John v závěru hry Almu tentokrát němě ale navždy odmítne (ten křehký dialog-monolog je v programu k inscenaci), zůstane Alma Kubánkové stát s rozšířenýma očima a chvíli nevnímá okolí. Toho využije jakýsi floutek (Jiří Novotný), který v ní mylně hádá snadnou kořist, protože vypadá jako opilá a bezradná. Zdá se, že souhlasí, aby ji jen tak na ulici napoprvé sbalil, ale když jde pro auto, aby ji odvezl, volá mladík stejně jako předtím John vyzývavě: “Taxi! Taxi!“ Almou toto zvolání projede jako elektrický proud a její tvář (herečka stojí dál čelem k divákům) vyjadřuje celou škálu emocí, kterou v ní stejná intonace vyvolá. Režii inscenace měl Jiří Dalík, který do RDZN přešel. Právě po roli Almy přišla Kubánkové nabídka od režiséra Otomara Krejči, aby se stala členkou jeho Divadla za branou v prostorách Laterny magiky v Jungmannově ulici. Herečka zde působila v letech 1967-1972 . Krejča, Topol a režisérka Glancová přispěli k dalšímu vývoji jejího talentu, navíc v období, kdy se začala přehrávat na starší role a postupně jí hlas klesal do mezzosopránu až altu. Jak herečka stárla, stárly také její postavy. Tento zákonitý proces započal právě u Krejči. Věnovala se současně také recitaci a uměleckému přednesu (Viola, Lyra Pragensis), rozhlasu , dabingu či televizi.Kubánková, která si vážila Krejči jako herce, chtěla poznat způsob jeho práce na zkouškách, ovlivněný spoluprací s E. F. Burianem, Jiřím Frejkou a Jindřichem Honzlem, ze spolupracovníků Frejkovým dramaturgem Karlem Krausem, režírujícím dramatikem JosefemTopolem a režisérkou Helenou Glancovou. Dojem myšlených siločar, po kterých se herci při hromadných scénách jakoby pohybují, byl dán choreografkou Evou Kröschlovou. Cenné rady mu udělil ve Vinohradském divadle hostující zakladatel české moderní režie, Jaroslav Kvapil, u kterého Krejča vytvořil Ajaxe v obnovené inscenaci Shakespearova Troila a Cressidy a Franciho v Langrově Periférii.(Zachoval se filmový šot ze zkoušek i realizace a Krejčovy cenné vzpomínky v dokumentu Česká divadelní režie: Jaroslav Kvapil).Kubánková byla od Realistů zvyklá na etudy podle Stanislavského, domácí přípravu psaním životopisů postav (původně povinnou, pak dobrovolnou,protože vedla k obohacení přemýšlením o postavě a fantazií,zkušenostmi, někdy též intuicí). U Krejči se zkoušelo jinak, jak Kubánková prozradila v rozhovoru s Janou Machalickou (Lidovky 21. 11. 2020): Ze začátku jsem to nemohla vydržet, po prvnímměsíci jsem si říkala, že musím odejít, protože mě strašně dirigoval - uděláte dva kroky doprava a takhle otočíte hlavu, měla jsem pocit, že takový způsob práce není pro mě. Ale kupodivu jsem si zvykla, protože to přinášelo výsledky, a taky jsem pochopila, že to tak musel dělat. Zakládal si vlastní divadlo a měl bandu odevšad, pakliže to mělo mít tvář a styl, musel to všechno nějak sjednotit. Říkal - musíme udělat model, a až ten bude hotový, tak si v jeho rámci můžete dělat, co budete chtít. A měl pravdu, já jsem najednou v jedné scéně s paní Dostalovou přepadla v zoufalství přes opěradlo lenošky a on na mě volal - děkuju, Kubánková... LN: Bála jste se ho? Nikdy. Nebylo proč, jemu vadilo, když tomu, co jsme dělali, nemohl věřit. Postava Olgy ve Třech sestrách není tak efektní jako Máša nebo Irina, ale když jsem pochopila, co obnáší, zamilovala jsem se do ní. Právě u Krejči mně došlo, že na roli potřebuju tři měsíce a musím s ní být od rána do večera, při mytí nádobí, při drhnutí podlahy, no pořád. Jedině pak k něčemu může vypadat.“ Její Olgu v Čechovových Třech sestrách zachytilo gramoalbum i video. Občas jí pronikne vliv učitelského povolání i domů (na ředitelskou funkci ve škole si však netroufá). Je paní domu, mladším sestrám a bratrovi tak trochu nahrazuje matku: je jim rádkyní i důvěrnicí. Trpí někdy samotou, ale právě proto radí Irině k manželství z rozumu s baronem Tuzenbachem, kterého si alespoň váží. Nesnáší roztahovačnost Andrejovy manželky, maloměšťačky Natálie (viz foto) a sebe i sestry utešuje iluzí, že Moskva je město snů, kde lze snadno začít nový život. Ten zdejší je jednotvárně ubíjející, všechny sestry kromě složitých vztahů s ostatními mají v sobě rozpor mezi snem a skutečností, třebaže netrpí jako dcery generála hmotným nedostatkem. Jen Olga si možná v skrytu duše uvědomuje, že touha po Moskvě pouhá iluze. Škoda, že si kritika nevšimla výkonu Kubánkové, když zaskočila za Mášu Marie Tomášové! Ač ji vůbec neimitovala, dodržela přesně Krejčovu koncepci a zahrála postavu do detailu v jeho intencích a přece za sebe. Záskok nejen ukázal nové možnosti, ale byl též důsledkem discipliny, získané v Realistickém divadle, kde každý z herců byl oddaným členem kolektivu, který jeden den hraje hlavní roli a druhý jakoukoliv epizodu, aby dokázal Stanislavského tezi, že „není malých rolí“. A Máša je „hauptka“, navíc povahově zcela odlišná od postavy Olgy. V Olze uměla pohotově využít i nehodu: „V Divadle za branou při Čechovových Třech sestrách jsem se jednou na jevišti zamotala tak nešťastně, že jsem upadla a zůstala civět na všech čtyřech přímo do publika. Zachvátila mne panika, a přitom bylo nutné, abych tento malér zamluvila. A patrně se mně podařilo tento trapas do hry zabudovat, protože režisér Krejča prohlásil: ,Kubánková, to bylo vynikající.´Pardon, zpět, on vlastně nikdy nepoužil tak silné slovo. Řekl: ,Přineslo to nový rozměr.´Samozřejmě jsem toto ,extempore´už nikdy neopakovala, poněvadž by z něho vyvanulo kouzlo nechtěného.“ S Tomášovou Kubánková alternovala odlišně i roli vdovy Madam Glanzové v montáži z Nestroyových frašek, nazvané Provaz o jednom konci (na videozáznamu inscenace je v ní zachycena Marie Tomášová). Krejča byl velmi náročný a doslova ji prý zdrtil připomínkami. Fotografie a kritiky dokládají, že to bylo k prospěchu výsledku. Jindřich Černý tvrdí, že obě alternace jsou vynikající, takže by měl jít divák na inscenaci dvakrát. Píše: „Věra Kubánková (která je pro změnu zase blond) nevolila pro svou variantu Madame Glanzové tak propastně kontrastní tóny a vede ji tedy jistěji a bezpečněji v rovině žánru. Je to věcná žena, dokonale ovládající abecedu romantického ženství; věcnost Lipsova ji šokuje tím, že ji vůbec nešokuje. Musí předstírat ztrátu jistoty, aby jistotu neztratila. V těchto kontradikcích je výkon Kubánkové obsažen celý; a v nich také přesně a beze zbytku, s velkou hereckou jistotou a přirozenou tvárností naplňuje režijní plán role.“ (Divadlo, únor 1968). Divadlo za branou bylo z politických důvodů přes protesty naši i světové veřejnosti zlikvidováno roku 1972. Karel Palouš na přímluvu Jany Dítětové, nabídl a prosadil návrat Kubánkové do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Toto druhé angažmá trvalo 1973-1990. K němu se váže její vzpomínka: „V Realistickém divadle bývalo vždycky dobrým mravem, že se herci navzájem slyšeli. Ale už se mně také stalo, že jsem z textu omylem vypustila nějakou větu, a přesto mi na ni partner odpověděl. Poslouchat spoluhráče je nejtěžší, ale také nejkrásnější povinnost v zájmu dokonalé souhry (…) Dobrá partnerka byla také Jiřina Štěpničková i když si protihráč nikdy nebyl jist, s čím vás na jevišti překvapí. Buď řekla cosi navíc, nebo naopak něco zamlčela, případně si něco nového vymyslela. Ale přitom partnera viděla, slyšela, pohotově reagovala. Odjakživa se mně také dobře hrálo s J. Dítětovou. Umíme se dorozumět očima, pokud jedna z nás použije nový prvek, druhá jej rozvine, takže naše souhra není nikdy přesným opakováním předchozí repliky.“(Z. Hajská: Království za divadlo, Lidová demokracie 2. 8. 1990). Z mnoha rolí, kde převládaly matky a babičky a kde se setkávala s novými režiséry jako Fréharem, Křížem, Krobotem nebo Pistoriem, který sem byl přeložen „za trest“ z Divadla na Vinohradech, uveďme aspoň Krobotovu inscenaci Marivauxovy Hry lásky a náhody, kde její role paní Argantové vznikla přetvořením mužské postavy a Greenových Cest s tetičkou, básnický dialog královny Isoldy (Kubánková) a titulní hrdinky Giraudouxovy Ondiny (Marta Vančurová), režie Luboš Pistorius, propašovaný do dokumentu Ondřeje Šrámka Dnes večer v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, Jiřím Šotolou pro Kubánkovou napsanou roli královny Isabely v Cestě Karla IV. do Francie a zpět (nahrála Čs.televize, hereckým koncertem byl její dialog s Karlem IV. – Otou Sklenčkou), v Daňkově odvážné hře o kolaboraci Válka vypukne po přestávce (rovněž zaznamenané televizí) v režii autora vytvořila Kubánková čtyři kontrastní postavy – Vrchní sestru, Herečku, Manželku továrníka a Prokurátorku. Vrchní sestru hrála i v Daňkově Zprávě o chirurgii města N., vzdáleně inspirované úspěšným Dietlovým seriálem, ale naznačující politické dopady i na špičkové odborníky v medicině. Také tuto hru natočila televize. Kateřinu Marmeladovovou z Dostojevského Zločinu a trestu si v Paloušově režii zahrála roku1975 a v rozhlase v Melčově režii 1981 (ta vyšla na CD). Zajímavou byla v podání herečky pohádková Poutnice v Casonově Jitřní paní, z níž se vyklube laskavá a soucitná Smrt (scéna s dětmi a moudrým dědečkem, kterého vytvořil Karel Máj). Ivan Glanc inscenací Williamsovy Noci s leguánem se umožnil herečce nové setkání se svým oblíbeným dramatikem, tentokrát v roli Hany Jelkesové. Vrcholem druhého období Věry Kubánkové v souboru a podle režiséra Henkeho nejlepší inscenací Realistického divadla v celé jeho historii byla hra Daniely Fischerové o básníku Françoisi Villonovi Hodina mezi psem a vlkem v režii Luboše Pistoria. Ta byla záhy zakázána z politických důvodů (Kubánková hrála Villonovu matku) , ale zvukařům se podařilo ji neoficiálně natočit včetně reakcí publika. 1987 píše v Lidové demokracii M. Křovák o Pirandellově hře Šest postav hledá autora: „Matka V. Kubánkové je výmluvná svou němou bolestí, přibližující postavu až k zážitku antických hrdinek.“ Stařenku Buryjovku v Její pastorkyni hrála za život několikrát v různých divadlech – a pokaždé jinak. Stále na ní bylo co objevovat. Fréharovu inscenaci v RDZN z roku 1986 zachytilo video. V roce 1991-1994, když Krejča otevřel Divadlo za branou II, přešla herečka k němu. Z inscenací, v nichž zde hrála, se na videu dochovaly Le Fortové a Bernanosovy Dialogy karmelitek (režie Helena Glancová) a Pirandellova hra Obři z hor (režie Otomar Krejča) . V televizi hrála v mnoha pohádkách, např. Pravda a Lež nebo Jak vyléčit Ježibabu. Z významných televizních rolí po roce 1989 uveďme hru Pavla Kohouta Ecce Constantia v režii Pistoriově , kde ve dvojí výpovědi Husovy bytné v Kostnici dala nahlédnout zákulisí manipulace s lidmi – Kohout totiž Husův případ přenesl do totalitní doby, jak by ho komentovala televize (sám hrál horlivého moderátora). Předem naučené, mechanicky odříkané pokání staré ženy dávalo tušit, jakými prostředky ji k němu donutili. Připomnělo jako varování různý mechanismus politických procesů u nás v 50. letech. Ukázalo nebezpečí života, ovládaného strachem. V letech 1993-95 učila Kubánková na DAMU spolu s režiséry Vymětalem a Horanským. Herectví se podle ní naučit nedá, základy řemesla a disciplina však ano. Předávala mladým cenné životní i herecké zkušenosti. Až na sklonku života se vedle dlouholeté obliby dočkala zasloužených poct: V roce 1999 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu a 2006 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v dabingu Z nekrologu v Divadelních novinách: „ Od roku 1994 byla v penzi, přesto příležitostně vystupovala v divadle nadále, především v Divadle Na prádle, v Divadle Radka Brzobohatého a v Divadle Na Jezerce. V roce 2002 například v inscenaci Divadla Radka Brzobohatého Nejstarší řemeslo, v roce 2005 měla premiéru v Divadle Na Prádle v režii Heleny Glancové pásmo Shpil zhe mir a lidele in yidish (Klezmerská hudba a jidiš poezie), nebo v roce 2007 sklízela úspěchy v inscenaci O žlutém kopci, která se zabývá soužitím tří vnuček a babičky, již pohostinsky uvádělo Divadlo Na zábradlí. V Divadle Na Jezerce působila nepřetržitě od roku 2005. Hrála zde v inscenacích Lásky paní Katty, Petrolejové lampy, Ženitba a naposledy v roli napsané přímo pro ni, ve hře Komedianti. „Právě na jevišti Divadla Na Jezerce oslavila v obdivuhodné duševní síle a nezdolném optimismu své 90. narozeniny. Zemřela 13. dubna 2016 v Praze. Rozloučit se s ní přišli nejen kolegové, diváci a přátelé, ale i žáci a žákyně, kterým kromě profesionálních kvalit přidala na cestu také něco ze své vrozené srdečnosti, empatie a lidskosti. Její vlastní vyprávění a ukázky z divadelní tvorby shrnul vynikající televizní medailon z roku 2010 Neobyčejný život paní Věry Kubánkové, scénář a režie Zuzana Zemanová. (PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)…zobrazit celý životopis

Hledáte také jako: Věra Kubánk
Rychlá navigace:fotogalerie |novinky |diskuse

Nejznámější díla – Věra Kubánková

| celá filmografie (50)

Mohli by vás také zajímat…